Ze života právníka v Komoře – díl čtyřicátý šestý, policejní

Březen, měsíc knihy, v němž na knihy příliš času nezbylo. Těžce a pomalu jsem se prokousával hutně fascinujícím Řeckým zázrakem od Vojtěcha Zamarovského vydaným v roce mého odstavení od prsu. Sem tam odkaz na Marxe, Engelse nebo Ostrovského, doba už byla taková, ale tohoto na sílu roubeného bolševického proutí bylo tak pomálu, že nerušilo. A Řecko? Stejné jako dnes. Jen jsme trochu dál v matice, genetice, sociálních sítích, cukru a ochranných prvcích. Jsme trochu rychlejší než Odysseus, který na ten kousek z Tróji na Ithaku potřeboval dvacet let, a naši vědci mají trochu větší ště stí než Archimédes, kterého zabil Říman, jehož šéf se za to následně omluvil.

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK

A také máme SÚKL. Ten tam také neměli. Je dobře, že ho máme. Můžeme si u něj zakoupit dobrozdání, že zdi jsou v lékárně správně daleko od sebe a že záchod není přes chodbu. Vždy nás potěší inspektor svým nejnovějším poznatkem, že co dosud procházelo, neprojde. Naposledy třeba příliš pórovitý povrch parapetu. Přísnost musí bejt. Když výrobce odmítá lékárně navýšit svůj samozvaný limit o pár balení pro náhle přišedší pacienty, s rychlostí padlého a znovunarostlého listí dojde k vyslovení vážného podezření, z něhož se nezrodí žádný zásah. Asi aby se výrobce neurazil a neutekl z trhu s cenami zavrtanými do suterénu čtvrté cenové skupiny. A kdo jiný nám dává příležitost vydat se přes bitevní pláně správních a soudních řízení a v lítých bojích v nich vyvrátit absurdní nesmysly vymyšlené patickou myslí, a všemi ostatními v úřadě léta slepě hlásanými.

Jako třeba naposledy ten o zákazu postupného výdeje přípravků s návykovou látkou. Nikdy takový zákaz neplatil, ale za tuhle nepatrnou pravdičku se muselo sedm let zápasit. Toto vše jsou prkotiny, chyby nikoliv úřadu, ale jedinců v něm, kteří jen dočasně nosí jeho moc. Jinak jde o úřad potřebný, užitečný, mocný a bohatý. Dost možná nejbohatší. Leckdo mu musí platit náhrady nákladů za tzv. odborné úkony, jejichž výše je záhadně přestřelená tak, že být to podnikatel, vykazoval by každoročně uznáníhodný zisk.

Není tajemstvím, že běží výběrové řízení na nového ředitele nebo ředitelku. Co si přát? Aby šlo o dům méně mediální a více úřední, v tom dobrém slova smyslu. A na co být připraven? Na rozumnou spolupráci. Je to úřad nejen lékový, ale také lékárenský a lékárnický. K žádnému jinému nemá Komora tak blízko. Tedy, nemá mít tak blízko. Ať už ho řediteluje kdokoliv.

Opusťme ale zdi úřadu a vydejme se po právně lékárnických vlažně jarních stezkách. Sociální sítě pohotově zachytily a panickým popraškem patřičně zasypaly lehce mediálně nezvládnutou zprávu nejmenovaného výrobce (ano, je to ten stejný, který odmítá lékárnám zvýšit limit o pár balení) o snížení ceny nejmenovaného přípravku (ano, je to ten, co jsou kolem něj stále nějaké aférky), takže se okamžitě rozhořel několikahodinový požár plamenného hněvu, z toho, že bez předchozích varování budou muset lékárny dráže nakoupené přípravky zlevnit na svůj účet. Hněv to byl spravedlivý, a dobře za tu schopnost rychlého odporu, ale zbytečný, protože výrobce jen nebyl přesný, nebo spíš úplný, ve své informaci, do níž cudně nedopsal, že za sníženou cenu jen od jistého data bude dodávat a co už v lékárnách je, se doprodá za původní cenu.

Trochu nepříjemnější problém se projevil u Paxlovidu a Lagevria, známých to antivirotik, dovážených, zacházených a hrazených podle výjimečných pravidel stanovených Ministerstvem na základě nových pravomocí získaných po poslední novele zákona o léčivech v prosinci loňského roku. Ony se údaje o ceně a úhradě těchto přípravků nerodí stejně, jako všech ostatních, a tak s jejich zpracováním trochu zápasily distribuční i lékárenské softwary. A na dodacích listech se v některých případech objevila doporučená konečná cena o několik desítek korun vyšší než ta nejvýše dovolená. A v některých lékárnách ji přijali za svou, a dokonce od pacienta vybrali doplatek. Byť jde o přípravky s plnou úhradou. Jednání na úrovni cenového přestupku.

Jiný přípravek vytvořil zase jiný problém. Je všeobecně známo, že lékárník nenese odpovědnost za to, jestli lékař při preskripci ctí preskripční nebo indikační omezení. Nutně to ale neznamená, že každý výdej přípravku s indikačním omezením bude pojišťovnou spolehlivě uhrazen.

Z málo pochopitelných důvodů existují přípravky, jejichž jedno balení indikačním omezením nepodléhá a jiné, jen jinak veliké, ano. A navíc bývá dražší, a přesto s menším nebo žádným doplatkem. Takže se pojišťovně pochopitelně nezamlouvá, když lékárna lacinější předepsané balení bez indikačního omezení zamění za dražší balení s indikačním omezením. Lékárna to častěji udělá proto, že lacinější přípravek není dostupný na trhu, a některá i proto, že je to výhodnější finančně, pro ni i pro pacienta. A pojišťovna někdy úhradu dražšího přípravku zkrátí na úroveň toho lacinějšího. Z praxe víme, že lze zkusit předejít zkrácení úhrady poznámkou o záměně kvůli nedostatku. Jistotu úhrady ale ani takto zaručit nelze.

Všichni víme, jak snadno představy veřejnosti sklouzávají k představám o lékárnách jako prodejnách a o lékárnících jako prodavačích. Jak málo si pak pacient, novinář a často bohužel i polit k nebo úředník uvědomují, že lékárník je zdravotník se vším, co k tomu patří. Včetně povinné mlčenlivost . Lakmusovým papírkem hladiny této nežádoucí nálady společnost je mi léta suverenita, s níž do lékáren přichází žádost policie o nejrůznější sestavy výdejů léčivých přípravků konkrétním pacientům, druhdy se týkající pseudoefedrinu. Ačkoliv už jsme společně s mnoha provozovateli přesvědčili mnohé policisty o tom, že pokud ty údaje chtějí, musí předložit souhlas soudce s prolomením povinné mlčenlivost , zas a znova se objevují noví policisté, kterým je obtížné vysvětlit, že lékárník rovná se zdravotník a zdravotník rovná se povinná mlčenlivost. A že kombinace trestního řádu a zákona o zdravotních službách mluví jasně, totiž tak, že si policista musí nejdříve zajít za soudcem. Někteří policisté to pochopí rychleji, někteří pomaleji, to se stává i v jiných profesích, ale nakonec buď předloží souhlas soudce, nebo se svého požadavku vzdají. Jen se lékárník nebo provozovatel nesmí zaleknout hrubší rétoriky páně policisty a jeho výhrůžek pokutou. Varující je jen to, že skoro vždy argumentuje okolními lékárnami, které mu údaje bez problémů poskytly. Je-li tomu skutečně tak, pak jde o krásnou ukázku toho, že mít na své straně většinu nutně neznamená mít pravdu.