Mocnější, než si myslíme aneb co vše by lékárnická komora mohla…

Jednou z nejdůležitějších osnov přediva společnosti jsou odborníci poskytující veřejnou službu. Učitelé, lékaři, právníci, architekti a inženýři, kteří defilují v historických románech, nejsou do jejich rolí zvoleni samoúčelně. Lékárník Famfule má v Chevalierových Zvonokosech jednu z ústředních (byť pro stav nikoli šťastných) rolí právě proto, že navzdory osobnostním nedostatkům přichází s jeho odborností prestiž stavící ho ve vesničce do elitních výšin tamní společnosti. V dnešních poměrech v Česku mnoho lékárníků Famfulů nemáme. Co do osobních vlastností naště stí. Co do obecného společenského postavení dost možná bohužel. Postavení řadových odborníků, veřejných služebníků, možná není v předivu společnosti nejdůležitějším ukazatelem její kvality. Dobrou sondou ale je zcela určitě.

Z hlediska pracovněprávního lze odborníky poskytující nějaký typ veřejné služby organizovat třemi extrémními způsoby. Pracovně jim říkám „etatistický“, „závislý“ a „svobodný“.

Nejlepším příkladem „etatistického“ způsobu takové organizace jsou třeba učitelé ve Francii a v Německu. Většinou je zaměstnává stát nebo státem přímo řízená organizace. „Etatisticky“ organizovaný odborník je víceméně úředníkem pověřeným konkrétní odbornou činností, v tomto příkladu výukou. Vždy odpovídá nadřízeným úřadům a jejich prostřednictvím vládě či zákonodárcům, neboli politické reprezentaci.

„Závisle“ organizovaným odborníkem je třeba inženýr nebo technolog v továrně. V mnoha ohledech je to zaměstnanec jako každý jiný. Jeho pracovní náplň, pracovní úkoly a priority, jakožto i všechny prostředky, kterými je bude plnit, mu určuje a poskytuje zaměstnavatel, který zároveň také nese většinu rizik, která jeho práce může způsobit. „Závislý“ odborník může být zákonem regulován, vždy ovšem prostřednictvím svého zaměstnavatele.

A pak tu máme „svobodného“ odborníka. Svobodný odborník vykonává vlastní odbornou činnost nezávisle, odpovědný je zejména své kvalifikaci a odborným znalostem. Jeho nadřízeným orgánem je zpravidla orgán stavovský, komora, cech, gilda nebo něco podobného. V ideálním případě je zaměstnavatel „svobodného“ odborníka (má-li vůbec nějakého) v jeho řízení omezen. Poskytuje mu infrastrukturu k výkonu jeho práce (či služby), oblíbenou frází mu „topí a svítí“ v jeho provozu, za což mu náleží část zisku z práce, kterou odborník vykoná. Zaměstnavatelova pravomoc zasahovat do vlastního výkonu práce odborníka je silně krácena a vždy podřízena stavovským a dalším předpisům. Konkrétním případem budiž advokát pracující pro prestižní advokátní kancelář jako zaměstnanec. Ano, jeho počítač, pracovna a přístup do právnických databází je majetkem oné kanceláře, která ovšem (aspoň teoreticky) má jen málo pák donutit jej vyvázat se z obhajoby ex offo určené soudem nebo jej naopak donutit vystupovat v kauze, v níž má očividný střet zájmů. Pokud mu už nějakou práci přidělí, pak jen v silně zúžených mantinelech.

Dnešním trendem je zbavovat „svobodné“ odborníky jejich autonomie, pokud možno na každém kroku. Konce, jaké to bere, vidíme ve stavu společnosti jako celku. Společnost, která má omezenou důvěru v nezávislost, motivaci a zejména stavovskou čest svých odborníků (nejen lékárníků, ale i lékařů, právníků a dalších), je společností, v níž klesá důvěra v cokoli. Občané takové společnosti pak mají tendenci se utápět ve všeobecné nedůvěře v autority, podléhat konspiračním teoriím a ezoterickým bludům, a nakonec hledat politickou oporu v populismu (v lepším případě), či extremismu přímo ohrožujícím onu aspirativně demokratickou či pluralitní texturu společnosti. Nepřipomíná nám to něco?

Právě pro konečné důsledky zmíněné výše je otázka důvěry a soudržnosti společnosti důvodem, proč je podle mého názoru zájmem každé společnosti, která má ambici být demokratickou a pluralitní, organizovat odborníky poskytující veřejnou službu v maximální možné míře oním „svobodným“ způsobem a „etatistické“ a „závislé“ prvky v jejich případě omezovat na nutné minimum. A zde se hodí jako příklad uvést právě lékárníka. Často čelíme pochybnostem, zda je nějaký konkrétní úkon, například záměna léku za jiný (byť učiněná lege artis), naším rozhodnutím „svobodného“ lékárníka, nebo pouze plněním „úkolu“ zadaného nadřízenými. V konečném důsledku se musíme ptát, jestli lékárník svobodně realizuje svoji odbornost nebo provádí rozhodnutí majitele lékárny, případně managementu lékárenského řetězce? Nejsou takové pochybnosti v konkrétních případech oprávněné?

Co se týká stavu lékárnického, měl by (teoreticky) patřit mezi „svobodná“ odborná povolání. Máme vlastní Komoru, která by měla být svrchovaným a konečným regulátorem lékárnické praxe. Její slovo by mělo stát nad slovem jakéhokoli zaměstnavatele. Děje se tak?

Nikoli. Česká lékárnická komora je svému stavu minimalistickým vládcem. Jistě je to pozůstatek nálady devadesátých let 20. století, kdy vládla vcelku pochopitelná averze k „regulaci volného trhu“. To lze pochopit a těžko to někomu vyčítat. Na druhou stranu zděděné rezervovanosti Komory k (samo) regulaci vlastního stavu využili další aktéři. Regulatorní vakuum bývá vždy zaplňováno, a proto si limity lékárnického řemesla skrze stupňující se regulatorní zásahy dnes více než Komora osobuje stát a samozřejmě majitelé lékáren, zejména, ale nikoli exkluzivně, řetězcoví. „Svobodný“ lékárník se stále více posouvá někam mezi „etatistický“ a „závislý“ model.

A zde je třeba si uvědomit, že tento stav je do značné míry volbou. Ano, svobodnou volbou „svobodného“ stavu lékárnického. ČLnK sice není ze zákona tak silnou Komorou, jako jsou její protějšky např. v německy mluvících zemích, aby mohla regulovat i to, kde (a zda) bude nová lékárna otevřena a kdo smí či nesmí být jejím majitelem. I s tímto hendikepem jí ale zákonný rámec poskytuje spoustu (zatím) nenaplněného regulačního potenciálu.

Například si lze představit „drobnou“ novelu Etického kodexu České lékárnické komory. Nahrazením vypuštěného článku 10 dvěma ustanoveními:

• Lékárník nedbá obchodních rozhodnutí svého zaměstnavatele, jsou-li v rozporu se zájmem pacienta.
• Lékárník nepřijímá od zaměstnavatele žádnou odměnu, nad rámec smluvené odměny za práci, za naplňování takových obchodních rozhodnutí.“

Taková ustanovení by v praxi samozřejmě učinila nelegální, respektive na lékárníkovi nevymahatelnou, politiku pozitivních listů v lékárně. To by zásadně narušilo byznysplán minimálně největších řetězců. Zavedení této úpravy Etického kodexu je přitom vzdáleno od reality pouhé jedno hlasování Sjezdu delegátů Komory. Stejně tak by jedno takové hlasování mohlo zavést jednotné označení všech lékáren a zakázat, aby na nich Pokračování z předchozí strany (zejména na těch řetězcových) bylo na první pohled patrné, ke kterému řetězci či franšíze patří.

Aktivity Komory by mohly sahat daleko za vydávání časopisu, který právě čtete, a což je v očích mnoha lékárníků její nejviditelnější činnost. Podobných příkladů, jak posílit pravomoci Komory, by se dalo najít více a ČLnK se může stát orgánem se silnou regulační funkcí.

Mohla by jím ostatně být i za současného znění profesních předpisů, například ustanovení článku 8 Etického kodexu by mohla být vymáhána intenzivněji a asertivněji. Že se tak neděje, není nic jiného než vůle lékárnického stavu. Ergo, spousta stesků na neduhy českého lékárnictví (prezentovaných i na stránkách tohoto časopisu) je řešitelných i na stavovské úrovni. Volbou členské základny se tak neděje. ČLnK může být v regulaci lékárnictví a lékárenství mnohem významnější silou, větší, než mají například velkomajitelé lékáren. A podle mého názoru by i být měla.

Komora by měla postupnými kroky vytlačovat z regulace lékárnictví ty, kteří z různých důvodů obsadili její místo. A podle mého je toto cesta, jak lékárníky znovu posílit jako nezávislé odborníky. Jde o to, zda to chtějí sami lékárníci. Ve skutečnosti je totiž náš stav, potažmo jeho vrcholný orgán ČLnK, mocnější, než si myslíme.

Daniel CVEJN