Hlas větru cestopisem roku. Stando, gratulujeme!

21. dubna 2022, v předvečer 75. výročí od prvního startu Hanzelky a Zikmunda, byla na zámku Dobříš vyhlášena Cena Hanzelky a Zikmunda pro Cestopis roku. Stala se jím kniha Hlas větru Stanislava Havlíčka, vašeho kolegy lékárníka a mého redakčního kolegy.

Literární porota nominovala z pětadvaceti přihlášených publikací do užšího výběru pět titulů, nakonec se rozhodla pro Havlíčkovu knihu. „Ačkoli nejde o klasický cestopis, který obvykle sděluje, kde všude autor byl a co tam zažil, Hlas větru upozorňuje, že nestačí jen někde být a pozorovat, důležitější je někde být a pomáhat. Stanislav Havlíček nemusí vycházet vstříc dobrodružstvím, aby bylo o čem psát, on v nich smysluplně žije,“ uvedla předsedkyně poroty Milena Holcová.

Já, když se řekne cestopis, vybavím si knihy Zikmunda s Hanzelkou, Marca Pola nebo Anglické listy Karla Čapka, Hlas větru mi do této kategorie nezapadá, kam bys svoji knihu zařadil ty? A je třeba vůbec kategorizovat knihy?

Když se mě v prosinci nakladatel zeptal, jestli souhlasím, aby Hlas větru přihlásil, ani v nejmenším jsem si nemyslel, že by mohl vyhrát. Ani tehdy, ani dnes si nemyslím, že je to kniha, kterou lze jednoznačně zařadit do kategorie cestopis. Necestují v ní totiž jednotlivci ani malé skupiny. Cestují v ní desetitisíce a statisíce lidí. Ne, protože chtějí, ale protože musí. Musí utíkat za hranice své země a hledat bezpečí. V Hlasu větru necestujete jenom do cizí země a k jiným lidem. V Hlasu větru, stejně jako v životě, najednou poznáváte, jaké je, když svět přijde na návštěvu k vám. Takže je to takový cestopis naruby. V databázi knih je zařazen do kategorií Literatura faktu a Cestopisy a místopisy. Já bych k těmto dvěma ještě přidal Biografie a memoáry, do které je řazena moje první kniha Syn Buvola.

A rozšiřuji předcházející otázku: Proč spolu mají knihy závodit? Cítíš se jako vítěz?

O konceptu knižního soutěžení jsem začal přemýšlet zhruba týden před termínem slavnostního vyhlášení. Spousta lidí mi psala a říkala, že mi drží palce a že mám vyhrát. Odpoví dal jsem, že na textu vytištěné knihy už nic nezměním a pro výhru už nemůžu na místě nic udělat. Takže ne, o Cenu Hanzelky a Zikmunda a ani o žádnou jinou cenu knihy nezávodí. Knihy dostávají ceny za dojem a zprostředkování zážitků a emocí. Jako vítěz se necítím, moc mě ale těší, že porotu, a tím pádem snad i ostatní čtenáře, kniha oslovila, udělala na ně dojem a předala zážitky a emoce. Až na zámku v Dobříši jsem se dozvěděl, že porota rozhodla už v polovině února, ještě před napadením Ukrajiny Ruskem. To dalo jejich volbě ještě další význam.

Jaká kniha by u tebe vyhrála ve všech kategoriích všech soutěží světa?

Nevím. Asi bych nevybral jenom jednu. Opakovaně se vracím k Duně Franka Herberta. Opakovaně taky čtu Terryho Pratcheta a nejenom sérii Zeměplocha. A kdybych měl knižní série doplnit už jenom o jednu, těsně by před Harry Potterem vyhráli Bilbo a Frodo Pytlíkové.

Hlas větru je velmi často drsný a emotivní? Zejména ke konci čtenář možná uvítá kapesníček na otření slz. Byl to záměr? Musel jsi emoce přidávat nebo ubírat? Byl popisovaný pobyt v misi Lékařů bez hranic skutečně tak silný nebo i silnější, a to nejdrsnější sis musel nechat pro sebe?

Já výslednou skladbu knižních kapitol neplánoval. Moje vyprávění z misí se skládá samo, tak jak je dny přinášejí, a stejně je pak řadím do knihy. V Synovi buvola jsem udělal výjimku, když jsem poslední dvě kapitoly sepsal až půl roku po návratu. To byly dva příběhy, které jsem na misi sice prožil a napsal si k nim poznámky, ale jejich střízlivý popis zvládl zpracovat a napsat až dlouho po návratu. V Hlasu větru jsem přidával jen druhou dějovou linku, vyprávění očima přímého účastníka, rohingského mladíka Salima.

Všiml jsem si, že nikdy žádné bojující (nebo problémové) straně příliš nestraníš, sekáš do nich hlava nehlava, jakoby všichni byli ti špatní. Je to záměr nebo to na těch místech opravdu vypadá tak, že se perou dvě bandy a vy pak musíte řešit následky jejich krvelačného nepřátelství. Co nebo kdo je vlastně v těch místech největším nepřítelem trpících?

Lékaři bez hranic stojí na několika pilířích, jeden z nich je nestrannost a druhý neutralita. Takže já nestraním žádné straně a kritizuji obě (nebo všechny) stejně. Asi to není úplně přesný výklad pilíře nestrannost, ale já si myslím, že když kdokoliv potřebuje zbraň na podporu svých argumentů a názorů, pravděpodobně sám pochybuje o jejich správnosti.

Do misí LBH jezdíš už řadu let. Proč? A proměňovaly se v čase nějak tvé důvody?

Proč? Protože můžu, protože mě to baví a naplňuje. V „normálním“ životě se mi za 30 let dospělého života několikrát povedlo zažít pocit z dobře udělané práce, pocit, že se mi něco povedlo, protože to umím, protože jsem byl na správném místě v pravý čas. Takový ten radostný pocit, když se ti něco povede a máš z toho radost. Na misi jsem měl tenhle pocit i několikrát denně.

Ale na druhou stranu, taky frustrace zažívám na misi častěji než doma a jsou mnohem hlubší.

Důvody se proměňují, na první misi jsem jel na zkušenou, jestli to budu umět, jestli to zvládnu a vydržím. Ty další už jsem věděl, že zvládnu a navíc, že budu prospěšný a užitečný.

A mění se v průběhu let podmínky na misích? Zlepšuje se ve zdravotním slova smyslu situace ve světě nebo zhoršuje?

I když se to nezdá, svět se stále zlepšuje. Zlepšuje se i ve třech parametrech, které s humanitárními misemi souvisí, zvyšuje se světové zdraví, světová vzdělanost i světová bezpečnost. V některých zemích pomaleji než v jiných, ale zlepšují se všechny.

Na misích se zlepšuje přístup k internetu, zrychluje se on-line komunikace. Trochu to usnadňuje kontakt s rodinou doma, na druhou stranu to ale komplikuje práci. Pro samé on-line mítinky s centrálou není čas na tu fyzickou práci. A pokud dojde k výpadku internetu, najednou nikdo neví, jak se to dělalo dřív a jak to vlastně mohlo fungovat.

Proč jezdíš do misí, jsi už řekl, ale proč o tom navíc i píšeš?

Knížky jsou vedlejší produkt. Vyprávění, která jsem z misí posílal domů, měla kladnou odezvu a jejich knižní podoba je ideální forma, jak moje zkušenosti a zážitky zprostředkovat více lidem. Když jsem předtím zmiňoval pilíře, na kterých stojí Lékaři bez hranic, hodí se připomenout ještě jeden – poskytování svědectví. A psaním knih o misích Lékařů bez hranic pro ně vlastně pracuji, i když na misi zrovna nejsem.

Jaké máš ohlasy na své texty od zahraničních kolegů z misí? Vědí o tom, že o nich píšeš? Udržujete kontakty i mimo mise?

Vědí, že píšu, ale protože neumí česky, nevědí jak. Mnoho mi jich prostřednictvím sociální sítě blahopřálo k Ceně Hanzelky a Zikmunda a zároveň chtěli, abych jim poslal anglický překlad. Zatím je musím zklamat, anglicky mám jenom několik kapitol a je to překlad jenom orientační.

Kdybych byl lékárník a o něco mladší, asi bych o podobném působení v zahraničních misích taky uvažoval. Co bys mi doporučil, jak se na to připravit? A dá se vůbec si bez velkých následků odskočit například z maloměstské lékárny do nej většího uprchlického tábora na světě v Bangladéši a pak se zase vrátit za poklidnou českou táru?

Každý to má asi jinak. Pro mě bylo velkou výhodou pár let v nemocniční lékárně. Vůbec nevadilo, že to byla malá okresní nemocnice, důležité byly zažité základní procesy pro zásobování jednotlivých oddělení nemocnice. A neocenitelnou se na každé misi ukázala znalost excelu na vyšší než jenom uživatelské úrovni. Minimálně se hodí umět používat různé vyhledávací funkce (Svyhledat, Vvyhledat) – a ještě víc znalost anglických ovládacích prvků MS Office.

Uvítali by Lékaři bez hranic další české lékárníky? Chystá se někdo?

S velkou pravděpodobností ano, dříve nebo později. Pokud se někdo chystá, doporučuji navštívit některý z informačních večerů, které dnes už probíhají on-line, a pak následovat instrukce pro podání přihlášky.

Zdeněk POKORNÝ