ZEPTALI JSME SE

Jsou za námi komunální a senátní volby. O absenci lékárníků v politice jsme v časopise opakovaně psali. Proč podle vás lékárníci nemají o účast v politice zájem? Neškodí tím sami sobě? A kterého kolegu lékárníka byste letos rádi viděli ve volbách do Senátu?

PharmDr. Miroslav KOŠKA, Lékárna Dr. Max, Brno

Nejsem osobně příznivcem stavu, kdy si do politiky jen tak někdo odskočí nebo do té vrcholné vstoupí přímo od táry. Aby to mělo smysl, je třeba začít od nižších, regionálních úrovní, poznávat fungování systému a navazovat kontakty. Nebo se stát členem různých poradních orgánů. Pokud někdo začne naplno pracovat v lékárně, bere svou profesi vážně, chce ji vykonávat co nejlépe a chce kvalitně pomáhat a radit pacientům, nezbývá než se neustále vzdělávat, sledovat nové medicínské trendy a legislativu. A v případě nezávislých lékárníků ještě mnoho a mnoho dalšího. Není to tedy podle mě o nezájmu lékárníků dostat se do politiky, ale o našem velkém vytížení a výrazném zahlcení různými povinnostmi uloženými státní správou. A koho bych rád viděl kandidovat? Někoho, kdo má za sebou několik let za tárou v různých provozech a několikaleté zkušenosti a aktivní práce v představenstvu ČLnK. Nikoho konkrétního nemyslím, ale pár lékárníků mou představu splňuje.

PharmDr. Veronika HORÁKOVÁ, Nemocniční lékárna Fakultní nemocnice, Motol

Neřekla bych úplně, že nemáme zájem, ale je nás prostě méně než třeba lékařů, takže i zájem a možnost samotného angažování se v politice je prostě menší. Farmaceuti jsou také asi ve většině o něco méně ambiciózní než třeba lékaři či manažeři.

Mít kolegy lékárníky v politické celorepublikové sféře by bylo fajn, možná by se nám pak lépe prosazovaly naše návrhy a připomínky, bylo by nás více vidět a slyšet.

Spousta mých kolegů se i bez politické aktivity účastní jednání s vrcholnými politickými představiteli, takže i když přímo nejsou politicky aktivní, podílejí se značnou měrou na posunu našeho oboru a snaží se, aby naše zdravotnictví a my v něm přežili.

PharmDr. Přemek CÍSAŘ, Lékárna Modřínová, Třebíč

Odpověď bych mohl ukončit prostým: Nevím. Snažil jsem se na místní úrovni fungovat v TOP 09 a moje shrnutí celé práce je, že je to těžké a výsledky jsou daleko. Stojí to moc času. V jednokoňce v podstatě nemáte čas na zákulisní jednání a ježdění po setkáních, která se nikdy nekonají poblíž. Možná proto je politika plná bývalých učitelů. Mj. nevšiml jsem si, že by na tom učitelé byli nějak lépe, když mají kolegy na radnicích, hejtmanstvích a v Parlamentu. Je těžké hledat kolegu, kterého bych rád viděl ve volbách do Senátu. Osobně bych byl pro takového, který by mi zaručil, že mi to příště bude jedno, že mi stát svými zákony a vyhláškami nebude házet klacky pod nohy, a pokud se o sebe postarám sám, tak vlastně nebudu ani tušit, že nějaký stát a vláda jsou. Jak říkal můj oblíbený Sir Humpfrey: „Ona Královna je ráda, když vláda pokračuje, i když tu nejsou vůbec žádní ministři.“

Mgr. Filip ŠKARDA, U Matky boží pomocné, Veselí nad Lužnicí

Otázka na nezájem lékárníků o politiku (respektive o zapojení do té komunální nebo vyšší) je poměrně zajímavá. Odpověď je ale v podstatě jednoduchá, domnívám se, že není málo kolegyň a kolegů, kteří působí v zastupitelstvech, především menších měst, neb zde stále povolání lékárníka naště stí zůstává jakousi autoritou. Nezájem lékárníků, kteří tyto pozice zastupují není dle mého názoru nijak systematický, jde spíše o obecnou náturu našeho povolání. Náturu, která díky stavu českého lékárenství (malé lékárny sotva přežívají a lékárník nemá na nic čas, ty velké mají práce hodně a lékárník nemá na nic čas), velí jít cestou nejmenšího odporu, cestou usnadnění a klidu. Pevně doufám, že lékárníci v sobě najdou bojovného ducha a alespoň do lokální politiky se zapojí více.

PharmDr. Jana HORÁKOVÁ, Lékárna Masarykovo nám., Valašské Klobouky

Řekla bych, že se lékárníci věnují prioritně svému oboru, svým lékárnám, pacientům a zodpovědnosti, a politika asi úplně není jejich parketa, která by je bavila, naplňovala, a které by museli věnovat značný čas na úkor svého povolání a povinností.

A když už se nám v politice blýskalo na lepší časy, došlo ke změnám.

Neškodí si tím lékárníci sami sobě? Ano, škodí. A škodí si, podle nejen mého názoru, dost. Zcela jistě je odrazuje atmosféra a zákulisí na politické scéně, různé aféry apod. Ne každý také na to má schopnosti a zázemí věnovat se vlastní odborné práci a společenské angažovanosti v jednom.

Kterého kolegu bych ve volbách ráda viděla? No, úplně elegantně bych si tam dovedla představit PharmDr. Jindřicha Šmída, který nás nedávno opustil. Takže mě napadá a proč ne třeba PharmDr. Petr Horák nebo PharmDr. Gabriela Kroupová, PhD.?

Mgr. Helena SLÁMOVÁ, Lékárna Komín, Brno

Pokud budu mluvit za sebe, vystudovala jsem farmacii, abych byla lékárníkem. Přesně tuhle profesi jsem chtěla dělat a toto povolání jsem si skutečně zamilovala. Kdybych chtěla být politikem, studovala bych něco jiného.

Ale není vyloučeno, že by se frustrace z nemožnosti vykonávat své povolání tak, jak bych si představovala, časem přetavila v touhu věci začít měnit tam, kde se něco změnit dá. Stejně, jako jsem začala provozovat lékárnu. Dříve jsem neměla takové ambice, ale vzhledem k politickému vývoji, vývoji ve společnosti a směru, jakým se lékárenství začalo ubírat, musela jsem toto náročné rozhodnutí udělat. Stala jsem se jednatelem společnosti a manažerem z donucení. Abych mohla já a mé kolegyně dělat svou práci svobodně, podle nejlepšího svědomí a bez ohledu na nařízení těch, kteří o zdravotnictví a pomáhající profesi neví nic. Už tímto krokem jsem se dost obětovala, protože jsem se ihned začala své milované práci vzdalovat. Velmi mnoho nových povinností, které jsem musela převzít, mně brání se věnovat naplno tomu, kvůli čemu to dělám. Kdyby byl správně nastaven systém odměňování, nemusela bych asi dělat lékárníka, ajťáka, právníka a marketingového specialistu zaráz, mohla bych se výlučně věnovat lékárničině a tak by to mělo být. V takovém světě ale bohužel nežijeme. Přesto svého kroku nelituji. V nevolnictví bych pracovat nemohla a těší mě, že snad alespoň vytvářím příjemné pracovní prostředí pro mé zaměstnance, kteří se nemusí podvolit diktátu predátorů.

A krok směrem k politice je ještě další úroveň. Bála bych se, že vstupem do politiky, byť s dobrými úmysly a touhou lékárenská témata prosazovat a vracet obor na správnou cestu, bych zabila i to málo času, které mohu trávit se svými pacienty. Zároveň se člověk odtrhne od tolik potřebného žití reality, že už se pak vlastně ta politika ani tak dobře dělat nedá. Politika je takovým velmi teoretickým prostředím, proto jsou zákony často nějakým způsobem špatně. Ve skutečném životě je to totiž trochu jinak, než se jeví na papíře. A hrozně rychle se v politice zapomíná naslouchat těm, kteří jsou ve skutečné praxi.

A v neposlední řadě jde o politickou práci jako takovou. Politika bohužel ztratila morální kredit. Je to zlé a negativní prostředí. Ať už jde o ostré lokty politiků, kteří kopou za opačnou věc, nebo o sílu ustát spoustu negativních reakcí a emocí z řad veřejnosti. Pro slušného člověka, který není psychopat nebo masochista, by bylo velmi náročné se v takových podmínkách prosadit. Pacienti nám také dokáží dát zabrat, ale když se podaří někomu pomoci a poradit, výsledek vidíme hned a je k nezaplacení. Rozhodně je to z tohoto pohledu v lékárně zdravější.

Nevím, zda ostatní lékárníci nejdou do politiky z podobných důvodů, anebo je to třeba všechno jinak. Třeba necítí potřebu bránit stav jako takový, v řetězcích, kde většina lékárníků končí, se také špatně rozlišuje, kde všude je potřeba změn a jakých, protože tito kolegové se k mnoha věcem, které jsou potřeba pro chod lékárny, vůbec nedostanou a obecně nevidí ty skutečné problémy v plné nahotě. A provozovatelé, které je vidí, mají tolik práce s udržením jejich lékáren při životě, že jim na nějakou politiku už opravdu síly nezbývají.

Nevím, koho bych kde ráda viděla, ale byla bych ráda, kdybychom v politice své zástupce, kteří za naši svobodu a nezávislost budou bojovat, měli. Pokud by se to někomu podařilo, smeknu klobouk a budu vděčná. Bude muset totiž přinést velkou osobní oběť.

Zejména muži by mohli mít intenzívnější potřebu buď lékárnu provozovat, nebo se politicky angažovat, tam vidím šanci. Pro ženu je skloubení práce a péče o děti a domácnost většinou obtížnější. Ale je dobré vědět, že až to tady bude pro lékárníky úplně nežitelné, pořád máme tuto možnost. Možná to nebude trvat dlouho a lékárníky se to bude v politice jen hemžit.

Mgr. Valéria ČERVINKOVÁ, BENU Lékarna K Pérovně, Praha

Myslím, že se shodneme všichni na tom, že zastoupení v senátu za lékárníky chybí. Chybí nám veřejný hlas, který by zastával naše práva, naši profesi a hájil zájmy všech lékárníků. Z pohledu aktuálních témat bych ráda v senátu viděla Martina Kopeckého. Věřím, že i tak by se zákon o očkováni v lékárně posouval správným směrem a jednou bychom se dočkali šťastného výsledku. Dobře víme, že potřebujeme posílit svoje kompetence, že pro lepší budoucnost lékárenství potřebujeme právě dnes budovat co nejlepší podmínky. A možnost očkování v lékárnách lékárníkem bude jednou právě ta chvíle, kdy snad i pojišťovny uznají, že máme nárok na zdravotnický výkon. Věřím tomu.

PharmDr. Josef MAREK, Lékárna U Svaté Theodoty, Letohrad

Je samozřejmě škoda, že nemáme žádného svého zástupce v parlamentu nebo senátu. Občas jsem si kladl otázku, proč je v parlamentu tolik lékařů, a žádný lékárník. Samozřejmě lékařů je v republice nesrovnatelně více než lékárníků, ale snad by se někdo z našich řad mohl najít.

Myslím, že pokud by lékárník vykonával takovouto politickou funkci, už by stěží mohl dělat samotnou práci lékárníka, protože se to nedá stihnout. A protože lékárníků je málo, zůstávají raději v lékárnách. Aby někdo uspěl třeba v senátních volbách, musí být trochu známý ve svém okrese, a nějak politicky aktivní, aby ho některá ze stran vůbec nominovala. Ze své zkušenosti vím, že někteří lékárníci se spíše angažují v „nižší“ politice – pracují pro město, farnost, obec nebo v různých volnočasových aktivitách. Také vysoký počet žen-farmaceutek může být důvodem, proč lékárníci nejsou viditelní v politice. Ženy obvykle preferují péči o vztahy a rodinu před politickými ambicemi. Z lidí, které znám, bych v Senátu rád viděl třeba Pavla Grodzu nebo Josefa Malého.