Elixir de longue vie – Elixír dlouhého života

Z Reebovy lékárny U čápa* ve Štrasburku se dochoval nedatovaný lékařský předpis na přípravu Elixíru dlouhého života, určeného pro adresáta pana George Mullera. Předpis se dnes nachází ve fondech archivu Štrasburského muzea,

*Poznámka: na razítku na lékařském předpisu je uveden německý název lékárny Storchen-Apotheke. Lékárna bývala rovněž známá pod francouzským pojmenováním Pharmacie de la Cigogne (překlad v obou jazycích zní U čápa) – viz obr. 1.

Nejdříve k lékové formě

Termín „elixír“ se používal především pro označení přípravku v tekuté formě a připraveného z aromatických rostlin rozpuštěných v alkoholu nebo rostlin macerovaných v alkoholu, často na podporu trávení. Slovo elixír se začalo používat v 7. století n. l.

Etymologicky vychází slovo elixír ze slova středověké latiny elixir, elixerium, z arabského al-iksīr, v překladu „esence“ nebo „kámen mudrců“ (lapis philosophorum), o němž alchymisté věřili, že způsobuje transmutaci, tedy přeměňuje základní kovy ve zlato anebo léčí všechny nemoci (panacea) a prodlužuje život či dává věčný život (elixir vitae). Pravděpodobně vzniklo arabizací ze starořeckého xēríon ve významu „prášek na vysušení ran“, xērós „suchý“. Později byl termín elixír používán v lékařství pro „tinkturu s více než jedním základem“.

Často se nejednotně používá pro elixíry tohoto typu více názvů, které nerozlišují, zda je lidský život jednosměrný a konečný, ne­bo zda existuje nesmrtelnost. Například: elixír dlouhého života, elixír života (elixir vitae) ve významu elixír nesmrtelnosti. Tím se označovala látka, která neomezeně prodlužovala život. To měl dělat také elixír mládí. A nezapomeňme na elixír zdraví. Názvy konkrétních elixírů se dále měnily v čase i v různých kulturách. Elixír měl stovky názvů (jeden znalec čínské historie pro něj údajně našel více než 1 000 pojmenování). Lidská touha po nesmrtelnosti má i druhou stránku. Připomeňme příběhy o věčném Židovi Ahasverovi, o Bludném Holanďanovi, kromě lidí byli nesmrtelnými také bájný pták Fénix, který se vždy sám upálí a znovu se zrodí omlazený ze svého popela, Uroboros, had požírající vlastní ocas a mnoho dalších. V realitě se nesmrtelnosti patrně nejvíce blíží nezmarovitý polypovec (Turritopsis nutricula).

Nyní ke složení přípravku z receptu, který tvořilo osm ingre­diencí (tab. 1, sloupec 2, 3).

Pro zajištění jemnosti přípravků se „lékárnická libra“ skládala z 12 uncí, resp. 24 lotů neboli 96 drachem, 288 skruplů a 576 obolů a 5 760 grainů. Jeden „gros“ (francouzská hmotnostní jednotka) měl hodnotu 0,3824 gramu. Některé jednotky měly v různých dobách a oblastech různou hmotnost, např. libra. Na území dnešního Německa se používal tzv. norimberský ­lékárnický systém vah od roku 1555 až do 19. století.

Jednou ze složek Elixíru dlouhého život byl benátský theriak (položka 7).

Theriak

Pojmenování theriak pochází z řeckého slova thēriakē ve významu „vztahující se ke zvířatům“, řecké slovo thērion znamená „divoké zvíře, šelmu“. Za autora, který poprvé použil slovo theriaca, se považuje řecký gramatik, básník a lékař Nikandros z Kolofónu (2. st. př. n. l.). Dochovala se dvě jeho díla: Theriaca („Theriak“) – pojednávající o uštknutí jedovatými hady, pavouky a štíry a o tom, jak je léčit. Bylo určeno spíše pro venkovany než pro obyvatele měst. Druhé dílo nese název Alexipharmaca („Protijedy“), což je doprovodný spis, v němž se vyjmenovávají další živočišné, rostlinné a minerální jedy. Nikandros však čerpal z nedochovaného díla Apollodora Alexandrijského (počátek 3. st. př. n. l.) Peri thëriôn („O živočiších“) a Peri thanasimõn („O jedech“).

Theriak doznal v průběhu času řadu změn jak v počtu ingrediencí, jejich obsahu, přes jeho složení až po způsob přípravy. K jeho proslulosti přispěly významné osobnosti – Andromachus, Galén, Avicena aj.

Velmi uznávaný byl theriak, který připravovali lékárníci v Benát­kách, Římě, Montpellier, Norimberku aj. Stal se pod různým označením součástí mnoha kompendií, dispensatorií a lékopisů. Označení Electuarium theriaca (z řeckého ekleikton, léčivo, přípravek, který slizovatí) spíše popisuje lékovou formu, česky lektvar. Jedná se o polotuhou formu měkké konzistence, tvořenou kašovitou nebo těstovitou směsí práškovaných léčiv s oleji, balzámy, nebo medem, syrupem či jinou šťávou.

Vzhledem ke značnému počtu „exotických“ ingrediencí a délce trvání jeho přípravy se jednalo o velmi drahý přípravek, což vedlo k jeho falšování. Uvádí se, že proces přípravy trval 40 dní, zrání 12 let; podle Galéna dosahuje theriak největší účinnosti šest let po přípravě a své účinky si uchovává po dobu 40 let. To by vysvětlovalo, proč se často připravoval při veřejných obřadech ve větším množství, např. v roce 1712 v nizozemském Maastrichtu 150 kg theriaku najednou. Pro méně majetné se připravoval jednoduchý čtyřsložkový (diatessaron) theriak, obsahující vavřínové listy, mateřídoušku, kořen hořce a myrhu, rozdrcené a smíchané s medem. Ještě dostupnější byl rustikální theriak (theriaca rusticorum), o němž se zmiňuje již Galén (129–216) nebo Adam Lonitzer (1528–1586) – heal-all alias univerzální léčivo, česnek. Také theriak pro chudobné (Theriaca pauperum) měl několik podob a variant. Dalším důsledkem byla snaha snížit počet případů falšování popisovaného přípravku založením unie výrobců theriaku v Montpelliere v roce 1606.

Vraťme se k receptu z Reebovy lékárny. Je zajímavé, že obsahoval ingredience již obsažené v benátském theriaku (53 složek), např. Agaricus bisporus a šafrán. Mohlo tak docházet k zesílení některého z účinků.

Neméně zajímavá je skutečnost, že složení receptu na Elixir de longue vie bylo podobné jako u receptu nalezeného v dokumentech švédského lékaře Dr. Vornetse. Stejně zajímavá je jeho historie: v roce 1888 požádal ministr školství učitele, aby napsali monografii o obci, v níž vyučují. V dokumentu podepsaném panem Adriane z 1. 8. 1888 byl recept, který byl údajně nalezen v dokumentech doktora Vornetse, který zemřel na následky pádu z koně ve věku 104 let. Tento recept měl v rodině dlouhou tradici a musel být účinný, protože v monografii se uvádí, že lékařův dědeček se dožil 109 let, jeho matka 107 let a jeho bratr 112 let. Jistě úctyhodné. Jiný zdroj přiřazuje 112 let jeho otci a 130 let nejstaršímu synovi. Tím by asi se stal po biblickém Metuzalémovi (Genesis, První kniha Mojžíšova říká, že se dožil 969 let) druhým nejstarším člověkem na světě.

Dávku posledních tří složek lze zdvojnásobit. V monografii je popsán způsob přípravy elixíru a jeho vlastnosti. Dávkování při nehodách a denní užívání činí 7 nebo 8 kapek ráno a večer do červeného vína, čaje nebo vývaru. Jiný pramen dávkování „zpřesňuje“: 7 až 8 čajových lžiček ráno a večer ve dvojnásobném množství bílého nebo červeného vína nebo v čaji či vývaru, častěji však v červeném víně.

Během první světové války patřil recept doktoru A. Acherayovi, gynekologovi s praxí v Paříži. Ten jej v roce 1915 svěřil Raymon­du Houdayerovi, který jej datoval přibližně do počátku 17. sto­letí. Na zadní straně jsou slova: pro pana de Richemonta, označující adresáta. Dále korigoval jméno švédského lékaře, znělo Xermet (viz dále). Současně popsal postup přípravy.

Existuje velké množství receptů na elixíry dlouhého života, jejichž množství a rozmanitost svědčí o tom, že otázka dlouhověkosti zaměstnávala lidstvo odjakživa. Rešeršní příprava vede k závěru, že všechny poznatky mohou pocházet z jednoho zdroje. Lze hypoteticky předpokládat existenci předpisu na elixír pocházející z dávného Babylonu nebo Egypta, který byl rozšířený ve středověku po Evropě, zapomenut a znovu objeven v 16. století Paracelsem, který stanovil jeho složení. Recept mohl znovu upadnout v zapomnění, než byl v 18. století opět objeven švédským přírodovědcem jménem Dr. Jonathan Samst nebo Dr. Clausem Samstem nebo švédským lékařem Yernestem, přičemž všichni shodně zemřeli ve věku 104 let a shodně při pádu z koně.

Z dochovaného obdobného předpisu na elixír dlouhého života (tab. 1, sloupec 2, 4):

Aloe

Je specifikován druh aloe – exotická aloe – Aloe succotrina, endemicky rostoucí u Kapského Města. Tento druh má zmatenou botanickou historii: dlouhá léta se nesprávně předpokládalo, že byl sbírán na ostrově Sokotra v Indickém oceánu, odtud pochází poněkud nevhodné vědecké jméno. V této souvislosti se nabízí otázka, zda nedocházelo k záměnám za jiné, obvyklejší druhy. Za zmínku stojí, že jedním ze synonym složené tinktury aloové (Tinctura aloës composita) je Elixír pro dlouhý život (Elixir ad longam vitam).

Nepatrně jsou změněna váhová množství jednotlivých složek (poslední sloupec v tab. 1, přičemž položky 8–10 bylo možné přidat).

Další ze složek je mana.

Mana

Tady vzniká další problém. O jakou manu se jednalo? 

Nabízí se několik možností, např.:

• manovec mouřenínský (Alhagi maurorum),
• jasan zimnář (Fraxinus ornus),
• misnička jedlá (Lecanora esculenta),
• tamaryšek manový (Tamarix mannifera). 

V úvahu přicházejí i jiné zdroje.

Patrně nejčastěji se připravovala ze sušené mízy (šťávy) stromu Fraxinus ornus. Někdy se používala jako projímadlo.

Eau de vie

Aqua vitae („voda života“) nebo aqua vita je archaický název pro koncentrovaný vodný roztok ethanolu. Tyto výrazy lze použít i pro slabý ethanol získaný bez rektifikace (frakční destilace). Historicky starší je označení aqua ardens, v překladu „planoucí, hořící, ohnivá voda, u vína bychom řekli ohnivé, plamenné, silné“. Aqua vitae tak měla různý obsah alkoholu. Připravovala se destilací vína a v anglických textech se nazývala také ardent spirits, spirit of wine nebo spirits of wine, což byl název, který se mohl použít pro brandy, která byla opakovaně destilována. O tom, zda bude „voda“, přesněji roztok ethanolu hořet, rozhoduje více parametrů (tlak, teplota, koncentrace) a odlišuje se teplota vzplanutí a teplota vznícení.

Zjednodušeně můžeme říci, že theriak měl charakter panacey, zázračného univerzálního přípravku na všechny neduhy a nemoci, a druhu antidota. Antickým přípravkem primárně sestaveným za účelem působení jako „spolehlivý přípravek proti všem jedům“ bylo mithridatum. Dobově se tyto samostatné přípravky považovaly, jindy nepovažovaly za variantu téhož, byť rozličného složení s podobným až stejným účinkem.

Mithridatium / mythridatum

Za autora mithridata je považován král Mithridates VI. Pontský (1.–2. st. př. n. l.). Ze strachu, že se jej někdo pokusí otrávit, Mithridates sestavil a stále zdokonaloval antidotum – mithridatum.
Složení původního mithridata bylo jednoduché: fíky, vlašské ořechy, routa, sůl. Počet ingrediencí a jejich složení se opět velmi měnil, jak ilustruje porovnání v tabulce 2.

Pro úplnost uveďme, že od středověku známe elixír zdraví či elixír pro dlouhý život (Elixir ad longam vitam) pod označením Hiera picra composita. Řecké slovo hiera má význam „velký, svatý“, picra potom „hořký“. Jeho součástmi byly aloe, myrha, šafrán aj. S elixírem se můžeme v upravené podobě setkat i v současnosti pod pojmenováním „švédské kapky“.

Literatura u autora.

Doc. RNDr. Jozef Kolář, CSc.