Z redakční pošty

Je jednoduché být pasivní

Po přečtení editorku kolegy Havlíčka a článku kolegy Císaře v ČČL 11/2018 mi to nedá, abych nezareagovala. Časopis o nás a pro nás. Tak by tomu mělo být, a myslím, že tomu tak i je. Hluboce se před redakcí skláním, protože vím, kolik času a energie zabere věc podobná - příspěvky na internetové stránky pro mládež.

Za ČČL jsem velmi ráda. Již téměř šest let se pohybuji mezi mateřskými a rodičovskými dovolenými a zkráceným úvazkem. ČČL pro mě znamená významnou část spojení s lékárenským světem, zdroj důležitých a zajímavých informací a občas i pobavení. Co na tom, že ho po článcích čtu třeba i dva týdny, např. při jídle (ačkoli by se to nemělo) nebo v čekárně lékaře. Vždy si ho s chutí přečtu celý. Opravdu nemohu říci, že by v něm nebylo co číst. Pravidelné rubriky jsou přínosné, zprávy z různých setkání, akcí či stáží zajímavé.

A prosím, oprašte okénko o lécích či lékárnících ve filmu a Deník holky z lékárny. Vždyť i lékárníci potřebují odlehčení, pobavení a sdílení tragik­omických situací, se kterými se ve své praxi setkávají.

Pasivita je velmi jednoduchá věc. Přemýšlení bolí, znám to též, ale, kolegové, proč třeba taky nenapsat, když vás něco zajímavého napadne nebo potká?

PharmDr. Michaela HOBZOVÁ

Můj názor na rubriky v našem časopise

Ráda bych se podělila o můj názor na rubriky Časopisu českých lékárníků. Přijdou mi přínosné informace ohledně plánovaných kurzů a seminářů, stejně tak jako nově registrované léky. Naopak seznamy farmaceutů, kteří získali osvědčení k výkonu soukromé lékárenské praxe, různé dlouhé zápisy z jednání, nebo rubrika ZEPTALI JSME SE, mi přijdou nezajímavé a v mé praxi nemají užitek.

Co bych navrhla já: zahraniční i české guidelines na léčbu různých onemocnění; kazuistiky s možností zapojení  se, např. odpověď v dalším čísle; dispenzační minima; interakce z praxe.

Mgr. Michaela MÜLLEROVÁ,IKEM, Ústavní lékárna

Kouzlo lékárny zřejmě odešlo navždy

Přijměte prosím, vážená paní šéfredaktorko, ode mne přání vytrvalé statečnosti při vedení našeho časopisu. A také obdiv k Vaší novinářské etice a pravdivosti, kterou cítím, když čtu Vaše editorialy, rozhovory či články.

Měl jsem teď, při čtení ČČL č. 12/2018, určitý pocit zadostiučinění i radosti ze sdělení emeritního děkana Farmaceutické fakulty UK prof. Alexandra Hrabálka a také z Vašeho optimismu. Jsem rád, že se tolik kolegů zamýšlí nad neutěšeným společenským postavením našeho povolání, nad jeho obsahem i formou.

Musím opět vzpomenout mnohaleté úsilí zesnulého prof. Dr. Vladimíra Smečky o řešení a také zvládnutí nezbytného přechodu lékárníkovy práce, kterou dříve (v letech 1950 a pozdějších) tvořila magistraliter receptura, v souvislosti s dnešním léčením převážně průmyslově hromadně vyráběnými léky. S tím odešlo i kouzlo lékárny a úcta k lékárníkově práci. Neprávem. Je mi líto, že se nový individuální způsob jednání lékárníka s pacientem neujal.

Možná jsem nepochopil dobu a změny, které přinesla. Jen si stále myslím, že se vzděláním a zdravím by se nemělo obchodovat. Jsou to priority.

Ještě jednou, paní magistro, si dovolím přát Vám ve Vaší práci neúnavnost.

RNDr. Vladimír JEŘÁBEK