Zrození lékárnické revue Časopis českých lékárníků v letech 1919–1945

Časopis českých lékárníků letos slaví 140 let od svého vzniku. V minulém čísle jsme v jeho historii pokročili až do roku 1915, kdy uprostřed první světové války přestal na několik let vycházet. Obnovit se ho podařilo až po jejím skončení a vzniku samostatného Československa. Veřejný a společenský život po válečném marasmu opět rozkvetl. Probudili se i lékárníci a do budoucnosti hleděli s novou důvěrou.

Opustili jsme české lékárnictvo v roce 1915, kdy se dva tehdy nejvýznamnější české spolky Česká farmaceutická společnost a Organizace českého lékárnictva spojily v jeden Svaz českého lékárnictva. Soužití ale nedělalo dobrotu a při nejbližší příležitosti, tedy při historickém rozpadu starého světa Belle epoque a vzniku nových států a nadějí, se současně rozpadlo i toto trochu umělé spojení dvou skupin farmaceutů. Těch, kteří se chtěli prezentovat spíš cestou vědy a odbornosti, a lékárníků, kteří usilovali především o co nejlepší společenské a obchodní postavení. (Tenkrát neměli žádnou lékárnickou komoru, která by hájila oba tyto směry.)

V čele nového Svazu československého lékárnictva opět stanul můj pradědeček PhMr. Otakar Štorch, jeho vlastnoručně provedené úpravy původních stanov si můžete prohlédnout v obrázcích. Svaz československého lékárnictva vydával v letech 1919–1941 Věstník SČL.

V prosinci 1919 byla založena Československá lékárnická společnost, která nás zajímá víc, protože se ve stejném roce chopila obnoveného vydávání Časopisu československého lékárnictva. Název se stejně jako u Svazu ČL musel změnit, protože lékárníci se většinou drželi státní ideje jednotného československého národa (viz poznámka magistra Štorcha ve stanovách).

První číslo Časopisu československého lékárnictva vyšlo 15. října 1919. Na jeho obnově měl největší zásluhu magistr Emil Šedivý, stejně jako na obnově Československé lékárnické společnosti, kterou podporoval kromě jiného i finančně. S časopisem ale dlouho nebyl příliš spokojen. V květnu 1920 o tom psal magistru Novákovi. „Práce tolik a nás na ni tak málo. Hledím tudíž aspoň pomalounku to rozpumpovávati, aby si farmaceuti zase zvykli trochu něco theoretického psáti a theoretického čísti. Proto jsem vydupal Časopis a Kalendář a udržuji ho tak krvavým nákladem (dodnes asi 6000 k deficitu).“

Do konce roku 1922 dostoupil schodek 24 tisíc tehdejších korun. Ty magistr Šedivý zaplatil, ale další vydávání časopisu předal Československé lékárnické společnosti. V lednu 1923 vyzvala schůze společnosti lékárnictvo k předplacení časopisu, příspěvky se evidentně nehrnuly a časopis skoro na rok znovu přestal vycházet. Do toho přišla redakční krize, Emil Šedivý donutil k odchodu stávajícího redaktora magistra Bohumila Vospálka s tím, že časopis potřebuje kvalitnější vedení. Nepodařilo se mu ale získat pro časopis doktora Rybáře, který tehdy vedl již zmiňovaný konkurenční Věstník SČL. Obsadil proto do funkce redaktora ČČL magistra Josefa Konečného, který ale brzy odstoupil, protože se stal lídrem skupiny mladých členů farmaceutické společnosti, kteří nesouhlasili se způsobem jejího vedení magistrem Šedivým. Tušíte správně, musel to být hrozný chaos, způsobený především neschopností spolu komunikovat. Vše dohromady, včetně osobních a finančních problémů, dohnalo magistra Emila Šedivého 15. září 1923 k sebevraždě. Emil Šedivý patřil k největším osobnostem české farmacie, na svých bedrech nesl v nejhorších krizích Českou farmaceutickou společnost i Časopis českého lékárnictva. Kromě toho založil vědeckou tradici farmaceutické historie. Nedávno jsem v rodinné knihovně objevil jeho Příspěvky k dějinám lékárnictví na Moravě a ve Slezsku, vydané Českou lékárnickou společností v roce 1905. Myslím, že zejména o nejstarších obdobích zdejšího lékárnictví by se z této publikace dalo vyučovat i dnes. Česká farmaceutická společnost ČLS JEP uděluje nyní medaili Emila Šedivého za celoživotní farmaceutickou praxi.

Mezi nejvýznamnější texty uveřejněné v ČČL v tomto období byla studie magistra Karla Glücksmanna (redigoval časopis v letech 1907–8) Úvahy a příspěvky ku zbudování československého lékopisu (1922). Autor zdůrazňoval usilování o nejlepší kvalitu léčiv, které je možno dosáhnout „jen kritickým bádáním na základě kvalitativního a kvantitativního rozboru ve spojení s fysiologickým, farmakodynamickým dokladem. Dosavadní šablonová práce, která nás již tolik poškodila, musí ustoupit promyšleným, odůvodněným, osvědčeným návodům k přípravě léčiv.“

Ve vedení Časopisu českých lékárníků se ve 20. a 30. letech vystřídala řada lékárníků, kromě již jmenovaných magistrů Bohumila Vospálka a Josefa Konečného například RNDr. PhMr. Miroslav Vrtiš, profesor Oldřich Tomíček. Spoluredaktorem ročníku 1930 byl i dr. Ing. PhMr. Jiří Fragner, který se kromě časopisu věnoval i cílenému budování moderního farmaceutického průmyslu a slavné rodinné značky.

Velké zásluhy o udržení a rozvoj časopisu měl předseda Československé lékárnické společnosti profesor František Plzák. Časopis se tehdy vrátil k měsíční periodicitě, vznikla redakční rada, začaly se objevovat fotografické přílohy. V letech 1924 až 1941 vyšlo na 350 původních článků. Nejvíce byla v obsahu zastoupena farmaceutická a analytická chemie, pozornost byla věnována mikrobiologii a dějinám farmacie. Pokračovaly i nejrůznější informace ze spolkového lékárnického života. Časté bylo také zveřejňování nekrologů na titulních stránkách ČČL (Tak bylo v květnu 1929 lékárníkům oznámeno předčasné úmrtí mého praděda PhMr. Otakara Štorcha.)

Pokud by se někomu zdálo, že se věnujeme historii časopisu až příliš, tak například už v rámci 50. ročníku ČČL byla v tehdejším vydání výrazně připomenuta celá historie časopisu, včetně reprintu slavné první strany první čísla z roku 1882 (V ňadrech uvědomělých a obětavých vlastenců…) „Skutečnou cenu Časopisu doopravdy pochopíme,“ napsal tehdy doktor Jaroslav Hladík „víme-li, že v době jeho vzniku nebyl ani denní novinářský tisk tak rozšířen jako dnes. A existující noviny měly jako charakteristické poslání informovat hlavně více politicky, méně společensky a trochu umělecky. Odborná a oborová periodická literatura objevovala se ojediněle v polovině 19. století, aby se stala samozřejmou teprve dnes.“

Časopisu přibyla od roku 1933 samostatná příloha Mladá farmacie, coby „orgán Spolku československých farmaceutů“. Věnovala se především různým aspektům studia a připomínala potřebu samostatné farmaceutické fakulty. „Chceme docíliti toho, aby lékárnictví byla přiznána rovnocennost vysokoškolského vzdělání s ostatními povoláními a aby stejně jako nesmí nikdo jiný léčiti než lékař, rozhodovati ve věcech právních pouze právník, nesměl nikdo jiný léky a farmaceutické přípravky vydávati a připravovati než farmaceut.“ Člověk by si pomyslel: taková samozřejmost. Ale i ta se musela vybojovat.

Příloha Mladá farmacie však nevycházela dlouho a skončila na mládí snad až příliš moudrými slovy: „Víme, že mládí má mnoha ideálů, snů a kritiky, od nichž alespoň zčásti v pozdějších letech upouští, když se samo přesvědčí o jeho neuskutečnitelnosti.“

Po letech růstu a rozvoje se na konci třicátých let zase začalo blýskat na horší časy. Po okupaci a rozpadu Československa došlo nejprve v květnu 1939 k návratu ke starému názvu – Časopis českého lékárnictva, později k omezení publikační činnosti. Roli jistě sehrálo i uzavření českých vysokých škol a omezení spolkového života.

V roce 1942 se všechny české farmaceutické časopisy sloučily pod hlavičku Lékárnický věstník, který vydával Ústřední svaz lékárníků spolu s Lékárnickými grémii a Výborem kondicinujících lékárníků. Časopis českého lékárnictva se stal jeho přílohou.

V takto omezeném prostoru přesto vyšlo v letech 1942–1945 48 původních prací a 48 souborných referátů. Válečné období časopisu by si zasloužilo podrobnější odborné zpracování. Lékárníci se věnovali především své profesi a na rozdíl od mnoha jiných tehdejších periodik se vyhnuli válečnému propagandistickému zneužití. Ještě v posledním válečném čísle, v dubnu 1945, si můžeme přečíst velký podrobný materiál pod vše vypovídajícím titulkem Žena ve farmacii. Kolem probíhaly poslední boje zuřivého krvavého konfliktu a Časopis českého lékárnictva začínal slovy: „Stojíme na prahu roku, který znamená důležitý mezník v cestě za rovnoprávností ženy ve farmacii: před 40 lety vstoupily prvé diplomované farmaceutky do praktického života…“

Za situace, kdy veškerý protektorátní tisk byl přísně cenzurován a za jednoduchou protiněmeckou básničku se chodilo z redakce přímo na popraviště, nebylo téma žen ve farmacii nic, za co by se tehdejší lékárníci museli stydět. Další číslo už vyšlo v osvobozené republice, ale o tom až příště.

Období 1919 až 1945 bylo v historii Časopisu českého lékárnictva asi nejrůznorodější, časopis se graficky proměnil k nepoznání. Obsah odpovídal novým potřebám lékárníků a udržel si vysokou úroveň. Ani tehdy ale nešlo vysloveně a čistě o odborný časopis. Vedle původních vědeckých statí našli čtenáři zprávy z grémií a spolků, osobní zprávy nebo i uvolněnější fotografické přílohy, například ze společných výletů. V tehdejší lékárnické obci byl napříč generacemi velmi oblíben dlouholetý předseda Československé lékárnické společnosti profesor František Plzák. Obrazová příloha k jeho životnímu výročí jej představila nejen jako jednu z nejvýraznějších osobností české farmacie, ale i jako vášnivého nimroda a milovníka doutníků. Časopis českého (československého) lékárnictva se tak v tomto období zformoval do všestranné lékárnické revue, o což se snažíme i my dnes.

Zdeněk POKORNÝ

Literatura u autora.