Představte si, že se zhmotní často opakované přání Lékárny lékárníkům.

Chtěli by to lékárníci vůbec, našlo by se v současné ekonomické nejistotě dost zájemců, kteří by do projektu Vlastní lékárna šli? A vy (pokud aktuálně patříte mezi provozovatele) pustili byste se do toho i dnes? Jaké jsou hlavní překážky, které brání dnešním mladým lékárníkům v uskutečnění snu o Vlastní lékárně?

PharmDr. Lukáš MALÝ, Lékárna Klášter, Liberec

Velmi by záleželo, jak by tato změna byla nastavena. Mohl by být majitelem lékárník bez atestace? Nepracující v dané lékárně? Mohl by mít více lékáren? Stali by se lékárníci bílými koňmi? Podle mě je to velmi těžká otázka, jako předchozí o rozdělení společné obchodní přirážky. Myslel jsem si, že na to je jednoduchá odpověď, ale odpovídající kolegové mě vyvedli z omylu. Hlavní překážky vidím určitě v ekonomické nejistotě, nestabilní prostředí ve financování zdravotnictví, nerovný přístup k velkým vs. malým provozovatelům a myslím si, že v mnoha případech by tomu bránilo i nějaké pohodlí zaměstnaných lékárníků, kteří by si nedokázali představit převzetí odpovědnosti za celý provoz lékárny.

PharmDr. Přemek CÍSAŘ, Lékárna Modřínová, Třebíč

Otázky otazníkům. Byla doba, kdy většina lékáren patřila lékárníkům. Byla ta doba lepší? Naučili jsme se baťožit, snižovat doplatky i rozdávat bonusy na kartičky. Myslím, že jádro problému není v tom, kdo lékárnu vlastní. Z těch vyprávěných privatizačních příběhů jsem si odnesl to, že šikula otevřený novým nápadům dokáže udržet lékárnu i přes ulici od řetězce, ale slepý zabedněnec zkrachuje i na velké poliklinice. Jestli by se našlo dost zájemců a jestli bych do toho šel? To závisí na konečném nastavení, co vlastně znamená „Lékárny lékárníkům“? Jako OSVČ bych do toho nešel. Ve formě s. r. o. nebo a. s. by to bylo lepší, ale tam zase vidím háček, zda by to odpovídalo zadání. Lékárny eseróčkům? Mladí lékárníci se nehrnou do zakládání nových lékáren nebo přebírání zavedených lékáren. Proč? To se musíme zeptat jich. Asi je jednodušší, když chodíte někam na 8 hodin 5 dnů v týdnu, a jdete domů s čistou hlavou. Taky si nemusíte zasvinit svou odbornou hlavu věcmi jako je podvojné účetnictví, pracovní právo a všechny ty neschopenky, náhradní volna a jiné obrovské drobnosti. Nestane se z vás expert na IT, digitalizaci a byrokracii. Otázka také je, jak to mají ti staří bardi? Přemýšlejí o budoucnosti? Vychovávají si následníky? Pokud nemají dědice, snaží se najít někoho, kdo to po nich převezme? Obdivuji všechny, kteří zprivatizovali nebo otevřeli lékárnu. Sám v sobě cítím, že otevřít lékárnu „na zelené louce“ bych nedokázal. Nejsem ten podnikavý typ, co se vrhne se vším, co má, do nejistoty. Cítím se správcem. Doufám, že bych dokázal převzít stávající lékárnu, u které vidím historii a převezmu již něco stávajícího, co budu jen měnit, ale nebudu stavět od píky.

PharmDr. Miroslav KOŠKA, Lékárna Dr. Max, Brno

Kdyby se mávnutím kouzelného proutku stalo, že by se objevila perspektivní místa pro vznik nezávislých lékáren a možnost je vést, jistě by se našlo mnoho lékárníků, kteří by takové příležitosti využili a provozovali lékárnu podle svých představ. V dnešní době se obávám, že těch perspektivních míst moc není. Aktuální ekonomická situace a stále klesající ceny léků není pro lékárny rozhodně nic příznivého. Zde se naskýtá krásná představa, že by ten kouzelný proutek uměl zařídit změnu odměňování lékárenské péče a zavedl řadu placených výkonů. Tím by se možná vyřešil nedostatek perspektivních míst pro lékárny a zajistila rovnoměrně dostupná lékárenská péče pro veřejnost. Aktuální stav odměňování vnímám jako hlavní překážku nejen pro vznik nezávislých lékáren, ale pro rozvoj a využití potenciálu lékárníků a celého oboru. Mně osobně představa provozování lékárny moc neláká. Otázkou také je, jak bude naše profese v blízké budoucnosti vypadat. Vzhledem k technickým a IT pokrokům a stále rostoucí potřebě/tlaku na život online očekávám nejen v lékárenství velké změny.

PharmDr. Veronika HORÁKOVÁ, Nemocniční lékárna Fakultní nemocnice, Motol

Začnu zase od konce. Bohužel to do jisté míry souvisí i s prestiží lékárenství a tím pádem i se stále se zmenšujícím zájmem mezi absolventy středních škol jít studovat farmaceutickou fakultu. Za mých mladších let farmacie určitě lákala mnohem více a pamatuji si, že na farmaceutickou fakultu brali asi každého desátého uchazeče o tenkrát velice lukrativní a krásnou profesi. Touhou mít vlastní lékárnu hořelo v minulosti mnohem více lékárníků než nyní a určitě by se lékárny lékárníkům otevíraly snadněji, kdyby existovala regulace počtu lékáren a lékárny si konkurovaly hlavně v jiných oblastech, než jsou doplatky na léky, jako tomu bohužel nyní většinou je.

Já osobně po vlastní lékárně nijak netoužím. Jsem spokojeným zaměstnancem nemocniční lékárny, kde se můžu při své práci svobodně rozhodovat na základě svých znalostí a za x let praxe nabytých zkušeností, rozvíjet se a dále vzdělávat, co mi volný čas, kterého je nějak stále méně, dovolí. Jako farmaceuti jsme kolečkem v soukolí celé nemocnice, kdy jedno oddělení navzájem navazuje na druhé a jedno bez druhého nemůže fungovat.

Mgr. Helena SLÁMOVÁ, Lékárna Komín, Brno

Takové otázky si kladu poměrně často. Někdy mám dojem, že už o to snad ani není zájem. Z různých diskuzí občas vyplývá, že mladším lékárníkům vyhovuje stav, kdy mají čistou hlavu a jistotu měsíční výplaty. Nezpohodlní ale natolik, že je vlastně dřina, nejistota, zodpovědnost a vlastní tvůrčí aktivita výměnou za pouhou svobodu už nikdy nebude lákat? Starší kolegové jsou naopak vyčerpaní a rezignovaní z důvodu rozčarování z dlouholeté degradace oboru. Z narůstání povinností, které s odbornou prací pramálo souvisí. Z neustálého ohrožení řetězci a z masírování TV reklamou na slevy z doplatků. Z neochoty politiků a pojišťoven bavit se o důstojném ohodnocení práce lékárníka a zkorigování jeho závislosti na obchodní přirážce stále se snižujících cen léčiv. Ze stálé hrozby zásilkovým výdejem léků na recept nebo jiných šílených nápadů neodborníků a lobbistů. Z tiché tolerance úřadů při omezování dodávek vybraných léků pro lékárny, které nepatří k vyvoleným. Z nekončícího handrkování se o kompetence, o možnosti vyhodnocovat lékové záznamy, provádět očkování, screeningy, nouzový výdej léků a mnoho dalšího. I jedno takové protivenství bere chuť do svobodného výkonu povolání, natož všechny pohromadě.

Malým optimismem mě naplnila asi tři roky stará anketa, kterou jsem zveřejnila na Facebooku Mladých lékárníků. Asi 40 % lékárníků by podle ní chtělo provozovat svoji lékárnu, asi 56 % by chtělo zůstat zaměstnanci, ale s možností pestrého výběru zaměstnavatelů. Zbytek neví nebo zaměstnavatele neřeší. Rozumím tomu, že po škole je třeba čerpat zkušenosti, založit a uživit rodinu. To nahrává zaměstnaneckému vztahu a je to v pořádku. Děti ale odrostou, dům se postaví, hypotéka splatí, zkušenosti se získají a ambice mnoha se mohou změnit. Otázkou je, zda potom ještě nějaké lékárny budou v nabídce. O většinu lékáren se v současnosti perou řetězce. Mají kapitál a know-how. To ale žádný lékárník, který se rozhodne pro vlastní lékárnu, nemá. Jako nový podnikatelský subjekt bez historie těžko dosáhne na úvěr a potřebný kapitál z vlastních zdrojů má málokdo. A zkušenosti s provozem? Kde by je získal? Pokud pracuje v řetězci, nic z problémů ekonomických, právních ani marketingových nemusí řešit. Nezřídka také řada končících soukromých lékárníků své praxe ze zoufalství prodává řetězcům, byť to byly často ony, kdo je zničil.

Také samotný rozjezd lékárny je extrémně náročný proces, který se nikde neučí. Svou roli zde hrají tedy i fakulty. Počítá se dnes při výuce studentů vůbec, že by kdy vedli svou lékárnu? Dozví se, co je k tomu všechno potřeba a jak na to? Nebo se už i zde vychovávají pouze dělníci pro manažery velkých řetězců? Dává se na fakultách prostor jen pro nábory zaměstnanců pro řetězce, kteří jsou svým otevíráním poboček na zcela nesmyslných místech vlastně příčinou jejich nedostatku? Nebo se dává stejný prostor i provozovatelům nezávislých lékáren, kteří by budoucím lékárníkům umožnili i druhý pohled na věc, vyvážili informace o snové práci v řetězci a vysvětlili, proč si spoluprací s nimi podřezáváme vlastní větev? Je v pořádku dávat na facebookový profil fakulty reklamu řetězců na práci za mzdy, které jsou v nezávislém sektoru nereálné? Má fakulta inzerovat svým studentům práci ve velkých distribučních skladech, jejichž hlavním benefi tem má být práce bez kontaktu s pacienty? Fakulty tím nepřímo podporují odliv mladých lékárníků z nezávislého sektoru do chřtánu těch, kteří náš obor ničí a likvidují. Jaký signál tímto fakulty vysílají?

Neměly by to být právě fakulty, které budou probouzet touhu svých studentů po výkonu svobodného povolání ve vlastních provozovnách? Neměly by budovat jejich sebevědomí a ukazovat cesty, jak toho dosáhnout? Poskytují fakulty dostatečné množství informací o tom, čím řetězce ohrožují jejich budoucnost? Nabízejí nebo alespoň hledají fakulty řešení, jak se postavit neetickým praktikám, a zapojují se aktivně do boje za naši nezávislost a svobodu? Chci doufat, že ano.

A  jestli bych do toho zase šla? Je to sice řehole, ale bez mrknutí oka ano. Práce pro někoho, kdo nemá o skutečné důležitosti našeho povolání ani potuchy a pro koho jsme pouhým nástrojem zisku, by mne nenaplňovala. Frustrovala by mne určitě mnohem víc než vyplňování milion prvního zbytečného hlášení pro úřady. A uspokojení z toho, že nemusím sledovat pozitivní listy a měnící se akční produkty, že se nemusím nechat ponižovat a týrat barevnými grafy z excelových tabulek žádného kravaťáka, že mohu dělat práci podle svého nejlepšího svědomí a zcela svobodně dýchat, je opravdu k nezaplacení.

Mgr. Filip ŠKARDA, U Matky boží pomocné, Veselí nad Lužnicí

Musím uznat, že tato otázka je dle mého názoru jedna z nejzajímavějších, na jakou jsem prozatím v rámci rubriky odpovídal. Odpovědi jistě nebudou jednotné a těším se na odpovědi mých kolegů. Za mě je to představa krásná, ale nejsem si jist, jestli by byla realizovatelná v současném prostředí. Vyvstávají další otázky. Museli by současní provozovatelé-nelékárníci své lékárny prodat/předat lékárníkům? Nebo by to platilo jen u nově otevíraných/nabývaných lékáren? Pokud by platilo prvé zmíněné, bylo by to moc pěkné, ale upřímně si nedokáži v dnešním prostředí představit, jak by to bylo realizováno, a který z lékárníku by například byl schopen „vyplatit řetězce“. Pokud by se jednalo o variantu druhou, muselo by zároveň být zajištěno demogeografické omezení pro vznik lékáren (ostatně po tom lékárníci volají již roky). Myslím si, že velká část lékárníků je spokojená v pozici zaměstnance, a nyní nesortuji, u kterého zaměstnavatele. Spokojenost plyne především z toho, že nemusí nést ekonomickou odpovědnost. Pro vlastnění a vedení lékárny určitě nestačí informace získané na fakultě. Lékárníci jsou také specifičtí svým často velmi úzkým spektrem pohledu na věc. Pro skutečně úspěšné vlastnění lékárny je potřeba rozhled, ekonomická gramotnost, odvaha a velká míra asertivity. Ruku na srdce, kolik lékárníků skutečně ví, jaký je rozdíl mezi obchodní přirážkou a marží? A to je jen jeden z mnoha aspektů. Nicméně já pevně věřím, že projekt lékárny lékárníkům bude jednoho dne naplněn, že mezi novými lékárníky se najde dostatečné množství odvážlivců a zároveň trochu snílků, kteří se rozhodnou svou vlastní lékárnu vybudovat, nebo převzít od lékárníka staršího. Jedině tak si troufnu říci, udržíme lékárenství takové, jaké má být. Ano, lékárnu dělají lékárnice/íci a asitentky/ty, ale majitel nelékárník málokdy dokáže pochopit to, co chápeme jenom my.