1994 – rok plný válek

V České republice v únoru roku 1994 začala na dosavadní frekvenci programu ČT2 vysílat TV Nova. Většina obyvatel ČR sledovala a fandila sportovcům na zimní olympiádě v norském Lillehammeru a málokdo věděl, že se o veškeré zásobování olympijské vesnice lékárenským sortimentem postarala tamní lékárna „Mesna“, jejíž vedoucí, pětapadesátiletý Arne Rudjord, si ke kmenovým třiceti spolupracovníkům najal ještě dva lékárníky z Velké Británie a jednoho z USA.

V září 1994 v Praze na strahovském stadionu koncertovala skupina Pink Floyd v rámci celosvětového turné The Division Bell Tour a na lince B pražského metra byly v listopadu otevřeny stanice Hůrka, Lužiny, Luka, Stodůlky a Zličín.

V oborovém dění v průběhu celého roku pokračovala lékárenská privatizace, jejíž akutní, živelná a často chybující úvodní část se v roce 1994 překlopila do fáze více méně rutinní. Začaly také stále častěji vznikat lékárny nové a v časopise se v zájmu budoucí dobré pozice lékárníků a lékárenství ve společnosti objevovaly i rady a doporučení akademiků a předních teoretiků lékárenství. Profesor Smečka z Faf Brno publikoval komentované desatero pro rekonstrukci nebo budování nových lékáren. Každá jeho věta začínala pokynem „pamatuj“ a ani po téměř třiceti letech neztratilo na důležitosti.

Pamatuj

  1. Že lékárna je v prvé řadě zdravotnickou institucí.

  2. Že lékárna bude v příštích letech stále více pracovištěm poradenským.

  3. Že všude, kde to podmínky dovolí, se vyplácí vytvořit pro prodej doplňkového sortimentu zřetelně oddělené pracoviště.

  4. Vždy na prostor vyhrazený pro soukromý rozhovor s pacientem.

  5. Na pracovní pohodu zaměstnanců lékárny.

  6. Na příjemné prostředí pro návštěvníky a na jejich spokojenost.

  7. Že lékárna musí vyzařovat atmosféru důvěry.

  8. Že přemíra reklamy škodí.

  9. Že dobrý design lékárny vyřeší jen zasvěcený profesionál – architekt.

10. Že české lékárenství má staletou tradici a historii, ze které je vždycky možno čerpat.

Z tehdejší lékárenské vyhlášky po novelizaci zmizela část o „pomocných zařízeních lékárenské služby“, ale jak známo, k úplnému zrušení výdeje léků v ambulancích lékařů prakticky dodnes nedošlo. Tehdejší situaci přiblížil v únorovém úvodníku RNDr. Tomáš Lysoněk: „Výdejny léků v ordinacích obvodních lékařů byly zřizovány v době, kdy pro direktivně stanovené ukazatele bylo obtížné zřídit lékárnu tam, kde byla potřebná. Bylo výhodnější umlčet místní námitky, přidat lékaři pár stokorun a zřídit náhražkové zařízení než budovat z dnešního pohledu předimenzovanou, ale v té době vyžadovanou lékárnu za miliony. Pro výdejny léků v ordinacích bývá argumentováno službou pacientovi, v pozadí je však vždy zájem ekonomický.“

V Evropském kontextu končil s ohledem na současné dění rok 1994 velmi důležitou událostí; 5. prosince 1994 prezidenti Ruské federace, Ukrajiny, USA a Spojeného království podepsali tzv. Budapešťské memorandum. Podle této dohody se Ukrajina vzdala jaderných zbraní výměnou za bezpečnost zaručenou smluvními partnery. V memorandu se signatáři zavázali mimo jiné respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic, zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině, zdržet se použití ekonomického nátlaku na Ukrajinu ve snaze ovlivnit její politické směřování, zdržet se použití jaderných zbraní proti Ukrajině, řešit případné použití jaderných zbraní vůči Ukrajině na půdě Rady Bezpečnosti OSN, či vzájemně konzultovat vzniklé nejasnosti ohledně zmíněných záruk.

Šest dní po podepsání Budapešťského memoranda (11. prosince 1994) začala první rusko-čečenská válka. Poté, co v květnu skončila válka o Náhorní Karabach, znovu probíhaly na území Evropy čtyři válečné konflikty; ještě Gruzínsko-abchazský konflikt (od 1989), Chorvatská válka za nezávislost (od 1991) a válka v Bosně a Hercegovině (od 1992). Ve světě v roce 1994 probíhalo celkem 12 válek včetně tzv. Rwandské genocidy, při které za pouhé 3 měsíce zemřelo víc než milion lidí.

Jiné dvě, méně smrtící, války probíhaly v průběhu roku také na stránkách tohoto časopisu. S otevřením trhu pro homeopatické přípravky a prvními vzdělávacími semináři v oboru homeopatická léčba byl vyhlášen a dodnes trvá nesmiřitelný boj mezi průkopníky a zastánci homeopatie a příznivci alopatického přístupu. Druhá, z lékárnického pohledu velmi důležitá a stav ohrožující válka byla vyhlášena už o rok dříve a zatím neměla ani nabídku na smír. Moderní terminologií stála na jedné straně zvláštní lékárenské operace Euromedica, s. r. o. a na straně druhé Česká lékárnická komora. Bojovalo se o budoucnost profesního vlastnictví lékáren. Toho chtěli tehdejší lékárničtí představitelé dosáhnout zavedením poplatku milion korun za osvědčení pro vedoucího lékárníka z lékárny provozované laikem. Na stranu lékárníků se tehdy postavil prezident Evropského svazu lékárníků João Silveira, který na vědecké konferenci pořádané u příležitosti 75. výročí SÚKL citoval z Charty evropské farmacie: „Vlastnictví lékáren má být omezeno pouze na farmaceuta, který je schopen zajistit její profesní a finanční nezávislost.“ Proti Komoře a lékárníkům naopak důrazně zakročil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (tehdy Ministerstvo pro hospodářskou soutěž).

Deziluze z tehdejší situace a jen mírný optimismus jsou z tehdy publikovaných lékárnických příspěvků patrné. Pro ilustraci znovu doktor Lysoněk: „Cítíme se v poslední době ohroženi. Postupem při privatizaci, nástupem finančně silných a všeho schopných laiků do lékáren. Čekáme netrpělivě na zákon o léku a doufáme, že řadu sporných situací vyřeší. Zákony a předpisy máme i nyní, s jejich dodržováním je to již horší. Ministerstvo zdravotnictví nedokáže zajistit dodržování své vlastní vyhlášky v případě výdejen u veterinářů, ani vydat jednoznačné stanovisko v případě právně již neexistujících výdejen u lékařů. Snad bude mít zákon o léku důslednější sankce k dodržování jeho paragrafů. Vyžadovat dodržování zákonů a nenapomáhat vlastní krátkozrakostí k tomu, co v konečném důsledku škodí celému stavu, je jedinou cestou naší obrany.“

Viděno s odstupem téměř tří dekád, politické dohody a dohodnutá obrana přestávají platit a dočkali jsme se snad jen těch vysokých sankcí (nejen v zákonu o léčivech). O možných důvodech, proč tehdejší (a dost možná i současná) tvorba zákonů vypadá tak, jak ji známe, svědčí i pozvánka na pracovní seminář pro lékárníky: „Farmaceutická firma Schering-Plough/USA pořádá pracovní seminář Léková politika z pohledu Ministerstva zdravotnictví ČR.“

Vnitřní komorová agenda

Čtvrtý řádný sjezd Komory byl svolán na dny 18.–19. června, návrhy na změnu řádů a upřesnění organizace činnosti Komory bylo možné podávat poštou na adresu sekretariátu do konce května. Jak vidno, na přípravu materiálu na sjezd muselo tehdejšímu představenstvu stačit necelé tři týdny. Jak taková příprava a vůbec práce v představenstvu vypadala, přiblížil na sjezdu tehdejší prezident komory, doktor Horáček: „V poslední době je v představenstvu problém nalézt vhodný společný termín tak, aby alespoň nadpoloviční většina přijela na zasedání. I zde platí, že nepanuje u všech stejná ochota průběžně plnit potřebné úkoly.“

A protože to byla doba před e-maily a internety, delegáti se s navrhovanými změnami pravděpodobně seznámili až na sjezdu samotném. O předběžném projednání na OSL nemohla tedy být ani řeč. To až v posledních letech jsou podle pamětníků těchto časů sjezdoví delegáti nesvéprávná zmanipulovatelná individua, která bez zjištění předchozího většinového stanoviska na okrese nemají mít oprávnění přijmout žádné rozhodnutí.

A když už zmiňuji kritiku rozhodnutí delegátů sjezdů a obraz činnosti členů představenstva, nemohu nevzpomenout na rok 2010, kdy byl usnesením sjezdu, a tedy rozhodnutím delegátů, z funkce člena představenstva Komory odvolán Mgr. Hampel. Podle kritiků nelegálně a bezprecedentně. Nechce se mi po dvanácti letech znovu otevírat polemiku a opakovat již mnohokrát zveřejněné. Proto jen citace z usnesení IV. sjezdu ČLnK (1994):

Sjezd odvolává Dr. Tejneckého z funkce člena představenstva ČLnK.

Na samotný závěr sjezdu uložili delegáti představenstvu celkem čtyři(!) úkoly, jeden z toho pro právního poradce. Stojí za zmínku, že premiérové vystoupení si na sjezdu České lékárnické komory v roce 1994 odbyl také Aleš Nedopil, tehdy prezident Spolku českých studentů farmacie.

A časopis?

V říjnu na jednání redakční rady konstatoval její předseda, RNDr. PhMr. Jiří Velkoborský, že časopis českých lékárníků je nenahraditelným zdrojem oficiálních i veřejných informací pro lékárnický terén. Za tři roky novodobé existence prošel řadou změn, jejichž smyslem bylo dosažení úrovně srovnatelné s ostatními periodiky tohoto druhu. Činnost redakční rady byla od počátku založena na vytipování vhodných kolegů, kteří by garantovali odborný standard časopisu. S aktivitou některých členů rady lze vyslovit plnou spokojenost, přístup dalších však vyžaduje spíše kritické zamyšlení. Přetrvávajícím problémem zůstává nedostatek materiálů z lékárnického terénu, který se dosud – přes veškerou snahu redakční rady i redakce – nepodařilo „probudit“ ke spolupráci.

Dále uvedl, že v případě periodik typu Časopisu českých lékárníků je redakční rada nezastupitelným tělesem garantujícím odbornou a stavovskou úroveň. Autorský přínos členů redakční rady je vždy vítán, avšak jejich hlavní poslání musí spočívat v metodické činnosti. Z těchto důvodů se ukazuje potřebným častější kontakt redakční rady jako celku.

Obě výše uvedené myšlenky i po letech ukazují svou nadčasovost a prakticky platí i v současnosti.

Stanislav Havlíček