Člověk v mém věku si musí říct: „Už neblbni“

„Hádejte, kdo je na té fotce,“ zkouší mě s lišáckým úsměvem. Psa nepoznávám, mladík, co se s ním objímá, je mi odněkud povědomý, ale taky se nechám poddat. „To je Karel Gott s naším foxteriérem! Někdy v 90. letech ve Švýcarsku. My jsme byli sousedi v Jevanech a on pak, kdykoliv jel do Švýcarska, tak se u nás stavoval.“ Tak začal rozhovor s nestorem české farmacie, jedním z tvůrců proslulého Voltarenu, kyjovským lékárníkem, jedním z těch, kteří stáli u vzniku České lékárnické komory, doktorem Jiřím Dlouhým. Přívlastky bych mohl popsat několik stránek, ale zase byste přišli o atmosféru rozhovoru, který byl velmi živý, přičemž občas nebylo zřejmé, kdo zpovídá koho. Jiří „Jura“ Dlouhý nedávno oslavil 94. narozeniny. Zdá se být v plné síle, několikrát denně cvičí na rotopedu, coby provozovatel stále spravuje čtyři lékárny a toho, co by chtěl a mohl vyprávět, je tolik, že bude možná rozhovor působit malinko chaoticky.

Jak jste oslavil nedávné narozeniny?

Bylo asi padesát telefonů, přijel bratr s manželkou, on byl primářem interny v Ostravě, tak za mnou přijel se synovcem, ten má 18 roků, začal studovat práva, moc prima kluk. Já už jsem vdovec a můj adoptivní syn taky zemřel. Ale bratr s rodinou byli u mě a v neděli to začalo, telefony, telefony…

Považujete se za kmeta? Nestora farmacie?

Ne. Já to beru, jak to je. Chtěl jsem původně studovat práva. Můj strýc, doktor Sedláček byl velice slavný právník, byl tajemníkem prezidenta Masaryka, velvyslancem v Uruguay, potom v Kanadě, no a to byl bratr mé maminky a já jsem chtěl být jako on. Ovšem, to se odehrávalo ještě v roce 1947, to tu ještě nebyli komunisti. Maminka ale řekla, že napřed musím udělat farmacii, aby byl pokračovatel provozu naší zdejší lékárny a potom že můžu dělat, co chci. Tak jsem začal studovat farmacii, taky jsem ji dostudoval a chtěl jít na ta práva. Jenomže to mi už soudruzi nepovolili. Odvedli mě na vojnu, kde jsem absolvoval školu důstojníka zdravotnictva v záloze, což se jim líbilo, tak mě dali paragraf 39, což znamenalo další neomezenou službu v armádě. Stal jsem se ve 22 letech kapitánem, odveleli mě do Ružomberka, kde jsem byl vedoucím ústavní lékárny. Potom mě přeložili do Prešova a pak do Liptovského Mikuláše, kde jsem byl zodpovědný za zásobování léky všech jednotek na Moravě a na Slovensku. Řekli mně, že mám velké úspěchy a udělali ze mě v 25 letech majora. Dřív, přede mnou, když nějaká léčiva měla expirační dobu, tak se odepsala do ztrát, kdežto já, mně se říká i teď šetřílek, já jsem dával pozor, a když byl rok před expirací, tak se léčiva spotřebovala, nebo jsem je vyměnil s kamarády v lékárnách v Žilině, Ružomberku a jinde. Dal jsem jim ty s roční expirací a oni mi dali jiné ještě s třemi roky třeba. A to já jsem expedoval do útvarů. A tím jsem ušetřil během dvou let kolem deseti milionů korun. Proto jsem byl populární, a řekli mně, že když vstoupím do strany, budu v 28 plukovníkem. Jenže já řekl ne. Potom přišli Rusové do Maďarska v roce 56, to jste ještě nebyl na světě, já vás tak šacuju na ročník 68…

Jsem 65. ročník.

Tak 65., to teď máte 57… 58…

V pondělí.

 Jo? Jste taky ryba? Gratuluju, no príma… Tak potom jsem řekl, že Rusové jsou sviniari (slovensky „hajzlové nebo sviňáci“ poznámka redakce) a někdo mě udal. Napřed mě zavřeli na 14 dní, potom jsem dostal 3 roky podmínečně a konečně mě vyhodili z armády, zaplaťpánbu. (Ťuká na dřevo.)

To jste byl rád, že jo…

No jejej. Manželka byla moje láska odmalička, v Kostelci nad Černými lesy byla dětskou lékařkou, tak jsme koupili krásný barák v Jevanech a já se dostal do Ústavu sér a očkovacích látek jako vedoucí odboru sér.

Jak jste se ocitl ve Švýcarsku?

Měl jsem tam strýce. Třikrát jsme u něho byli v šedesátých letech. Vždycky, když jsme tam jeli, tak se tady s námi loučili: Ahóooj, tak se tam mějte dobře, už se neuvidíme… A my se pokaždé vrátili… V roce 1968 jsme chtěli jet na Balaton, ale přišli Rusové, strýc volal: přijeďte se podívat, tak jsme jeli a řekli jsme, že když Rusové do měsíce zmizí, tak se vrátíme, když ne, tak ne. Tak jsme tam zůstali. Tak a teď už držím hubu.

Ale proto jsem nepřijel… Jak to bylo s vaší zdejší rodinnou lékárnou?

Byla tady v provozu od roku 1836. Vedl ji můj pradědeček, dědeček, pak maminka, no a v roce 1949 byla znárodněna. Ve stejném roce zemřela maminka. To byl na dlouhý čas konec s rodovou lékárnou.

Jaké byly hlavní mezníky vašeho života, křižovatky, kde jste se musel rozhodnout?

Vy jste Zdeněk? Ano, Zdeněk. No tak, Zdeňku, u mě to bylo tak, že jsem k tomu vždycky byl dokopanej.

Ale byl jste nakonec rád, ne?

Vždycky jsem se musel s tou skutečností nějak poprat, za komunismu jsem to musel nějakým způsobem spolknout atd. Vemte si chlebíček…

Číslo, které teď vyjde, bude zaměřené na lékárnickou komoru, jak vnímáte současný stav českého lékárenství?

Mě otravuje, že tady je možnost řetězců, že to není jako v Rakousku nebo Švýcarsku, kde jsou prostě ještě normální lékárny. 150 let tady v Kyjově byla jediná lékárna, naše, teď je jich tady 12, z toho 4 na náměstí, to není normální.

Kdo myslíte, že za to může?

Jak je možné, že to je u nás tak jiné proti Rakousku nebo Švýcarsku? To je těžké, to je vývoj. Tak tam jsou prostě ty cechy, kdežto tady to nechávají, vždyť to vidíte sám, jak to je, co se všecko děje…

Tady od 90. let funguje Česká lékárnická komora. Jaký smysl by podle vás mohla mít, nebo má?

Komora se musí popasovat s tím, co je. Já jsem zastupoval Komoru od roku 1992, když jsem byl ještě ve Švýcarsku. Jezdíval jsem na lékárnické srazy a kongresy do Německa, do Rakouska, do Itálie…

Přečetl jsem si, že jste byl takový ministr zahraničí Komory…

Ano, ano. To mi říkal Honza Horáčků.

Kdybyste srovnal rakouskou nebo švýcarskou komoru s tou naší, jak by to dopadlo?

To si neodvažuju. Já už jsem dlouho pryč a už jsem taky dlouho mimo dění v České lékárnické komoře. Každopádně ve Švýcarsku je svět ještě v pořádku. Lékárny jsou tam vedené spíš jednotlivci. Vidím, že tady musí nastat nějaká kooperativa mezi řetězci a samostatnými lékárníky. Pozoruji i mezi mými zaměstnanci tady, kteří se samozřejmě obměňují, že jsou lékárníci, kteří vlastně ani nechtějí pracovat v řetězcích. To se bude asi dál separovat.

Jak vidíte české lékárníky teď a za 50 roků?

Myslím, že půjde o takové spolužití, že řetězce budou neodmyslitelnou částí a nikdo s tím nic nenadělá.

Co si myslíte o tom, že by se receptové léky prodávaly po internetu?

To se neodvážím říct. Řeknu vám, Zdeňku, že už dennodenně s lékárnickými problémy nežiju. Už nejsem lékárnický ministr zahraničí. Od svého 91. roku jsem si řekl, že utrum, konec. Aby se neříkalo, ten starej prďola, co nám do toho kecá. Myslím, že kluci ve vedení Komory se snaží, dělají, co mohou. S některými jsem ještě v kontaktu, jsem taky rád, když jedou kolem a zastaví se na kus řeči.

Kteří jsou to ti kluci?

No podívejte se. (Ukazuje adresář.) Tady je mám všechny. Luboš Chudoba, Pavel Grodza, Michal Hojný, Standa Havlíček, fůru jich tam mám. Jirka Kotlář, Petr Krpálek, stará garda, profesor Květina (už zemřel), Štefan Krchňák (bývalý prezident, viceprezident Slovenské lékárnické komory, bývalý prezident i viceprezident PGEU)…

Prezidentem je teď Aleš Krebs, to je taky samostatný veřejný lékárník tady kousek od vás na Moravě…

No jasně, taky ho tu mám, podívejte. Je vám 94 let, jak se vám žije? Má to i nějaká pozitiva? Samozřejmě. Mám svůj klid. Mám výbornou partu v lékárnách, jenom podepisuju převody a faktury, jako majitel a provozovatel čtyř lékáren v Kyjově a okolí. Jinak se o to stará výborný Jožka Šujan. O mě osobně velmi dobře pečuje paní Evička, kterou mi doporučila děvčata z charity. Víte, já jsem hluboce věřící, tak z vysokého švýcarského důchodu přispívám i na zdejší farnost. Mám svůj klid a jen se starám, aby se nic nezkazilo.

A do ničeho se vám už nechce kecat?

Nene, určitě ne. Když můžu poradit nebo pomoci, tak to udělám, to mám i v horoskopu, vždycky se snažím lidem pomoci. Ale jinak, v 94 si člověk musí říct, tak už neblbni.

Taky jste byl vášnivým sběratelem aut i řidičem. Už neřídíte?

Ne, když mi bylo 90, tak jsem přestal jezdit. Víte, když se stane bouračka a ani za to nemůžete, oni řeknou, kolik má let a jéžišmarja, to určitě zavinil on. Tomu jsem chtěl předejít. Jinak jsem ale řídil už od 17 let, maminka podepsala revers a já jsem musel řídit, protože nám zemřel šofér, kterého jsme měli. My jsme totiž měli výrobu velmi slavného antirevmatického mazání, to se jmenovalo linimenthum mentholichloroformiatu  ještě tady mám od toho skleničku, je na ní vyraženo Sedláček, to byl můj dědeček, pojďte, já vám ji ukážu…

Někde jsem četl, že vašim strýcem byl i nositel Nobelovy ceny Heyrovský. U něho studoval na Karlově univerzitě i můj dědeček.

No ano. To byli dva strýcové. Jeden byl ředitelem báňské a hutní společnosti a druhý, profesor Heyrovský, známý nositel Nobelovy ceny. Oba dva jezdili sem do Kyjova s tetou Neny. To byla vždycky velká sláva! Měli jsme krásný vinný sklep, ten mi taky komunisti sebrali a nevrátili, no a tam jsme vždycky chodívali v neděli dopoledne. Napřed se šlo do kostela, potom do sklepa a potom tady byla ve dvě hodiny veliká debužírka.

Co si myslíte o lékárnických dynastiích? Je dobře, když to trvá čtvrtou a pátou generaci, a ti mladí to třeba už dělají víc proto, že musí, že je to tradice, než že by až zas tak chtěli?

To záleží na tom, jestli to ti mladí studují z přesvědčení nebo jsou do toho dokopaný. Když jsou do toho dokopaný, tak to samozřejmě má vliv na jejich zaměření. Když to dělají z přesvědčení, tak to má účel a vede to k něčemu. Já jsem to tak dělal.

Ale vy jste byl k tomu taky de facto dokopaný, když už používáme tento výraz…

Ano, od maminky. Ta mi to dala conditio sine qua non, jak se říká latinsky, jako bezvýhradnou podmínku. Souhlasil jsem s tím, že pak půjdu dělat ještě práva. Potom ale přišli komunisti a bylo. Nakonec jsem rád, že jsem šel nejdřív na farmacii. Myslím, že jsem něčeho dosáhl, měl nějaké úspěchy, že lidi mě i dnes uznávají. Po návratu jsem se do toho ještě pustil tady, to jsem musel už kvůli té rodině. Vrátili mi lékárnu zdevastovanou, vzadu na pozemku mi postavili paneláky, ale postavil jsem to zase na nohy a nikdy jsem toho nelitoval. Ale svého potomka bych nikdy nenutil, aby v tom pokračoval.

Někteří lékárníci dneska svým potomkům nedoporučují ani studium farmacie, že vlastně lékárenství v Čechách zanikne apod.

No, Zdeňku, to je ale díky tomu, jak tady vypadá lékárenství, to není všude v Evropě stejné. Samostatní lékárníci si jsou vědomi, že tomu prostředí, především kvůli řetězcům, nemohou prakticky vzdorovat, že provozování nezávislých lékáren tady nemá žádnou perspektivu.

Co byste na závěr vzkázal lékárníkům?

Aby neházeli flintu do žita. Aby se snažili férově provozovat lékárnu, čestně, a aby uvažovali, jestli některého potomka přesvědčí, zda bude ochoten převzít řemeslo po rodičích po tátovi nebo po mamce. To si musí každý uvážit sám, jestli potomkovi chce budoucnost spíš ulehčit nebo zkazit. Záleží taky na místní situaci. Každý musí zvážit, jaká je perspektiva té které konkrétní lékárny. Upřímně, kdybych já měl potomka nebo potomkyni, tak nikdy neřeknu, aby se snažila lékárnu udržovat, protože to je šichta. Já to držím, že mám renomé, že tady jsme byli někdo, když jdu tady třeba ven, potkávám lidi, kteří říkají: Jirko, nebo pane doktore, byli jsme v té lékárně a v té lékárně, ale už budeme chodit jenom k tobě, máš výborný lidi, máš prvotřídní službu, výborný i poradenství, u tebe jsme prostě v dobrých rukách, tak to je prostě to, proč to člověk dělá.

A máte dneska ještě nějaké přání, touhu?

Vy se budete smát a říkat, že jsem nerealistický, ale doufám, že vydržím do sta let! S tímto životním stylem, s tím, že nikam nespěchám, neriskuju, cvičím a jsem finančně zajištěný, by se to mohlo podařit.

Tak to vám určitě všichni čeští lékárníci budou držet palce. Redakce Časopisu českých lékárníků stoprocentně. Děkuji za rozhovor a příjemné setkání.

Zdeněk POKORNÝ