Dal bych si jednu Kávu z Mocha

Jedno je jisté. Mezi lékárníky v posledních letech vyrostl autor, spisovatel par excellence, který navazuje na nejlepší tradici lékárníků-spisovatelů (František Herites, Marie Kubátová) a v mnohém jde dál. I když na sebrané spisy je asi ještě čas, málokdo už v lékárnické rodině pochybuje o tom, že Standu Havlíčka stojí za to číst.

V těchto dnech vychází jeho další „cestopis, co není vlastně cestopis“, Káva z Mocha. Standa v něm popisuje několik měsíců, které strávil coby lékárník v jemenské nemocnici Lékařů bez hranic. „Popisuje“ je velmi neadekvátní slovo, stejně jako v tomto případě „cestopis“. Stanislav totiž nikam příliš necestuje, dojede na místo určení v Mocha a pak už většinu doby mrzne v klimatizovaném kontejneru, kterému se říká lékárna. Popisuje, pozoruje, reflektuje. Popisuje prostředí zdravotnické mise, své kolegy a jejich trable, pozoruje nemocnici, situaci v zemi, kterou prakticky neznáme, reflektuje své pocity, smysl této práce a navíc ještě konfrontuje naše „západní“ životy a hodnoty s těmi pro nás tak vzdálenými a často nesrozumitelnými.

Od cestopisu jsem vždy očekával, že mě zavede na místa, kde jsem nebyl, seznámí mě s lidmi, které bych jinak neměl šanci poznat, udělá ze mě přímého účastníka situací, ve kterých není úplně bezpečné se ocitnout, to vše nepodá nudně a nabídne i trochu tajemna, kterému se mi nebude chtít věřit. To vše poskytuje i aktuální kniha Káva z Mocha. Standa Havlíček navíc zanechává ve čtenáři oblaka otázek a inspirace k přemýšlení o smyslu věcí, našeho konání a perspektivě našich vlastních životů. Pamatuji si, že na mě podobně v dospívání působily texty i životní aura doktora, teologa, humanisty, varhaníka a nositele Nobelovy ceny za mír Alberta Schweitzera, který založil a dlouhé roky provozoval nemocnici v Lambaréne. To, co spojuje dnes již opomíjeného Schweitzera s čím dál známějším Havlíčkem, je až nezkrotný humanismus, vztah a úcta ke všemu živému, zejména k tomu, co má v nás „civilizovaných“ tendenci vzbuzovat odpor. Takového humanismu je nám dnes secsakra třeba. A všude! Ne elektromobility, turistiky do vesmíru a nejrůznějších IT vychytávek, ale úcty k životu se nám nedostává na každém kroku. Ne jaderné zbraně, ale zapomnění, že každý život je jedinečný a hodný ochrany, může zničit stávající svět.

O obsahu Kávy z Mocha nemá smysl psát. Víceméně nevybočuje z toho, co už čtenáři znají z předcházejících Standových knih, včetně úspěšného Hlasu větru, za který získal ocenění Cestopis roku a Cenu Hanzelky a Zikmunda. Snad jen ať ctěný čtenář nevyhlíží nějaký zvláštní recept na mokka kávu, ten v knize nenajde.

Bál jsem se, že nebude lehké psát upřímně o knize svého redakčního kolegy, ale není to tak velký problém. Stando, druhý Cestopis roku teď hned asi nezískáš, ale kdybychom drobně porušili pravidla naší nové časopisecké Heritesovy ceny, tak bys byl podle mého jejím nejdůstojnějším prvním laureátem. To si musíme ještě v redakci prodiskutovat. Je mi ctí s tebou pracovat, a to říkám i jako člověk, který v sobě živí své vlastní literární ambice. Zdar a sílu. A hodně takových čtenářek, jako Andrea, která tě jen tak zastavila, abys jí podepsal lístek na vlak…

Zdeněk POKORNÝ