Příliš mnoho lékáren, lékárníkova smrt? Nebo pacientova?

Cesty po regionálních lékárnách patří k tomu, co mám na své práci nejraději. Setkávání s lékárnicemi a lékárníky za plného provozu, atmosféra oficín, laboratoří, skladů, i většinou úzkých chodbiček mezitím vším. Asi nějaký zasutý nenaplněný sen a potlačené podvědomí, každopádně radost. Jen té vůně mi přijde, že rok od roku v lékárnách ubývá. Možná by nějaký výrobce mohl dosáhnout úspěchu s něčím jako Grand parfum ďune farmacie historique.

Ale dost nostalgie a dojímání. Moje zatím poslední cesta po českých lékárnách měla na samém sklonku dubna důležitější cíle. Ten hlavní byl zjistit aktuální stav lékárnického stavu v terénu, daleko od Rozárky, daleko od zasedání představenstva, rad i pracovních komisí.

První zjištění bylo velmi příjemné. Ačkoliv jsem přijel prakticky bez ohlášení, všude si i v tom největším šrumci udělali čas na příjemné posezení a popovídání. Všude taky jako by byli na mé otázky připraveni. Lékárnický stav po celé zemi evidentně přemýšlí o stejných problémech, dělá si podobné starosti o svoji budoucnost a moc by uvítal alespoň nějakou změnu k lepšímu.

Ale pojďte se mnou navštívit postupně všechny lékárny, do kterých jsem dva dni před Čarodějnicemi vstoupil. Cestu na jihozápad jsem si vybral proto, že zatím jsem vždy jezdil spíš na východ, na Moravu, západním směrem nikdy. A taky proto, že na mě v Horažďovicích čekala má druhá sestřenice a slibovala otevřít zatím neprozkoumaný archiv kdysi slavné Kalinovy lékárny, kterou na Václavském náměstí v Praze až do znárodnění provozoval její dědeček, bratr mé babičky.

První zastávka byla v Přešticích na náměstí, v rodinné lékárně magistry Miloslavy Vladařové. Vždycky chtěla studovat knihovnictví. Pak jednou jeli s gymnaziální třídou na exkurzi do lékárny v Blovicích, kde prý starý pan lékárník tak krásně mluvil o lékárně a práci v ní, že se rozhodla náhle změnit svůj původní záměr a šla studovat farmacii. (Poučení: Každý lékárník může, aniž by se to třeba kdy dozvěděl, nadchnout někoho dalšího pro svoji práci!)

V Přešticích mají tři lékárny a magistra Vladařová dvě z nich provozuje se svým synem. Nejrychleji by se podle ní mělo řešit financování lékáren, protože situace se rok od roku zhoršuje. „Změny v úhradách jsou trvalé a pořád jedním směrem, dolů. Je třeba najít, co by nám pomohlo a současně to akceptovali další hráči jako pojišťovny a ministerstvo zdravotnictví. Bohužel je pravda, o čem mluví vedení Komory a objevuje se i v časopise, že náklady na zdravotní péči sice rostou, ale v našem segmentu ne.“

Magistra Miloslava Vladařová je předsedkyní OSL Plzeň-jih. Ptám se, jak moc je těžké domluvit se s členy na setkání a jestli potřebují využívat institut zvláštního zasedání. „Pravidelně se setkáváme jednou ročně, víckrát to prostě nejde. Všechny musím jednotlivě obvolat, každého se ptám, jestli může v konkrétním termínu přijet… Nakonec se vždycky potkáme v počtu nad potřebnou polovinu členů, ale je to i tím, že seženu vždy nějaký odborný program. Motivace získání bodů do vzdělávání je zásadní. Tak to prostě je.“

Díky tomu, že se OSL schází jednou ročně, nemají problém s financováním. Navíc podle slov magistry Vladařové nic nečerpají. „Jsme malé OSL, máme asi 30 členů, sejde se nás kolem 20 na schůzi a jediné naše výdaje jsou ta schůze. Když jezdím na sjezd nebo na poradu předsedů, tak si to všechno hradím sama, nechci nic z rozpočtu OSL ani Komory…“ Zajímalo by mě, jak moc OSL a jejich předsedů funguje takto „charitativně“, ale to se budu muset zeptat asi na Rozárce. Každopádně je to sympatické.

Probíráme distribuční přirážku, očkování a poradenství, vůni a prodej bylin a pak taky stesk, který se opakoval v každé navštívené lékárně, snad kromě té barokní.

„Máme problém sehnat někoho dalšího do lékárny. Potřebovali bychom posílit zejména naši druhou lékárnu, na částečný nebo i plný úvazek. Dáváme inzeráty, ptáme se, ale lidi nejsou, nikdo se nám nehlásí, o nikom z okolí nevíme.“ Paní magistra si myslí, že je to především problém menších obcí v blízkosti větších měst, protože se nikomu nechce z velkého města, kde spolehlivě najde místo, dojíždět do menšího za prací. Bohužel to není hlavní důvod, protože jak uvidím v Klatovech, i ve větších městech chybí lékárníci. V Klatovech se ale v plné nahotě ukázalo, kde je zakopán pes nebo alespoň jádro pudla.

Klatovy. Kaufland. Pátek před polednem. Vzadu u změti vozíků prázdných i plných lékárna Dr.Max. Před ní fronta pacientů víceméně jedné věkové kategorie.

„Promiňte, jdu se jen zeptat, jestli je tam paní doktorka…“

„To by mohl říct každej! Koukejte si stoupnout do fronty!“

Fronta se výhružně zavlnila, vozíky přemístěny do vozové hradby. Nervozita by se dala krájet. Pokorně jsem si stoupl na konec fronty, v tomto kraji zrovna není moudré diskutovat s vozovou hradbou. Usměvavá doktorka Lenka Štýsová, předsedkyně klatovského OSL mě bere dozadu a ochotně věnuje čas rozhovoru. Začínám popisem atmosféry ve frontě. „Je to dost hektické, lidí chodí relativně hodně a občas jsou ne zrovna příjemní.

Už si nakoupili, a ještě musí vystát frontu u nás, tak je to chvílemi náročnější…“ Uvažuji nahlas, jestli je to tím prostředím hypermarketu nebo covidem… „My jsme to hodně přisuzovali covidovým omezením, ale spousta lidí je nervózních i bez nich.“

Když srovnáte doby – před covidem – během covidu a po covidu?

„Před covidem byli lidi mnohem víc v pohodě, ani jim tolik nevadilo, že stáli ve frontě, povídali si, bavili se. V covidu vznikly fronty s dlouhými rozestupy, což je na jednu stranu fajn. Rozestupy zůstávají i teď, lidé si na ně zvykli, tolik se netlačí, nedýchají si za krk a vstupují do lékárny jednotlivě. To je i pro nás příjemnější, máme na pacienty víc času. Na druhou stranu lidem zůstala i nějaká covidová nervozita, někdy až agresivita.“

Jako všude se ptám, co využívají ze servisu ČLnK, co by chtěli zlepšit atd. Doktorka Štýsová velmi spontánně říká: „Co jsem ocenila, byl slovníček s ukrajinštinou, ten byl super…“

Ukrajinských pracovníků bylo prý v Klatovech relativně hodně i před válkou, takže zejména o víkendových službách jich chodilo do lékárny dost. „Díky tomu jsme se už od nich něco naučili a oni se naučili celkem dobře česky. Teď za nimi přijely rodiny a přibyla i spousta nových, kteří tu žádné kontakty neměli, komunikace ale probíhá dobře.“ Protože se na Komoře diskutovalo i téma nějakého většího multijazykového slovníčku pro lékárníky, ptám se klatovské lékárnice, jestli by se jim hodilo něco takového. „Co se týká němčiny nebo angličtiny, jsou naši magistři velmi dobře jazykově vybaveni. Kromě některých, jako jsem třeba já… Já s tím mám trochu problém, ale ti mladší jsou už v tomto směru někde úplně jinde, a tak to zvládáme.“

Protože má doktorka Štýsová zkušenosti i z jiných typů lékáren, chválí si momentálně to, že se v řetězcové lékárně jako zaměstnanec nemusí starat o řadu věcí, které jinak leží na bedrech menších soukromých provozovatelů. Týká se to nejen čistě provozních záležitostí. „Vedení nám »předkouše« i nové legislativní věci a předá nám je ve srozumitelné uživatelské verzi. Ale de facto to Komora dělá taky, když se podívám na komorové stránky, tak to tam najdu taky...“

Z dalšího povídání v lékárně v klatovském Kaufl andu mi přijde ještě zajímavé zveřejnit názor na opiátovou knihu. „Tu bych raději nechala ve fyzické podobě,“ poznamenává doktorka Štýsová. „Stejně chodí pořád opiátové recepty papírové, i když se následně digitalizují. Ale v knize vidíte nejen zápis, ale i posloupnost. Vidíte třeba, že ten a ten pacient si chodí každý měsíc pro léky na tři měsíce… V elektronické evidenci to nebude takto evidentní na první pohled. Aktuálně řešíme s jedním lékařem nesrovnalost, na kterou bychom jinak než v papírové verzi nepřišli. Proto jsem určitě pro zachování papírové knihy, přijde mi to bezpečnější.“

Stejně jako magistra Vladařová v Přešticích je doktorka Štýsová předsedkyní OSL. Na rozdíl od ní by ale ponechala převod financí OSL do dalšího roku. „U nás probíhají prezenční zasedání OSL, zvláštní nepotřebujeme, ale zrovna naposledy jsme mluvili o tom, že by bylo fajn, kdybychom se sešli i vícekrát do roka a setkání doplnili nějakou přednáškou. Vloni jsme například nevyčerpali všechno, a když budeme dělat přednášku teď a znovu ještě na podzim, sice to asi i tak zvládneme, ale s převodem loňských peněz by to bylo jednodušší. Každopádně jsem ale měla radost, že mnozí členové stojí o to se potkávat častěji.“ A nejvíc potěšující je prý, že takový zájem projevují především mladí.

Krátký přesun přes klatovské centrum mi připomněl, že jsem tu strávil rok své vojenské služby. Člověku se samozřejmě vybaví mnoho historek a já se neubráním vzpomínce na tehdejšího náčelníka štábu pluku (v kasárnách zvaných „U tanku“) Hynka Blaška, který v tehdejší hrůze patřil mezi sympatičtější, po revoluci se stal i náčelníkem generálního štábu AČR. Pak se v jeho životě odehrála tragédie a jeho myšlení se otočilo o 180, možná spíš o 360 stupňů a mnohými názory se vrátil do atmosféry 80. let, k realitě naprosto neodpovídající adoraci tehdejší ČSLA a Varšavské smlouvy. No ale i tak zdravím generála a europoslance za SPD Hynka Blaška z Klatov! Leccos jsme tady spolu zažili.

Přicházím do lékárny Na Pražské. Jde o rodinnou lékárnu magistra Pavla Voráče v samém centru města. Čím se liší vaše lékárna od těch ostatních v Klatovech, ptám se skoro ještě ve dveřích. „My jsme hlavně původní,“ odpovídá. „Já jsem třetí generace, moje babička Voráčová ještě v 60. letech minulého století pracovala v barokní lékárně na náměstí, než ji zavřeli…“ Lékárnu, ne babičku, podotýkám. Babička Voráčová de facto vytváří kontinuitu nepřetržitého lékárnictví od roku 1639 dodnes. Do slavné lékárny U bílého jednorožce se taky půjdeme krátce podívat.

S magistrem Voráčem probíráme spoustu témat. Také „Utajeného pacienta“. Původně jsem se chtěl při své cestě za takového pacienta nenápadně vydávat, ale velmi brzy jsem se prozradil. „Určitě, proč ne? Měli bychom mít reálný přehled, jak naše práce vypadá, když zrovna netušíme, že nás někdo kontroluje. Stačí přijít do lékárny předním vchodem a hned to vypadá úplně jinak, než když existujete jenom vzadu nebo za tárou. Nemyslím si ale, že se dozvíme něco šokujícího, většina z nás určitě pracuje tak, jak odpovídá legislativě a vstřícnost vůči pacientům je hlavní věcí. Takže já pro »mystery shopping« určitě jsem…“

A nechal byste si sám na sebe poslat „utajeného pacienta“?

„Asi ne…“ Odpovídá se smíchem magistr Voráč.

Rodinná lékárna Na Pražské je v Klatovech známa taky jako jedna z posledních, ve kterých ve větším rozsahu stále provozují laboratoř a připravují IPLP. Kromě konopí dělají prakticky vše, co požaduje regionální preskripce. „Ekonomicky je to samozřejmě nesmysl, ale my to děláme, protože nechceme být jen »prodejna léků«… Když vezmete suroviny, nádobí, mytí, přípravu, sterilizace, víte, že vám jen servis zaměstná tak dva lidi, a taxa laborum vydá asi na 18 tisíc, je to finančně ztrátové. Připravujeme oční kapky, máme laminár, který musíte každý rok nechat validovat, což rozhodně není zadarmo atd. Ale jak říkám, k lékárně to vždycky patřilo, lidé to od nás očekávají, někteří by třeba ani jinak nepřišli, tak to rozhodně chceme dělat dál.“

A co říkáte tomu, že se jedná o tom, že by to pojišťovny přestaly platit?

„Tím pádem by to velice rychle skončilo. Mastička se pod stovku nedostane, čípky budou za 500,-, to si asi nikdo nekoupí.“

A po otázce, jak magistr Voráč vidí budoucnost českého lékárenství a kdy bude v lékárně poskytovat poradenství, screening nebo očkování, se dostáváme přímo k podstatě současného českého lékárenského průšvihu. „Bohužel máme trvalý problém sehnat magistra! A když nebudete mít lidi, tak si o nějakém poradenství a dalších službách můžete jen nechat zdát. Klatovy mají 23 tisíc obyvatel a funguje tu 11 lékáren, před časem dokonce 13. Teď je tady 11 lékáren po 2 magistrech, kdyby tady bylo adekvátních 5 lékáren po 4 magistrech, jde všechno mnohem líp…“

To, že v České republice jako v téměř jediné zemi západní civilizace neexistuje územní regulace počtu lékáren, mi připadá bizarní. 11 lékáren na Klatovy (tu barokní nepočítaje) současně s tím, že ve všech hledají dalšího lékárníka, je zásadní systémová chyba. Jedna ze zásadních systémových chyb, které se v českém lékárenství s obdivuhodnou blahosklonností úřadů desetiletí tolerují. Následující závorku mohou lékárníci přeskočit. Protože ale víme, že náš časopis čtou i nelékárníci právě na příslušných úřadech, musím tuto vsuvku udělat. (Lékárny nejsou byznys jako jiný, není to obchod s rohlíky. Minimálně ze dvou základních důvodů: 1. Lékárny hospodaří s penězi veřejného zdravotního pojištění. 2. Ceny léků jsou regulovány, respektive určovány ve správním řízení a jinde než v lékárně. To vylučuje konkurenci známou z jiných prostředí.)

Personální problém a snaha hledat jeho urgentní řešení obsahuje i nedávno zveřejněná Vize 2025 České lékárnické komory, ve které se mimo jiné píše: Pro rovnoměrné rozmístění lékáren v České republice je nutné stanovit jasná geografická a demografická kritéria pro vznik nových lékáren a zachovat odloučená oddělení pro výdej léčiv (OOVL) ve venkovských oblastech. Výsledkem neexistence kritérií pro vznik nových lékáren je nerovnoměrné́ rozmístění lékáren, které se projevuje postupným snižováním dostupnosti lékárenské́ péče v periferních a venkovských oblastech a nadměrným zahusťováním sítě v městských aglomeracích.

„Regulace sítě se prošvihla,“ říká ještě klatovský lékárník. „Viděl jsem krásnou lékárnu v Brixenu, což je rakouské město velikosti srovnatelné s Klatovy. Tam jsou asi 4 lékárny, jedna v historickém domě v centru, s robotem, obrovskou, perfektně zařízenou laboratoří, velkou oficínou a řadou farmaceutů, takto by to mělo vypadat. Vzhledem k nastaveným podmínkám nemáme v Čechách vůbec šanci se takto rozmáchnout…“

Vedení Komory magistr Voráč ale nic nevyčítá. „Já si vůbec žádnou kritiku nedovolím, jak jsem do toho částečně nakoukl, tak si myslím, že je hrozně těžké cokoliv prosadit. Myslím si, že představenstvo dělá maximum toho, co lze a dělá to dobře.“

Zcela záměrně jsem z posledních odstavců vynechal, jaké typy lékáren v Klatovech převažují a kdo těch poboček má ve dvacetitisícovém městě nejvíc. Není to totiž hlavní příčina současného stavu. Rodina magistra Voráče má kromě lékárny Na Pražské v Klatovech taky ještě jednu lékárnu v ulici Dragounská, kde na mě čekala, už pár dní předem přes facebook Mladých lékárníků domluvená, káva od vedoucí lékárnice Anny Lipkové, v době návštěvy už Štuiberové. V několika málo dnech, než jsem dorazil do Klatov, se stihla provdat. Zářila štěstím, jako by právě nebyla v lékárně, ale na svatební cestě v Benátkách. „Chtěla jsem být chirurgička, ale třásly se mi ruce…“ Říká slovensky, což s dovolením překládám. Anna si prošla řadou lékárnických míst a zkušeností a v současné době je vděčná za klidnější místo v této lékárně. „Řetězec byla velmi dobrá škola, ale 300 expedic denně nemůžete dělat celý život. Také s pacienty je to na těch nejrušnějších místech náročnější. Jsou nervóznější, nadávají, nikdy nejsou spokojeni. Každá otázka navíc zdržuje celou frontu. Zkrátka když přišla nabídka od pana magistra Voráče, ráda jsem ji přijala.“

Kdysi se prý s bývalým přítelem snažili otevřít novou vlastní lékárnu v Železné Rudě, ale vlivem nevyhovujících místních podmínek to nevyšlo. Na otázku (obdobnou pokládáme tentokrát i respondentům rubriky Zeptali jsme se), proč se mladí lékárníci nehrnou do zakládání vlastních lékáren, mi magistra, dnes už Štuiberová, odpověděla: „Manžel se mě taky ptal, jestli bych nechtěla něco vlastního, ale popravdě si to teď vůbec neumím představit. Všude je obrovská konkurence, otevření nové lékárny na zelené louce za stávajících podmínek asi není reálné. Možná převzetí nějaké už zaběhnuté. Osobně si to neumím představit, čeká mě rodina a jiné priority a zatím jsem takhle spokojená, chodím domů s čistou hlavou. Ale je možné, že se jednou chuť na vlastní lékárnu vrátí …“

Pak mi Anna z Dragounské vypráví příběh svého kolegy, který po třech letech práce v rušné lékárně utekl k úplně jinému oboru, kde „nebude potkávat lidi“. Vystudoval lesnictví a je teď spokojený. „Občas a rádi se potkáme, dáme kafíčko, ale vždycky mně přijde líto, že tak vynikající lékárník, jakým byl, opustil obor a běhá někde po lese. Ale na druhou stranu mu rozumím. Podmínky v některých lékárnách jsou hrozné, někdy nemáte čas nejen na svačinu, ale ani na záchod a fronta nervózních pacientů je nekonečná.“

Vracím se do centra a zbývá mi návštěva lékárny, která na náměstí stojí už několik set let. Lékárna U bílého jednorožce. Pan průvodce je velmi vstřícný a, ač nelékárník, velmi se zajímá o současnou situaci českých farmaceutů. Protože jsem plný dojmů z předcházejících rozhovorů, rád mu podávám podrobnější výklad. Občas žasne. Třeba nad srovnáním českých lékárenských podmínek a těch u vyspělých evropských sousedů. Slíbil, že tím obohatí výklad při prohlídkách. Návštěva unikátní historické klatovské lékárny si určitě zaslouží samostatný delší text s popisem mnoha kuriozit, které v barokní lékárně s přípravnou najdete. A to jsou nejen živé pijavice, naložená tasemnice, u které prý zejména středoškolačky omdlívají, ale i skříňka na dluhy, kde jsou ještě záznamy dluhů pacientů z 60. let minulého století. Lékárna U bílého jednorožce totiž na tomto místě fungovala nepřetržitě od roku 1639 do roku 1966, kdy se proměnila v lékárnické muzeum. K vidění je samozřejmě spousta historického náčiní, skla a přístrojů, které se používaly k přípravě léčiv. Tak jako je téměř povinností každého lékárníka jednou za život podniknout pouť na Kuks, klatovská lékárna ho jistě oslní zase trochu jinou atmosférou, jen tím, že do ní vstoupí, se přesune v čase o několik set let zpátky, a to někdy není k zahození. Hodí se i body do celoživotního vzdělávání za návštěvu muzea. Na závěr jsem donesl panu průvodci ukázat naše poslední „ historické“ dubnové číslo. Z reprintu prvního vydání Časopisu českého lékárnictva z roku 1882, byl tak nadšen, že jsem mu ho daroval, a on slíbil, že se tento výtisk stává okamžitě součástí historické expozice. Tak pokud tam v dohledné době zamíříte, dejte vědět, jestli tam pořád je.

Horažďovice brzy ráno. Sobota. Nad až dojemně krásným historickým náměstím svítá. Všude pusto. Vstupuji do lékárny na rohu a tam překvapení. Několik lidí už stojí v malé frontě, evidentně se znají, poplácávají se po ramenou, s úsměvem klábosí a trpělivě čekají, až se dostanou na řadu. Jaký rozdíl od atmosféry v kauflandské frontě s vozovou hradbou. Téměř idylka. Jen magistra Jana Šťastná zrovna dneska nemá šťastný den. Možná kdybych byl magistr, kterého už dlouho a tolik shání, se kterým by se mohla střídat, vítala by mě nadšeněji. Po prvních větách se ptám, proč vás to bavilo a proč už vás to zrovna dneska v sobotu ráno nebaví?

„Protože nemám čas na lidi, nemám čas si tady dělat věci okolo, dovzdělávat se, číst si novinky, jenom expeduju, expeduju a expeduju. Marně sháníme kolegu, kolegyni, nevím, kam všichni z těch škol chodí, když se ztrácejí a málokdo skončí v lékárně…“

V sobotu ráno na poklidném místě a problém, který na své cestě potkávám v každé lékárně, je tu opět. Všichni trpí nedostatkem farmaceutů. Lékárna na horažďovickém náměstí patří do regionálního řetězce Devětsil. V pětitisícových Horažďovicích jsou lékárny dvě, v sobotu je otevřená jen tahle. Magistře Šťastné pomohlo, že své starosti mohla někomu hned po ránu sdělit, tak si už v klidu a s úsměvem povídáme. „Já jsem tady 20 let a nikam jinam bych nechtěla. Své pacienty znám, někdy jsou ty vztahy až takové sousedské. To se mi líbí a divím se, že se sem nikomu nechce…“ Utěšuji svojí aktuální zkušenosti, že farmaceuty hledají úplně všude. „Možná to je tím, že jsou Horažďovice malé, s vybaveností na tom nejsou nejlépe…“ I to se snažím magistře Šťastné vymluvit. Vzpomínám třeba na lékárníka v tornádem zničené obci Moravské Nové Vsi, který taky několik desetiletí zcela záměrně pracuje v malé obci, protože je to přesně to prostředí, kde ho těší být lékárníkem. Takových bude určitě víc. Je to o nastavení osobních priorit, o tom, jakou míru stresu chcete v práci prožívat, jak chcete být součástí komunity svých pacientů, které důvěrně znáte, a taky je to samozřejmě o věku, kdy člověk víc řeší, jakým směrem chce ubývající energii upnout a smysluplně použít.

Ještě chvíli s magistrou Šťastnou klábosíme o všem možném, nálada se jí evidentně zlepšila. Uděláme pár fotek před lékárnou se zajímavým secesním portálem a loučíme se. „Kdyby mi přišel nějaký kolega, byla bych spokojená, víc asi nepotřebuju,“ říká nakonec.

Když jsem na cestu po Klatovsku vyjížděl, vůbec mě nenapadlo, že nedostatek farmaceutů bude hlavní linkou všech rozhovorů a stížností. Je evidentní, že se jedná o selhání systému. O nápravu by se velmi rychle měli pokusit ti, kteří mají fungování českého zdravotnictví na starosti a správa tohoto systému je živí.

Douška na závěr

Jak jsem avizoval v úvodu, navštívil jsem v Horažďovicích sestřenici a jejího muže. Bylo to moc nabíjející rodinné setkání po letech. Kromě toho, že její dědeček Karel Štorch měl Kalinovu lékárnu na pražském Václaváku, psal její tatínek RNDr. František Starý v 90. letech do našeho časopisu pravidelně články o bylinkách, fytoterapii a souvisejících tématech. O tom už opravdu zase někdy jindy.

Zdeněk POKORNÝ