Cena Jana Evangelisty Purkyně profesoru Jaroslavu Květinovi

Laureát nejvýznamnějšího ocenění v lékařských vědách

Do symbolické medicínské síně slávy byl letošního 23. května uveden prof. RNDr. Jaroslav Květina, DrSc., dr.h.c., FCMA. V historickém pořadí se stal 59. nositelem Purkyňovy ceny a vůbec prvním nelékařem. Tento hold mu v Purkyňově rodišti, v zaplněném Saturnově sále libochovického zámku, předali jménem České lékařské společnosti její předseda prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc., FCMA, a místopředseda prof. MUDr. Vladimír Palička, DrSc., dr.h.c. Slavnost se, snad trochu symbolicky, odehrála jen několik kilometrů od podřipské Račiněvsi, kde se Jaroslav Květina 19. 5. 1930 narodil.

Laudacia shrnující vědeckou a vysokoškolskou významnost Květinovy osobnosti přednesly současné vůdčí postavy oborů, na jejichž úrovni se laureát zvlášť významně podepsal.

Autorita při vytváření společných vazeb mezi klinickou farmacií a klinickou farmakologií

Za Českou farmakologickou a toxikologickou společnost to byl prof. RNDr. Pavel Anzenbacher, DrSc., který na pozadí historizujícího farmakologického exkurzu vyzdvihl jedinečnost „Květinovské etapy“ ve výzkumech farmakokinetických mechanizmů a ve srovnávací experimentální farmakologii. Předseda České farmaceutické společnosti prof. PharmDr. Martin Doležal, Ph.D., se ve svém expozé soustředil na Květinovy zakladatelské zásluhy při vzniku královéhradecké farmaceutické fakulty, na nadšeneckou budovatelskou atmosféru během jeho dvacetiletého děkanování a na jeho úlohu při fakultním zakotvení v lůně Univerzity Karlovy. Reprezentant současné renesance našeho klinicko-farmaceutického servisu prof. RNDr. Jiří Vlček, CSc., zmínil nejen Květinův mnohaletý předstih před ostatní Evropou, když deklaroval svou klinicko-farmaceutickou vizi, ale i jeho taktiky při jejím uvádění do tuzemské zdravotnické praxe. Prof. MUDr. Jan Bureš, CSc., FCMA, přednosta hradecké interní kliniky a v posledních dvou desetiletích nejbližší Květinův vědecký spolupracovník, podtrhl nejprve laureátovu uznávanou autoritu při vytváření společných vazeb mezi klinickou farmacií a klinickou farmakologií. Navázal výběrem dokumentací z konkrétních výzkumů, z nichž vyplývá jeho invenční cit a talent pro využívání neinvazivních klinických diagnostických technik v předklinických studiích na jím autorsky zavedených experimentálních miniprasatech jako subjektech fyziologicky a biochemicky velmi blízkých člověku.

Mezi jednotlivými vstupy byl slavnostní ráz doplněn skladbami R. Schumanna a M. Ravela v podání klavíristy Martina Levického.

Osud mu byl nakloněn

Závěrečná slova patřila profesoru Květinovi. Své díky a životní vyznání přednesl spatra. Vyznal se ze svého dojetí z uznání, o kterém se mu během celoživotního badatelského snažení nikdy ani nezdálo. A dodal, že na vystupňovaných osobních emocích má podíl i osobnost, jejíž jméno nese právě převzaté ocenění.

Profesora Purkyně považoval za vědeckou modlu již od svých studentských let. Později, když se snažil dohledat, jak neopakovatelný fyziolog ke svému bádání přistupoval, narazil mimo jiné na jeho prozíravé farmakoterapeutické varování „Ne sit medica gravior ipso morbo“ (aby léčení nebylo horší než sama nemoc), které následně převzal pro sebe nejen jako deklarativní parolu, ale především jako jeden z impulzů pro osobní profesionální životní krédo. Stalo se tak i podtextem, když se pokoušel zformulovat filozofii pro praktický výkon klinicko-farmaceutického servisu, jako lékového poradenství směrovaného na ostatní zdravotnické pracovníky, které by respektovalo vztahy mezi charakterem léčivých agens a jedinečností toho kterého lékového příjemce podle principu, že každý z nás je zvláštností „sui generis“. K Purkyňovu sloganu se opakovaně vracel i při koncipování cílů těch výzkumných týmů, které měl občas na starosti, konkrétně při zkoumání mezidruhově srovnávacích principů směrovaných na predikce přenosů předklinických lékových poznatků do prvních fází klinických prověrek. V dilematu nad výzkumnými taktikami podtrhl své antipatie vůči vědeckému já-ství v kontrastu s týmovostí, tolerancí, citem pro etiku a neustálou oponenturu vůči sobě samému, které považuje za přirozený metodologický základ konkrétně v biomedicíně, v níž díky neustálým technickým pokrokům nemůže „sám voják v poli“ nic kloudného vyzkoumat. V kolektivním výzkumu je pak podstatné, když se podaří objevit něco, co nás přiblíží k objektivnější pravdě, a že se to v dané době vůbec objevilo, přitom není podstatné, kdo to objevil. V pasáži věnované bilancování a sebezpytování pan profesor přiznal, jak mu byl osud asi hodně nakloněn, když ho čas od času postavil ve správnou dobu na správné místo a když mu nadělil desítky vynikajících osobností, které mohl a může nazývat svými přáteli, ať už to byli učitelé, někteří spolupracovníci anebo žáci hlásící se k jeho škole. Při vědomí, že čas není inverzní, rekapituloval štěstí, že měl šanci zasvětit své žití tomu, co si během gymnaziálních let vysnil. To je nějakému zkoumání a hledání dobrodružství v nevyšlapaných stezkách. Kdyby tedy měl znovu volit svá kréda a své živobytí, nevolil by jinak. Ke konci svého díkůvzdání navázal znovu na Purkyňův „bonmot“ ze šedesátých let 19. století, aby ocitováním podobného – o půl století pozdějšího – výroku jiným vynikajícím českým terapeutem prof. MUDr. Josefem Thomayerem, že „lékem se strefujeme buď do nemoci, anebo do nemocného“, mohl vyslovit své futurologické „zbožné“ přání, aby to „strefování“ bylo čím dál tím jednoznačnější a aby se v něm obráželo i konání experimentálních farmakologů a klinických farmaceutů. Vyvrcholením bylo vyslovení osobní hluboké úcty a pokory vůči všemu živému, které vyslechli přítomní vestoje a s dlouhotrvajícími ovacemi.

Profesorovy magické farmakologické přednášky

Při pokusu o osobní autorský komentář nemohu nepřiznat, že je velmi těžké napsat o panu profesovi něco nového a originálního, protože o něm bylo při různých příležitostech mnohé již publikováno. Navíc se jako absolventka bratislavské farmaceutické fakulty nemohu počítat mezi jeho studenty. Vím však z líčení jeho bezprostředních posluchačů, jak magické byly jeho farmakologické přednášky. Studenti prý sedávali i na schodech v očekávání, o co „Kytka“ přednášené téma zas obohatí. Z rodinného vyprávění mi to připomíná charisma podobné tomu, jakým proslul psychiatr prof. MUDr. Vladimír Vondráček (1895–1958), který se původně habilitoval z farmakologie a po válce přesedlal na profesuru z psychiatrie.

Přednášet pana profesora Květinu jsem poprvé slyšela, když mě asi před pěti lety zavolal, jestli by mi nevadilo, kdyby vystoupil na mnou pořádaném sympoziu z dějin farmacie s příspěvkem komentujícím svou čerstvě vydanou knihu o historii naší farmakologie. Nejen že mi to nevadilo, ba naopak to byla pro naši sekci velká čest. Měla jsem tak příležitost pochopit, o čem moji kolegové vyprávěli. Jeho vytříbená čeština a dikce, jasné strukturované třídění materie, analytické závěry, humorné vsuvky či odlehčené vzpomínky auditorium uchvátily.

Vážený pane profesore, ráda bych vám poblahopřála nejen za sebe, ale za všechny z naší profese, kterým ve farmacii jde o skutečnou farmacii.

PharmDr. Martina LISÁ, Ph.D.