Lékárnická odysea

Nastává chladné ráno dalšího z dnů, které nikdy nekončí. I kohout se zdráhá zakokrhat, neboť cítí plnou odpovědnost za strasti, které tím nastartuje. Navíc mu od včera v hrdle řádí pěkně ošklivá lednová chřipka a on má zdraví taky jen jedno.

Všude tma, nikde nikdo, jen v dáli jsou slyšet vlci. Ba ne, vlci to nejsou, hůř! To jsou pacienti! Jejich početná smečka se kompletuje ještě před rozbřeskem. Upínají žhnoucí zraky k osamocené lékárně, jejíž okna září do tmy, a synchronně vyjí jejím směrem. Za pár chvil už tam jistojistě budou…

Ubohé lékárnice mezitím s veškerým sebezapřením oblékají své bělostné uniformy určené do nekrvavého, leč neméně lítého boje. Hrdinně nastupují v řad za vyleštěnou táru téměř jako za svou barikádu. Se zlověstnými předtuchami opět utírají prach ze zoufale prázdných regálů. Ještě pár doušků černé, obrňující kávy a před zrcadlem nasadit profesionální a plně univerzální výraz do tváře. Nezbývá než s malou dušičkou odpočítávat minuty a sekundy do prvního výstřelu, totiž do začátku otevírací doby.

Mlžné ranní opary se pomalu protrhávají a odhalují nespočet šikujících nohou sveřepé armády pacientů valící se na bezbranné zdravotnické zařízení. Mít ten domeček kuří nožku, jistě by hrůzou odskákal někam hodně daleko. Výrazy marodů mluví za vše. Jdou si pro penicilín! A taky si ho prostě odnesou, i kdyby jim ho lékárnice měly uvařit třeba z hermelínu!

Odbila sedmá, dveře se rozlétly dokořán a pacienti přitisknuti tvářemi na dveřní sklo tím pádem vpadli přímo do oficíny. Poměrně rychle se ale zorientovali, a první z nich šermuje receptem lékárnici div ne před nosem.

„Augmentin, pani, máte?“

„Bohužel, pane, nemáme.“

„Jémine, já se sem trmácím až ze sídliště, pani!“

„To je mi líto, pane! Zkuste to ještě za rohem!“

„Heleďte, pani, tam jsem byl. Tam pro nemoc zavřeli.“

„Tak my zkusíme zavolat panu doktorovi. Ale to víte, pochybuji, že nám to teď ráno někdo zvedne. Možná si budete muset chvíli počkat.“

„Víte co, pani, mně už je vlastně docela dobře. Já bych snad ty antibiotika ani nemusel mít. Já vám, pani, včera oběhal tolik lékáren, že jsem tu angínu snad někde cestou ztratil…“

Hned prvním pacientem bylo tedy zdárně zaděláno na prvotřídní frontu. A jak se dalo očekávat, scénář se během dne trapně často opakoval.

„Amoxicilin? Nemáme.“

„Penbene? Nemáme!“

„Otobacid? Počkejte, podívám se, mám pocit… Ne, nemáme ani jeden.“

„Cefzil, říkáte? Včera došel!“

„Došla vám čerstvá várka? Tak super!“

„Ne, myslím tím, že jsme úplně vydaní.“

„Promiňte, ale máte tady vůbec něco?“

„Skoro se zdá, že ne, viďte?“

A když už někdo konečně netouží zrovna po nedostatkových antibioticích, prahne pro změnu po jiné lahůdce z výpadkové hitparády.

„Prosím vás, Erdomed máte?!“

„Ne, ale dlouho jsme ho měli.“

„To mi ale není nic platný, že jo?“

„To máte pravdu. A nechtěl byste místo toho třeba Ambrobene? To ještě máme.“

„A je to úplně stejný?“

„Není, ale zabírá to taky dobře!“

„Tak to nechci, to je nějakej podvod!“

„Jak myslíte.“

„Já chci prostě to, co mi předepsal pan doktor, chápete?“

„Já vás chápu, ale to momentálně nikde neseženete.“

„Tak proč mi to teda pan doktor píše?“

„Zřejmě si neuvědomil, že přípravek je zrovna ve výpadku.“

„To je výborný! A co mám teda teď podle vás dělat?“

„Koupit si, kupříkladu, Ambrobene.“

„A je to totéž?“

„Není, ale zabere vám na kašel taky dobře!“

„No tak mi to dejte, no! To je bordel tohle! V tomhle státě je prostě možný úplně všechno!“

„Takže ještě vám povím dávkování…“

„A kolik to vůbec stojí?“

„Sto devatenáct korun.“

„Kolik? To není teda zrovna laciný!“

„To víte, zdraví není žádná laciná věc. Máte obvykle jen jedno. Takže teď to dávkování…“

„A můžu platit i kartou?“

„Samozřejmě! Takže užívat maximálně třikrát denně…“

„A dala jste mi tam i tu slevu?“

„Ano, jistě. Jinak během té léčby je třeba pít dostatek tekutin, ano?“

„Takže třeba i pivo?“

„Spíš bych vám doporučila obyčejnou vodu nebo čaj.“

„Jasný, já vás jen zkouším!“

„Tak to se mi ulevilo. Dostatek tekutin vám totiž pomůže uvolnit hleny a lépe odkašlávat.“

„To já si takhle občas zažertuju, víte? Já jsem docela veselá kopa.“

 „Výborně, bude to sto devatenáct korun, prosím!“

 A tu slevu tam teda mám, jo?“

„Ano, jak jsem říkala! Přejete si snad lék ještě zabalit nebo to bude takhle všechno?“

„Jakože i s mašlí, jo? To taky děláte?“

„Ne, to byl jen žert. Můžete přiložit kartu.“

„Aha, no proto! Už můžu teda, jo? Mně jede za chvilku autobus, sestři, já nemám moc času se vybavovat…“

„Přejete si účtenku?“

„To vyhoďte, to mi nikdo neproplatí!“

„Nemáte zač, na shledanou!“

Nádech, výdech a s čistým štítem a planou nadějí vzhůru na dalšího!

„Já bych potřebovala sirupy Nurofen a Panadol pro děti.“

„Mají teď dlouhodobé výpadky, ale něco málo ještě máme. Řešíte akutní potíže?“

„No, mohly by nastat…“

„Ptám se proto, že se samozřejmě snažíme vydávat nedostatkové léky přednostně přímo nemocným dětem.“

„Aha, no mají obě horečku.“

„Dobře. A pro jak staré děti jste říkala?“

„Jedna má 6 a druhý 8 let.“

„A tablety už polykají? Těch je zatím dostatek.“

„Jo, ale ty jim vůbec nefungují právě.“

„Nefungují? To je zvláštní!“

„No, viďte? A vzala bych si od každého 3 balení, prosím! Sousedka má taky 2 děti.“

„Neříkejte!“

Chvílemi vídáme v oficíně výkony hodné Národního divadla. Škoda, že je umělecky unavené lékárnice nedovedou řádně docenit. Místo toho: „Další prosím!“

„Augmentin? Není!“

„Ospamox? Možná bude, ale momentálně není!“

„Prosím!“

„Máte tam teda pořádnou frontu!“

„Vážně?!“

„Medoxin? Ten dlouho byl, ale už taky bohužel není!“

„A něco místo toho?“

„Určitě! Ale musím se na výměně domluvit s lékařem, chviličku!“

Počkejte prosím, volaný účastník právě hovoří.

Pacientka přešlápne.

Počkejte prosím, volaný účastník právě hovoří.

Pacientka hodí nervózní pohled na hodinky.

Počkejte prosím, volaný účastník právě hovoří.

Pacientka se s nelítostnou obžalobou ve tváři zhluboka nadechne.

„Dobrý den, volám z lékárny, mohla bych poprosit k telefonu pana doktora Suchánka?“

„To voláte špatně, to musíte 836, ne 837.“

„Aha, promiňte a děkuji vám. Na shledanou.“

836 poprvé, 836 podruhé, 836 potřetí. Lékárnice se tentokrát ušetřila pohledu na čekající pacientku.

„Dobrý den, mohla bych poprosit k telefonu pana doktora Suchánka?“

„Jó, když on tady pan doktor teďka zrovinka není.“

„A nevíte, prosím vás, kde bych ho mohla sehnat?“

„No tak možná zkuste 837.“

„Tam už jsem právě volala.“

„A nic, jo? Heleďte, potom jedině lékařák, jestli budete mít štěstí teda.“

„A číslo, prosím?“

„Číslo je tam 835.“

„Tak vám děkuji, na shledanou.“

A teď sebrat odvahu k nějakým těm milým slovům na uklidnění vztekem rudé pacientky:

„Ještě moment, prosím, mladá paní, pan doktor není k zastižení.“

835 poprvé, 835 podruhé…

„Á dobrý den, pane doktore, chtěla jsem se s vámi domluvit na změně antibiotik…“

„Rozumím, tak jí dejte třeba to Doxybene po 12 hodinách, to by taky šlo.“

A lékárnice už vítězoslavně kráčí pro předposlední krabičku s doxycyklinem.

„Tak jsem se konečně dovolala! Pan doktor schválil, že…“

Jenže milá pacientka už byla ta tam. Lékárnice se zase jednou moc dlouho vybavovala. A na to nemocný člověk opravdu nemá čas ani náladu.

Ale jede se dál! Směle a hrdě, bez oběda! Třeba další recept bude mít lepší konec. Nebo aspoň vůbec nějaký konec.

„Přímo tenhle přípravek skladem nemáme. Ale mohla bych vám dát stejnou látku od jiného výrobce, abyste to už nemusel nikde shánět.“

„Od jiného výrobce? A nebude to náhodou méně účinné?“

„Podívejte se, obsahuje to stejnou účinnou látku. Ale pokud k tomu nemáte důvěru, objednám vám klidně přímo předepsaný lék.“

„No já nevím, já vás nechci samozřejmě obtěžovat ani zdržovat, ale co když mi to nebude sedět? Přece jenom nejsem na to zvyklý. A není ten váš lék dokonce i dražší?“

„Ne, tenhle vychází dokonce bez doplatku. Ale jak říkám, pokud máte jakékoli pochybnosti, není problém ten předepsaný objednat.“

„Nic se nedoplácí? No tak já myslím, když teda říkáte, že je to hlavně stejně účinné, tak to já vám budu věřit, paní magistro.“

„…Takže dávkování jsem vám řekla a neplatíte nic.“

„To se často nestává tedy! Velice vám děkuji za ochotu, paní magistro, a přeji hezký den!“

„Vám taky. Další!“

A s dalším už se zase pomalu ale jistě úsměv vytrácí.

„Já vás chápu, paní, ale nejde to prostě teď nikde sehnat. Zavolejte si, prosím, paní doktorce, ona vám předepíše nějakou adekvátní náhradu.“

„Vy jste dobrá! Tak mi tam zavolejte vy, ne?! Od čeho tady jste?!“

„No já tady mám teď docela frontu, takže by mi hodně pomohlo, kdybyste…“

„Tak víte co, nechte toho! Nechte toho! Já vám ty léky brát nebudu! Mně je to nakonec jedno, že jo.“

„Tak si počkejte, ano? Já se to pokusím s paní doktorkou nějak v rychlosti vyřešit.“

Bylo toho dost. Bylo toho příliš. Lékárnice si navzájem masírují oteklé nohy, zahánějí migrénu zbylými analgetiky a snaží se potlačit rozjitřené tiky v oku. Zdá se, že psychohygienu dnes večer budou muset opět vzít pěkně od podlahy. Pacienti sice nedostali vždycky to, co chtěli, ani to, co si zasloužili, ale svědomí mají lékárnice čisté jako své uniformy. Tak ještě poslední:

„Dobrý den, co to bude pro vás?“

„Já bych chtěla zubní kartáček!“

„Ten máme! Hurá!! A koukněte, dokonce v několika barvách!“

„Hm, ale fialovou nevidím. Tak to nic. Na shledanou!“

Alena ČUNÁTOVÁ