Hvězda nejzářivější – lékárnická komora

Psal se rok 18. prosinec 1906, když byl projednán a schválen zákon číslo 5/1906 o úpravě lékárenství. Před schválením prošel zákon dlouhou přípravnou fází, jak někteří kolegové rádi říkají, prošel širokou diskusí napříč lékárnickou obcí. Připomínky a návrhy vznesli členové Grémia i vědeckých farmaceutických spolků a průběh diskuse byl dokumentačně zpracován v Časopise českého lékárnictva.

Lékárníci, ať to byli zaměstnanci, provizoři lékáren nebo jejich majitelé, všichni, bez rozdílu pracovního zařazení, čekali od přijetí zákona zlepšení svého profesního, ekonomického i sociálního postavení. Jako celek pak lékárnická profese oče­ká­vala řešení dlouho přehlížených problémů. Částečně se to povedlo a určité zlepšení přetrvalo i v časech první republiky. S velkou nostalgií by mnohá ustanovení zákona o úpravě léká­renství přivítali i dnešní lékárníci.

Například ustanovení paragrafu dva, že „nikdo nesmí míti více koncesí nežli jednu ku provozování veřejné lékárny nebo sám vésti provozování více veřejných lékáren nežli jediné“. „Zákazem kumulace“ chtěli tehdejší tvůrci zákona zabránit ztrátě odbornosti. Majitel a provozovatel více než jedné lékárny by se více soustředil na jejich vedení a řízení a jeho role lékárníka by vzala za své. Stal by se více řídícím pracovníkem, dnes říkáme manažerem.

Odbornou erudici a dostatečně dlouhou praxi musel prokázat i žadatel o oprávnění pro zřízení nové lékárny. Podle paragrafu tři tehdejšího zákona bylo nutné nejprve absolvovat nejméně pět let praxe v lékárně a pokud nebyl v lékárně činný déle než tři roky, právo ke zřízení lékárny mu zase zaniklo. Také příprava budoucích magistrů farmacie byla více navázána na praktickou přípravu v lékárnách, a ne každá lékárna byla vybrána jako pracoviště, ve které se školili aspiranti. Profesní dohled nad novou generací farmaceutů byl chápán jako výsada a čest.

Celou řadu povinností, včetně nepřetržitého poskytování lékárnických služeb stanovoval zákon. Pro jednu lékárnu v obci zákon určil podmínky nedělního provozu, bylo-li ve městě lékáren více, jejich služební nedělní rotaci určoval příslušný okresní úřad.

I přes nesporný pozitivní přínos, který nový zákon do lékárenství přinesl, řada bolavých očekávání naplněna nebyla. Zákonem se sice podařilo vyřešit profesní stránku lékárenské problematiky, sociální aspekt povolání lékárníka ale zůstal v podstatě polovičatý. Na rozdíl od ostatních profesí bylo tehdejší sociální zabezpečení lékárníků spíše podprůměrné. Vzhledem k velkým sociálním rozdílům mezi jednotlivými profesními skupinami lékárníků se shoda hledala jen obtížně. Zákon přinesl jen částečné zlepšení pro lékárníky zaměstnance (kondicinující) a z nově založeného fondu, kam se odváděly poplatky z koncesí, začala být poskytována krátkodobá podpora nemocným a starým lékárníkům. Důchodové a nemocenské zabezpečení zůstalo nevyřešeno. A ještě jedna věc se tehdy nepovedla. Kontrola a dozor tehdy zůstaly téměř výhradně v moci úřední.

To vše ale rezonovalo mezi lékárníky už v době, kdy byl zákon připravován a v jedné věci panovala obecná shoda. Totiž, že se lékárníci v některých konkrétních názorech a zájmech jednoduše nemohou shodnout. I v této neshodě ale všichni souhlasili, že by měla existovat instituce, která nebude stranit ani jedné ze stran a bude zdárně řešit všechny problémy lékárnického stavu a prosazovat a hájit zájmy svých členů.

Takovou organizací se měla stát lékárnická komora a současně se schválením zákona o úpravě lékárenství získali lékárníci v celé monarchii i příslib jejího ustanovení. Stejně jako mnohé současné sliby, i tenkrát zůstal slib politiků pouze proklamací a minimálně u nás vedla ke vzniku lékárnické komory ještě dlouhá cesta.

Činnost lékáren byla často podlamována zásahy neoprávněných činitelů. Nesprávné a nevhodné zásahy úřadů významně přispěly k postupnému vytrácení humánního poslání lékáren. Řada z nich přestala být zdravotnickou institucí a postupně klesla na úroveň průměrných obchodů. Snaha o zřízení ­lékárnické komory sice nevymizela, ale postupně jí přerušily obě války a zejména pak situace na našem území po roce 1948.

Do té doby zůstával důvod pro založení komory stejný. Očeká­va­lo se od ní plnohodnotné zastoupení celého lékár­nické­ho stavu, lékárníků majitelů i lékárníků zaměstnanců. Trvalo více než čtyřicet let, než se podařilo snahu o vybudo­vání jedné zastupující organizace s dostatečnými pravomocemi znovu vzkřísit. Po roce 1989, v období překotných celo­spo­le­čen­ských změn, usoudili naši tehdejší kolegové, že je potřeba nalézt skutečnou identitu pro všechny obory farmacie. Uvědomili si, že je třeba vrátit vážnost stavu na úroveň, které se těšila v dobách minulých.

Ať už byly jejich výchozí ideály a motivace jakékoliv, rozhodně jim musíme za vybudování základů pro vznik České lékárnické komory poděkovat. Zákon z roku 1991 učinil z Komory instituci veřejného práva. Na komoru byla tehdejším rozhodnutím zákonodárců přenesena část odpovědnosti státu a Komora byla vybavena pravomocemi dříve svěřenými státní správě. Komora se stala institucí s podílem zodpovědnosti za chod významné části zdravotnictví. Alespoň zpočátku.

Míra této zodpovědnosti byla a je poplatná politické situaci a zejména ochotě politické reprezentace naslouchat a realizovat odborná doporučení profesní organizace. Téměř od začátku čelily nově nabyté pravomoci Komory politickým snahám znovu je přenést na stát a o profesních záležitostech rozhodovat z moci úřední.

Jde z principu věci o snahy dost nepochopitelné. Položíme-li si totiž otázky: „Co je smyslem komory a co vede ­zákonodárce v různých zemích k tomu, že svěří určité profesní skupině pravomoci dohledu nad výkonem povolání?“, nemohou mít motivace politické reprezentace v dějinném ohlédnutí napříč všemi stranami nic společného se státotvornými rozhodnutími jejich předchůdců.

Ke vzniku komor totiž vedla snaha ušetřit mandatorní výdaje státu a elegantně vyřešit situace, kdy úředník – laik nedokáže smysluplně a zodpovědně ověřit úroveň a kvalitu poskytované služby. Komory mají nezpochybnitelný význam v profesích, které řadíme do kategorie „svobodné povolání“. Profese lékárnická ke svobodným povoláním nepochybně patří a tím pádem je nutný i odborný dohled nad výkonem povolání. Laický dohled státní správy nebo místní samosprávy totiž může způsobit neomluvitelné a nezdůvodnitelné zásahy do výkonu profese. Může vést k hrubému nátlaku na porušení pravidel výkonu povolání pod hrozbou administrativní obstrukce ze strany dozorového orgánu, který bude mít zároveň možnost vlastním opatřením omezit výkon profese.

Rozhodnutí svěřit dohled nad odborným výkonem profese Komorám byl v roce 1991 výsledkem racionální úvahy a rozumného kompromisu. Kompromisu mezi tím, jak minimalizovat vliv státní správy a místní samosprávy na způsob poskytování služeb v kvalitě a na úrovni odpovídající dosaženému vzdělání a všem principům výkonu profese lege artis. Sebelepší a sebezodpovědnější státní úředník (máme vůbec takové) nedokáže bez patřičného vzdělání výkon profese ani posoudit ani kontrolovat. I v současné právní úpravě, kdy je dohled nad výkonem povolání svěřen profesním komorám, existují oblasti, např. vzdělávání, kdy do výkonu povolání s vysokou mírou alibismu, byrokracie a nekompetentnosti zasahují úředníci – laici.

Zřízení profesních komor pro svobodná povolání bylo racionál­ním zhodnocením reality a nutnosti zabezpečit dohled nad výkonem těchto povolání bez nároku na státní rozpočet. Jaká­koliv jiná varianta by byla méně efektivní a pravděpodobně mnohem méně kvalitní.

Jaká byla Komora v uplynulých letech a co za tu dobu dokázala?

Po první dekádě učednických let zůstaly na dobu „bez internetu“ jenom mlhavě patetické vzpomínky na příkoří, kterých se na lékárnících dopustily úřady. Jakkoliv málo byla Komora hybatel­kou dění, bouřlivý rozvoj lékárenství a zejména ­strmý nárůst so­ciál­ního statutu mnohých lékárníků v divokých devadesátkách Komoře svědčil. Bohužel, některé příležitosti pro udržení lékárnické profese na výsluní zůstaly neodhaleny, nevyužity nebo pro­marněny. Dnes je obtížné zhodnotit do jaké míry je bylo mož­né z institucionálního rozměru Komory ovlivnit a ­moderovat.

Ve druhé dekádě viditelná podoba Komory oscilovala mezi neobratnou hamižností některých zájmových skupin a obtížně uvěřitelnou až trapnou floskulí „Lékárny budou krachovat.“ Hned v prvních letech nového tisíciletí proto začala komorovými sjezdy rezonovat myšlenka ustanovení uzavřené a licencované sítě lékáren. Na pravidlech pro její vytvoření se ovšem nejhlasitější z lékárníků nedokázali dohodnout. Nijak však nepochybovali o tom, že jejímu zavedení nic nebrání a státní aparát takovou změnu „na přání“ lékárníků zavede lusknutím prstu. Ambice jednotlivců zůstaly neměnné bez ohledu na realitu. Ve vztahu k členské základně Komora tehdy uplatňovala taktiku vyhrožování v duchu bijáku „Vrtěti psem“. Přesně v polo­vině druhé dekády se můžete v lékárnickém časopise dočíst, že si „někteří majitelé lékáren ve své krátkozrakosti neuvědomují, že sbírají u Komory černé puntíky a pokud se nepoučí, nezbude než nashromážděné bodíky uplatnit při očekávaných jednáních o zařazení do sítě lékáren“. Z obojího, z výhružek i z jednání, nakonec nebylo nic.

Na neviditelném pozadí pěny politického života, když se v roce 2004 za jeden jediný rok vyměnili tři ministři zdravotnictví, se Komoře podařilo zahájit proces integrace českého lékárenství do evropských reálií jednadvacátého století. V konci dekády získal v důsledku evropských integračních procesů český lékárník prostřednictvím Komory prestižní pozici na trhu práce na celém území Evropské Unie a zároveň zastoupení ve strukturách evrop­ských institucí. Prostřednictvím Evropského svazu lékárníků (PGEU) získala Komora i možnost pokusit se ovlivňovat vznikající legislativu na půdě evropského parlamentu. Komorové úspěchy na tomto hřišti jsou a byly stejně střídavé jako na domácí poli­tické scéně.

Třetí, právě končící dekáda dosavadní existence Komory přinesla obrovské zrychlení legislativního procesu a koncepční činnost nešetrně odsunula do stínu legislativního gejzíru. Legislativní komise Komory, která v počátečních letech zasedala jednou za čtvrt roku a na přípravu připomínek k návrhu zákonů a vyhlášek měla závratné množství času několika měsíců (a později alespoň standardních úřednických třicet dnů), už je minulostí. Dnes se připomínkové řízení stalo položkou na denním rozvrhu představenstva a zejména právního poradce Komory. Komora musela povýšit svůj účel a smysl založení. Od „jednoduchých“ profesních doporučení musela těžiště činnosti posunout k řešení složitých legislativních otázek a zároveň mezi řádky odhalovat skrytá rizika pro budoucí vývoj profese. Svět se sice zrychlil, ale úkol a smysl Komory zůstávají stejné. Plnohodnotně zastoupit stav, hájit a prosazovat zájmy svých členů.

Komoře zatím nejde podle představ jejích členů přenést do ­pra­xe mnohokrát vypracované koncepční záměry budoucího pro­fes­­ního vývoje, mnohokrát ovšem prokázala svou užitečnost v mnoha aspektech profesního i soukromého života svých členů. Komora a její členská základna neselhala v klíčových okamžicích, ať už šlo o obrovské sepjetí v letech 2005 a 2006, kdy cílenou destrukci lékárenského stavu zahájil tehdejší ministr zdravotnict­ví za sociální demokracii a Komora neselhala ani v letošním roce, kdy se lékárníci jasně vymezili proti aktivitám současného ministra zdravotnictví, hokejovou hantýrkou toho času na trestné lavici.

Komora rozhodně splnila i protektivní roli, kdy svým členům zajistila ochranné pomůcky v počátku koronavirové pandemie i na samém jejím konci, kdy se angažovala a angažuje v nápravě nespravedlnosti při vyplácení covidových odměn. V sociální roli Komora opakovaně prokázala svou důležitost, ať už šlo o povodně v letech 1997, 2002, 2010 nebo o zatím poslední živelní katastrofu, tornádo v roce letošním.

Popřejme jí proto, aby kromě zvládání krizí získala spolu s kom­pe­tencemi i podobnou efektivitu v dalších svých činnostech, převážně v té dozorové a regulační, stejně jako v prosazování koncepčních nápadů a při jednáních o budoucí podobě zákonů. K tomu může aktivně přispět každý její člen. Jakéhokoliv výsledku, který je komoře přičítán k dobru nebo k tíži, by nebylo dosaženo bez přispění jejích členů. Žádný úspěch není možno realizovat bez spolupráce s partnery se stejným nebo alespoň podobným cílem.

Posun lékáren od zdravotního charakteru k průměrným obcho­dům z počátku minulého století je dostatečně silným mementem a opakování takového vývoje je chybou, kterou si nemůžeme dovolit. Moderátorem a iniciátorem všech změn v lékárenství by do budoucna měla být Česká lékárnická komora.

Do jejích centrálních orgánů bylo od roku 1991 zvoleno celkem 151 osob. V celkovém součtu – Představenstvo 87, Revizní ­komise 36 a Čestná rada 37 – to vzhledem k mírné fluktuaci mezi jednotlivými orgány dohromady vyjde o něco víc. ­Mnozí z nich se vedle toho zapojili do činnosti Komory na okresní úrovni, kde je nutné připočítat zhruba desetinásobek kolegyň a kolegů. Odhadem pracovalo v uplynulých třiceti letech v nějakém komorovém orgánu zhruba 1 500 lidí. Další se do ko­morového života zapojili jinak a řadě z nich se komora stala závazkem na dlouhou dobu, některým dokonce na větší část jejího třicetiletého trvání.

I přes relativně krátkou dobu existence si nejzářivější hvězdu a supernovu na lékárnickém nebi zaslouží nejenom ti, kteří se o Komoru zasadili, ale také všichni ostatní, kteří jí v jakémkoli směru věnovali sebenepatrnější úsek života.

Stanislav HAVLÍČEK