Ze života právníka v Komoře – díl dvacátý osmý, nadějeplný

Ze života právníka v Komoře – díl dvacátý osmý, nadějeplný

Ty Pyreneje jsme opravdu přešli. Od moře k moři. Bylo to nepopsatelné, ale já to stejně popíšu. Jen jsme se s panem šéfredaktorem dohodli, že až do některého z příštích čísel, protože na pořadu dne jsou především oslavy 30. výročí vzniku České lékárnické komory.

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK

To je neuvěřitelné číslo. Stále ale ještě takové, že ti, co u toho byli tenkrát, jsou u toho ještě i dnes. Sice už ne přímo v představenstvu Komory, ale mezi aktivními členy ano. Díky tomu se nové generace lékárníků mají stále možnost setkávat se svými předchůdci. Díky tomu jsou převratné změny v profesi lékárníka provázeny poselstvím minulosti, bez kterého by se lékárenství vytratilo do prázdna. Takže je dobře, že se bude slavit. To je ovšem program na září a můj článek má být o měsících prázdnin. Jenže to je právě to. V červenci jsem ještě šlapal a pracovní výkon šel oproti červnu rapidně dolů. Ty hory prostě zvítězily. Když už ale něco bylo, tak kompenzace. A protože většinu telefonátů jsem vyřizoval za pochodu, ví o nich i naše malá Julie úplně všechno. Jednou to slovo pronesla i v noci ve stanu při svých promluvách ze spaní. To byl červenec. Při celonoční jízdě autem zpět domů už se hlava chystala na to, co všechno bude třeba v srpnu udělat. Nebudu vás napínat. Zase to byly hlavně kompenzace. Samozřejmě nejen ty, zasedalo třeba i představenstvo a s tím je vždy dost práce. A blíží se z loňska odsunutý sjezd delegátů. Ale celkově bylo znát, že srpen je prázdninový měsíc, a tedy okurková sezóna. A navíc se mne zmocnilo něco, s čím jsem počítat měl, ale nepočítal. První dva týdny po návratu obrovská únava a spánkový deficit. A potom, ponávratový syndrom, o kterém píší všichni, kdo se vrátili z delšího výletu. Projevuje se tak, že se vlastně neprojevuje. Jen je člověk přešlý. Naště stí už to přešlo. Jen pořádně není o čem psát. A tak si spíše dovolím malé zamyšlení. V minu­losti už jsem se jich několika dopustil a s blížícím se výročím to snad nebude vadit. V roce 2007 před památným volebním sjezdem, na kterém mělo být současně zrušeno ustanovení organizačního řádu bránící kandidovat prezidentovi na více než dvě funkční období a zvoleno nové představenstvo s jasným kandidátem na prezidenta. Byl jím tehdy PharmDr. Chudoba, který dosluhoval své druhé funkční období a hodlal kandidovat potřetí. Potíž byla v tom, že první období měl Dr. Chudoba velmi krátké, protože nahradil předchozího prezidenta v závěru jeho funkčního mandátu. Změna organizačního řádu ale neprošla. Jak se to stalo, co se kvůli tomu tehdy na sjezdu odehrálo, to je na samostatný článek plný různých poučení. Dr. Chudoba se prezidentem stát nemohl a vzápětí došlo po celonočním frenetickém vyjednávání k památnému ­volebnímu projevu přes noc rychle se ­nalezivšího kandidáta Stanislava Havlíčka, toho času v lázních s dětmi, naživo do sálu s delegáty prostřednictvím mobilu přitisknutého k mikrofonu. Zvolen v ne­přítomnosti. Mé tehdejší předsjezdové zamyšlení ale bylo o něčem jiném. O zoufalém nedostatku kandidátů do orgánů Komory. Včetně představenstva. Nikdo to nechtěl dělat. Z úvodníku k zářijovému číslu 2011 vyplývá totéž, i když už bylo znát, že se trend obracel. A na těchto slovech bych ani dnes nic neměnil: „Asi by se měla do nekonečna opakovat slova o tom, co komora je. Že je skutečně účinným prostředkem k přežití stavu. Že ze všech zdravotnických stavů je ten lékárnický nejvíce ohrožovaný laickým názorem o podavačích krabiček. Že každý lékárník je komora a komora jsou lékárníci. Že by prostě bez komory bylo hůř.“ Ani na těch z roku 2013, ve kterém žádné volby nebyly, jen se hodně kritizovalo: „Pochopil jsem totiž, že být členem stavu s výsadou zákonem zřízené komory je vymoženost. Každý stav, jenž ji nemá, po ní touží. Někteří z těch, kteří ji mají, paradoxně touží po jejím zániku. Proč? Nejdražší časopis, nic nedělá, nezastane se svých členů, nutí do vzdělání, příspěvky, zbytečná, příspěvky, samoúčelná, časopis, příspěvky. … Když nebude komora, kdo myslíte, že je připraven se brát za lékárníky? Úředník? Pacient? Lékař? Atomový fyzik? Pekař? Ne, já je všechny znám, všechno jsou to dobří lidé, mám je rád, ale na lékárníky to oni nemyslí, to mi věřte. Ať se na povinnou komoru dívám, odkud chci, pořád ji vidím jako nepřekonatelné a luxusní řešení. Luxusní ne pro bafuňáře. Pro lékárníky.“ A když budeme podléhat beznaději z toho, jaké hrůzy se na lékárníky zase řítí, vzpomeňme si na slova z roku 2009, z nichž jasně plyne, že v beznaději žijeme desítky let, ale nějak podivně, po čase, na ty doby minulé vzpomínáme s konejšivým pocitem klidu: „Lékár­ní­ci jsou pravidelně vystaveni různým zkouškám. Roztěkané po­hledy se v těchto chvílích stahují jedním směrem a tmelí stav v jedno tělo. Těžko říci, kde má těžce zkoušený organismus hlavu, a zda má jen jednu, či vůbec nějakou. V divoké palbě občas dostává ránu na komoru. Častěji od honců, občas od vlastní, zmítající se končetiny. Zkouška, které jsou lékárníci vystaveni dnes, je podle mnohých nejhorší za mnoho let. Téměř polarizovala naději na lepší příští na otázku: ›Jak je toto možné?‹. Údiv je bezmezný. Ale názor na to, co je správné, stále jednotný není. A ač je to paradoxní, je to dobře. Je snad dost jednotný na to, aby lékárnický stav střelený na komoru napřel síly společným směrem, a dost málo na to, aby se na všem shodl.“ A je lhostejné, o co tenkrát šlo. Důležité je, že jsme to vnímali jako katastrofu. Kterou jsme přežili. Vnímám obrovský rozdíl mezi komorou před deseti lety a dnes. Tehdy byla otloukaná, na zrušení a jen málokdo v ní a pro ni chtěl pracovat. Dnes je také otloukaná. To jediné zůstalo a je to správné. Ale už není na zrušení, fungují skoro všechna OSL, nastupující generace v sobě vzbudily homo politicum. A jako by bylo cítit, že vy, její členové, už v ní vidíte nějaký smysl. A v tom je naděje. Jestli si to všechno jen nenamlouvám jako ten „z Prahy“. I když jsem z Teplic.