Rok a půl s covidem

Je to rok a půl, co začala ta neskutečná jízda s covidem. Mnoho jsme se naučili, mnoho jsme ztratili. Zejména jsme ztratili důvěru v systém, který se snažíme tak úzkostlivě dodržovat. Nedůvěra byla zaseta už v prvních dnech a stále roste. Mám podezření, že jakýsi soudruh v některé z čínských fabrik omylem vyrobil o několik miliard šťourátek do nosu víc, než bylo v plánu na pětiletku, a tak se vymyslela odběrová metoda spojená s lobotomií (vy víte, že se jedná o nadsázku). Chápu, že výtěr z nejhlubších zákoutí nosních dutin je nutný, když detekujeme člověka nakaženého. Ale naše kapacity byly omezené a možná stálo za to, hledat bezpříznakové roznašeče.

Zkrátka je třeba hledat pana Prepsla. Jenže u něj to bylo snadné. Uděláme výtěr a kultivujeme živou bakterii. U virů je to těžší. Virus je taková Schrödingerova kočka. Je živý mrtvý. A my jsme se rozhodli, že nebudeme hledat virus, ale jen jeho nukleovou kyselinu. Tu si několikanásobně zreplikujeme, abychom ji pak hezky viděli. Vlastně tam mohla být jedna zapomenutá nebo čerstvě naplivnutá, ale už ji máme v triilionových kvantech a zavíráme lidi do karantény. Když jsem ještě studoval kontrolu léčiv, vždycky jsme analytickou metodu podrobovali testu na přesnost a správnost. Jednoduše, jestli se trefujete na stejné místo (přesnost), a jestli se trefujete do černého (správnost). Osobně si rozvíjím výklad správnosti, zda nám ta metoda odpovídá na položenou otázku. Myslím, že otázka zní: „Kdo je ten, co to na ostatní vykašlává?“ Jistojistě ho zachytíme. Ale nezachytíme i pelíškovsky mnohé jiné ve jménu hesla: „Nesmí projet!“? Nedůvěra byla zaseta i přístupem ministerstva zdravotnictví. Rozkaz stíhal rozkaz, až to v mnohém připomínalo scénu z filmu Valkýra, kdy přijde z Vlčího doupěte rozkaz zatknout Stauffenberga a od Stauffenberga rozkaz zatknout Goebbelse a oba se nakonec rozešlou, protože není věcí spojařů vykládat rozkazy. Do toho nás media začala bombardovat vyjádřeními expertů, kteří jako správní specialisté pro stromy nevidí les. Respektive nedokážou pochopit, že je třeba pracovat s celým člověkem. S člověkem s jeho strachy, jeho možnostmi, jeho psychickou pohodou, jak to děláme v lékárně a je to právě to artis (umění) v tom řemesle. Jednu chvilku jsem se bál otevřít krabičku Paralenu ve strachu, že na mě vyskočí další český světově uznávaný odborník. Nedůvěra byla zaseta hygienickou stanicí, které jsem v červenci psal mail, že jako předseda OSL hlásím, že situaci jsme zvládli, že jsme zásobeni ochrannými pomůckami a můžeme velice rychle reagovat na zhoršení situace a to zejména místně. Nabízel jsem možnost předání informací rychle a efektivně na lékárny a přes ně k pacientům v místě rozhoření infekce, jen když nám dá hygienická stanice vědět. Odpověď ve zkratce: „Sledujte tisk a zprávy.“ Jsme národem Švejka, a tak mne ihned napadlo, že „i zmatené rozkazy nás dostanou na frontu.“ Nedůvěra byla zaseta i rychlostí registrace nových vakcín. Ano, znám ten argument o rozsvícených semaforech na zelenou a dání přednosti sanitce, a že tak nějak bylo v EMA přistupováno k registraci covid vakcín. Vše ostatní šlo stranou. Rozkaz zněl jasně: „Registrovat!“ Umíte si představit ten tlak na zodpovědné osoby, kdyby náhodou registrovat z nějakého důvodu nechtěly? Nedůvěra byla zaseta, když jsem jel letos na dovolenou do Tuniska. A ministr už v úterý věděl, že se nám Tunisko od pondělí zhorší, ale přesto se nezakázalo tam jezdit. Při příletu nikdo nechtěl vidět formulář. Normálně nás ze země s nejhorším rizikem nechali rajzovat přes celý duty free shop (je pravda, že většina těch lidí odlétala, tak to ČR mohlo být jedno). Kdybychom tam chtěli strávit několik hodin, pak by nebyl žádný problém. Opravdu takhle mají vypadat opatření při příletu ze země s nejvyšším rizikem? Tohle všechno mi halabala běží hlavou, když zpětně hledím na náš rok a půl s covidem. Možná se v některých detailech mýlím. Možná jsem nezaregistroval tu skvělou zprávu o… nebo jedinečnou informaci. Nestíhám taky sledovat vše, ale stoprocentně vím, že jsme chaotickými opatřeními ztratili člověka. Promrhali jsme to základní, na co by se mělo v epidemii myslet, důvěru lidí. Promrhali jsme možnost využít opravdových odborníků místo samozvaných spasitelů z Menzes. Víte, jak poznám pravého vědce? Neví? Doufá. Tuší. Předpokládá. Myslí si, ale neví. Tohle všechno se promrhalo a čeká nás pětiletka s covidem. Je totiž potřeba doregistrovat vakcíny (2022) a tak se už těšme na 3. a 4. a 5. dávku. Je potřeba vyprodat ze skladů respirátory nevyhovující evropským normám. Je třeba lidi postrašit a zlomit. Jediné, co mne těší, je, že lidem to vše začíná být tak nějak jedno. Že použili zdravý selský (ono i lékárnický rozum) a dokázali si vyhodnotit, že je potřeba taky žít a život si užít. Že si mohou vybrat mezi životem v bezpečném kriminále s náhubkem nebo v svobodném rizikovém světě. Další opatření by měla být vážena na lékárenských vahách a hlavně by nám mělo jít „tak nějak o člověka, protože lidí je jak…“

(Vždyť to znáte.)

PharmDr. Přemek Císař