Čas plyne lineárně, události se cyklicky opakují – 1995

Na první pohled by se mohlo zdát, že se v roce 1995 téměř nic významného a převratného nestalo. Při pohledu druhém zjistíte, že 26. května oslaví 73. narozeniny Howard G. Cunningham. Jeho jméno ani jím formulovaný „Cunninghamův“ zákon o získávání informací na internetu sice většině lidí nic neříká, ale téměř každý uživatel internetu ví o užitečném internetovém nástroji, který „Ward“ Cunningham postavil právě na principu jím formulovaného poznatku: „Nejlepším způsobem, jak na internetu získat správnou odpověď, není položit otázku, ale napsat jakoukoliv špatnou odpověď.“ První předchůdce wiki pedie byla zprovozněna v březnu 1995 a jen její česká verze dnes obsahuje víc než půl milionu článků.

I další události posbírané na wikipedii o roku 1995 mají velký přesah do současnosti. Hned na začátku roku shodilo Rusko bomby s kazetovou municí na čečenské město Šali, při bombardování zemřelo 55 lidí, 186 bylo zraněno. V březnu zrušila ukrajinská vláda (už podruhé) krymskou ústavu i úřad prezidenta Krymu a přímou správu Krymu převedla pod prezidenta Ukrajiny. V dubnu ruští vojáci povraždili stovky civilistů v čečenské vesnici Samaš a v květnu si Bělorusové v referendu vybrali novou státní vlajku, znak a vazalskou budoucnost, zrovnoprávnili totiž běloruštinu s ruštinou a ekonomiku integrovali s Ruskem.

V České republice byla od 1. ledna 1995 zpoplatněna jízda po dálnici a roční kupon pro osobní vozidlo stál stejně jako roční příspěvek do Komory, 400 Kč. V květnu papež Jan Pavel II. v Olomouci svatořečil Jana Sarkandra a Zdislavu z Lemberka. V srpnu, když si na strahovský stadion přišlo užít skupinu Rolling Stones víc než 130 000 lidí, padl dodnes nepřekonaný český rekord v návštěvnosti koncertu. V říjnu se česká koruna stala volně směnitelnou měnou a odzvonila tak pouličním vekslákům. V závěru roku, tři dny před Štědrým dnem, Česko vstoupilo do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

A jak podle ČČL prožívali rok 1995 lékárníci?

V lednu, necelé čtyři roky od jejich vzniku nebo obnovení, odvracely všechny profesní komory, lékárnickou nevyjímaje, první pokus státní správy výrazně snížit význam komor. Členové představenstva ČLnK, tehdy se používala zkratka P ČLK, se proto na lednovém zasedání nemohli věnovat ničemu jinému než usnesení Vlády ČR č. 333/1994, které zavázalo příslušné rezortní ministry předložit zásady nových zákonů o komorách s nepovinným členstvím a značně omezenými kompetencemi, které měly být znovu svěřeny státu.

Není nutné zmiňovat, že tuto a všechny následující bitvy o povinné členství zatím vyhrály komory. A vyhrály zejména pro neschopnost odpůrců komorového uspořádání vyargumentovat zjevný rozpor, který vedle sebe staví státem požadovanou nutnost dohledu nad výkonem praxe dotčených profesí (lékař, lékárník, stomatolog, advokát…) a nedostatek odborníků v daném oboru ve státní správě. V lednovém úvodníku o tom Vladimír Vrbovský napsal: „Státní správa se nezbytností garancí správného a bezpečného výkonu praxe u výše uváděných profesích netají. Konečně, hodlá se jich ujmout sama. A poněvadž doba nahrazování odborných verdiktů politickými je snad už definitivně za námi, zákonitě dojdeme k závěru, že v takovém případě si stát v zájmu kvalifi kovaného rozhodování bude muset vydržovat týmy odborníků. A to bez peněz nepůjde.“

Ve stejné době lékárníky trápilo rozšiřování prodeje sušené dětské mléčné výživy i mimo lékárny. Proto v další části jednání uložili členové P ČLK prezidentovi Komory, dr. Horáčkovi, aby kvůli Sunaru kontaktoval PMV (průmysl mléčné výživy) Hradec Králové. O proběhnuvším kontaktu se sice v dalších číslech ročníku ´95 nepíše, je ale zřejmé, že šlo o jednu z prvních prohraných bitev v dlouhé válce o výhradní sortiment lékáren.

Na sortimentní frontě ale zahájilo představenstvo Komory i boj přesně opačný. Uložilo totiž Čestné radě, aby mimo její běžnou pracovní náplň vypracovala podklady pro doplnění zákona, případně vyhlášek, zabývajících se volně prodejným sortimentem lékáren. Čestná rada následně vyzvala členy Komory, aby navrhli sortiment, o kterém si myslí, že do léká ren jednoznačně nepatří. Výsledek anketního sběru návrhů nevhodného sortimentu jsem na stránkách časopisu zatím nenašel, výsledek snahy k omezení sortimentu jsem ani nehledal. Na to stačí jen letmý náhled do lékáren nebo jejich e-shopů. Téma nicméně žije, dlouhé diskuse k omezení sortimentu v lékárnách minulý rok rozvířilo zavedení erotických pomůcek do sortimentu lékáren nejednoho lékárenského řetězce.

Válka o lékárníky se ale vedla i na stránkách Lidových novin. Hned 10. ledna 1995 v nich vyšel zkrácený překlad článku, který jeho autor a člen Britské Královské Farmaceutické Společnosti(RPSGB) Dr. Philip Brown v květnu předchozího roku publikoval v jím vydávaném časopise Scrip Magazine. V článku se zamýšlel nad tím, zda je při jednoduchém výdeji léků nutná přítomnost vysoce kvalifi kovaného odborníka, jakým farmaceut bezesporu je, a kolik, pokud vůbec, by měla společnost za služby poskytované lékárníkem platit. Na konci článku se provokativně ptá, zda jsou lékárníci a jejich odborná erudice vůbec potřeba, a jestli by nebylo ekonomicky výhodnější rozbít lékárnický monopol na léky a zpřístupnit je i mimo lékárny. Míra třaskavosti vyslovených provokativních myšlenek pravděpodobně ovlivnila i editora nebo překladatele článku, kteří, snad pod vlivem notoricky známé písně o Johnu Brownovi, vůdci povstání proti otroctví na americkém Jihu, přejmenovali autora článku na Johna.

A zatímco skutečného Johna Browna pověsili v Charles Townu ve Virginii, Philipa Browna a nepřímo i editora článku v dopise Lidovým novinám obrazně ukřižoval tehdy ještě docent Jahodář, děkan Farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové. Pan děkan si nejdříve u vědeckého sekretáře RPSGB ověřil, že dr. Brown v této organizaci nezastává žádnou ofi cální funkci, a dokonce zjistil, že RPSGB ani jiná britská organizace lékárníků svérázné názory dr. Browna nesdílí. Lidovým novinám pak v dopise správně vyčetl přílišné zdůrazněné a nadbytečné uvedení Britské Královské Farmaceutické Společnosti u Brownova jména, protože členství praktikujících farmaceutů v ní je povinné a nijak nesouvisí s názory v článku vyslovenými. K samotné Brownově polemice nad nezbytností farmaceuta se ale postavil více méně tautologicky: „…odborníkem v oblasti léčiv je a bude pouze farmaceut, jeho nezastupitelnou roli ve zdravotnických službách nelze zpochybňovat.“ Je to škoda, protože na některé, téměř třicet let staré Brownovy otázky, musíme hledat pádné argumenty i dnes. „U volně prodejných léků se předpokládá, že jsou dostatečně bezpečné. Pokud tomu tak je, jakou roli zde může hrát lékárník? A pokud by tak bezpečné nebyly, jak může lékárník účinněji než psaná instrukce uvnitř balení zabránit nevhodnému použití, když od nákupu často uběhl dlouhý čas a slovní informace se tak snadno zapomíná?“

Život Komory v úvodu roku ale řídil blížící se volební sjezd, první po ustavujícím. Končící představenstvo a také delegáti sjezdu předchozího byli před blížícími se volbami vystaveni kritice za mnohá rozhodnutí. V souvislosti s dvoudílnou kritikou, kterou tehdejší prezident Komory, dr. Horáček v předchozích dvou číslech tohoto časopisu publikoval pod názvem „Ostatně soudím, že Komora musí být zničena“, se nelze vyhnout určitému srovnání. Usnesení IV. sjezdu totiž zahrnovalo kontroverzní novelu řádu, na základě kterého bylo vydávání osvědčení omezeno pouze na osoby mladší 65 let.

V předsjezdové diskusi na stránkách časopisu jako první reagoval PhMr. Bořivoj Kučera. Píše o tom, že Komora u vydávání osvědče ní k výkonu vedení lékárny uplatňuje omezení v rozporu s právem. Zvláště pak hodnotí delegáty sjezdu: „Ještě více jest trapné, že svůj hlas na misku vah této nespravedlnosti přidávají ti, kteří v poklidu mohli za minulého režimu vystudovat, získávat další akademické tituly a zastávat režimem schvalovaná, lépe placená místa.“

Z následné odpovědi Dr. Jiřího Velkoborského, člena před stavenstva a předsedy redakční rady časopisu je patrná určitá shoví vavost k delegátům i dobrá vůle chyby komorového orgánu napravit: „Osobně se ztotožňuji s Vámi, že návrh mladých dele gátů IV. sjezdu ČLK, omezující možnost získat osvědčení k provozování soukromé lékárny dosažením určité věkové hranice, který se nakonec dostal do Řádů komory, byl velmi nešťastný. Jen málo účastníků IV. sjezdu si uvědomilo, že toto ustanovení není v souladu se Základní listinou lidských práv a svobod. Jsem přesvědčen, že letošní dubnový sjezd ČLK v tomto směru pověst Komory napraví.“

Napravil, zároveň ale zcela vážně projednával možnost omezit vydávání osvědčení pro odborné zástupce lékáren provozovaných nelékárníky pouze pro žadatele s druhou atestací. K tomu kritika RNDr. PhMr. Zdeňka Novotného: „ Myslím, že když se neubránil dubiózní milión (poplatek za vydání osvěd čení pozn. redakce) nebylo nejvhodnější vytáhnout kartu druhé atestace pro lékárnu v Horní Dolní. Opravdu si myslíme, že odborní zástupci v lékárnách s provozovatelem – nelékárníkem, když budou mít druhou atestaci, odolají nedobrým ekonomickým tlakům lépe, než s atestací první?“

Už v devadesátých letech se řešily finance, zdravotní pojišťovny byly tehdy vůči lékárnám v prodlení splatnosti faktur v úhrnné výši převyšující 330 miliónů korun. I na dnešní poměry je to částka vysoká, v intencích tehdejších nákladů a mezd přímo astronomická. Sjezd uložil RNDr. JUDr. Vladimíru Kostkovi, kon čícímu viceprezidentovi a nekandidujícímu členovi představenstva, pokračovat v činnosti směřující k založení Česko moravské lékárenské platebny. Při řešení ekonomických otázek zároveň delegáti sjezdu vyřešili komorový nedostatek financí. Jak jinak než významným navýšením členských příspěvků.

V porovnáním se současnosti se představenstvu Komory podařil husarský kousek, bez jakékoliv předchozí diskuse přesvědčili delegáty sjezdu, aby svým rozhodnutím komorový rozpočet do budoucna téměř zdvojnásobili. A co víc, dokonce se zpětnou Pokračování z předchozí strany platností už v probíhajícím fiskálním roce, přičemž navýšení o zhruba 2,5 milionu korun mělo být využito na „zvýšenou publicitu a public relation ČLK v tomto roce“.

Pro úplnost dodám, že delegátivětšinově nerozhodovali o svých členských příspěvcích. Navýšení příjmů bylo plně realizováno z příspěvků mimořádných, které navíc k řádnému členskému příspěvku platili držitelé osvědčení: „Upozorňujeme držitele, kteří získali osvědčení k výkonu soukromé praxe před 1. lednem 1995, že V. sjezd rozhodl o zvýšení jejich mimořádného příspěv ku ČLK na 3 000 Kč ročně. Žádáme je tedy, aby rozdíl ve výši 2 000 Kč poukázali do 30. června... Důvodem tohoto kroku je snaha o zvýšení publicity a public relations ČLK. O čerpání tohoto příspěvku bude podána zpráva VI. sjezdu v roce 1996.“ Držitelů osvědčení bylo mezi členy méně než jedna čtvrtina (k 15. 4. 1995 vydáno 1252 osvědčení) a tahle nespravedlivá nerovnováha ve výši plateb existovala až do roku 2009. Prostým přepočtem lze vyhodnotit, že delegáti V. sjezdu rozhodli obětovat více než 75 % předsjezdového rozpočtu na oltář mediální propagace. Realizaci jejich rozhodnutí už ovšem mělo na bedrech nově zvolené představenstvo Komory v čele s prezidentem RNDr. Jindřichem Oswaldem.

Nově zvolené představenstvo začalo s nástupem do funkce nejenom investovat, ale také šetřit a zjišťovat(!), kolik má Komora skutečně členů. V květnu přešla Komora na nový softwarte členské evidence a téměř dva měsíce trvalo, než se s ním naučila pracovat. „Sekretariát České lékárnické komory začal zpracovávat nové přihlášky a ohlášené změny teprve koncem června. Omlouváme se tedy všem, jimž jsme neodpověděli v předepsané dvouměsíční lhůtě. Zároveň sdělujeme, že rozhodnutím představenstva České lékárnické komory z 27. června se nadále ruší členské karty. Místo nich bude všem nově registrovaným členům i těm z dosavadních, kteří o to požádají, zasláno písemné potvrzení o členství. Při styku s námi používejte své čtyřmístné evidenční číslo člena. Díky vaší spolupráci tak členskou evidenci postupně zbavíme starých chyb a také zjistítíme, kolik má Komora skutečně členů.“

Snahu šetřit Komoře zhatilo letní rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž a udělení pokuty 1 milion korun.

Pokuta byla po podaném rozkladu snížena na polovinu. V účtování po prázninách vzalo představenstvo na vědomí pozitivní bilanci účtů Komory: „Za období prvního pololetí je zatím saldo vysoce aktivní (cca 2,5 mil. zisku), což je dáno zejména dvoutisícovým příspěvkem držitelů osvědčení schváleným na letošním dubnovém sjezdu a samozřejmě i skutečnosti, že ve druhém pololetí se přežívá z vytvořených rezerv až do února, kdy budou splatné nové členské příspěvky. Dlouhodoběji „ležící“ peníze jsou uloženy na termínovaných kontech a přinesou v letošním roce slušný další zisk. Rozpočet je ovšem čerpán v rozumné míře, zvýšené náklady si vyžádalo pouze vybavení výpočetní technikou. Její park je ovšem ke konci srpna uzavřen – čítá 6 PC se třemi tiskárnami, starší notebook s přenosnou tiskárnou, dále streamer na zálohování dat, modem a samozřejmě k tomu všemu původní software členské evidence. Konečně vysoké náklady splatné právě v podzimních měsících si vyžádá zvýšená publicita nebo přesněji zahájení systematické práce s veřejností, jejíž úspěšnost dnes garantují především profesionální (tedy ne právě levné) agentury v oboru public relations.“

Posouzení těchto aktivit a úspěchu jimi dosaženého nechávám na čtenářích. Jedním z prvních dokumentovaných počinů ke zvýšení lékárenské publicity byla distribuce prvního čísla zpravodaje České lékárnické komory s názvem BEZ RECEPTU. Historicky první číslo bylo v počtu minimálně 50 kusů zdarma distribuováno do všech soukromých lékáren.

Pro srovnání s agendou posledních dvou let se nabízí ještě jeden příklad. Na konci roku 1995 se na program jednání představenstva poprvé dostalo stěhování sekretariátu. Komora tehdy poptávala prostor se sedmi kancelářemi (jednu minimálně 25 m²), skladem materiálu a zasedací místnosti pro 20 lidí o celkové výměře do 150 m². Pravděpodobně pod vlivem vysokého rozpočtového přebytku představenstvo nabídlo zprostředkovatelskou provizi ve výši zhruba půlročního čistého příjmu: „Tomu, kdo vítěznou nabídku zašle, bude poukázána odměna ve výši 50 000 Kč.“

Jestli se v roce 1996 v ČČL psalo o tom, komu byla vyplacena, se dočtete v příštím čísle.

Stanislav HAVLÍČEK