Komora nesmí zapomínat na vizi pro budoucnost

O komorách, jejich významu, prospěšnosti a existenci vůbec už bylo napsáno mnoho. V roce 1906 bylo představitelům lékárenské obce přislíbeno, že se zákonem o úpravě lékárenství zřídí i lékárnická komora s nejdůležitějším úkolem plnohodnotně zastupovat celý lékárnický stav. Díky dostatečným pravomocím měly komory zdárně řešit veškeré problémy lékárnického stavu a prosazovat a hájit zájmy svých členů, ať už lékárníků zaměstnanců nebo majitelů lékáren. K naplnění slibu ale nedošlo, přišla první válka, druhá i nevyhlášená studená. Památný zákon o péči o zdraví lidu z roku 1966 odosobnil zdravotnictví a individuální zodpovědnost za zdraví (a vlastně cokoliv) přenesl na stát. Následná návštěva spřátelených vojsk na dlouhou dobu zamezila snahám o jakékoliv státem nechtěném sdružování.

Na začátku devadesátých let byla myšlenka pro vznik komor jako univerzálních zástupců vlastního stavu obnovena. Profesní samospráva vychází z dědictví cechovního zřízení a zjednodušeně lze konstatovat, že byla vytvořena ke dvěma účelům: jako normotvorný orgán (sjezd) a jako výkonný orgán (představenstvo, revizní komise a čestná rada), který společně s dalšími institucemi vykonává funkci dohledovou. Ostatní kompetence ke zdárnému řešení všech problémů lékárnického stavu ale dodnes schází. Chce se věřit, že z cechovního dědictví si komory (nejenom lékárnická) podržely zejména ty kladné a užitečné činnosti a cíle, které vedly k jejich zřízení. Stejně jako cechy usilují komory nejen o prosperitu profese, ale také o její čest – dbají na dobrou reputaci a kvalitu služeb i případných vlastních produktů. Z cechovních pravidel snad zůstala i snaha o vytvoření rovné hospodářské soutěže a solidarita; ochrana slabých, chudých. Někdy i nákup surovin nezbytných pro profesní činnost zajišťoval úředník cechu, který je následně distribuoval členům za stejnou cenu, aby se zabránilo spekulacím a sporům o cenu surovin. Jak málo vzdálené je to od klíčového požadavku členů Komory na stanovení jednotné ceny a doplatku u léčivých přípravků.

V květnu 1992 napsal do tohoto časopisu tehdejší předseda Sekce dějin farmacie ČFS, RNDr. PhMr. Pavel Kulendík zamyšlení nad hledáním odpovědí v historii. V článku Historie ve stínu sice hovoří o jiné dějinné epoše, ale jak známo, historie se opakuje a tehdy napsaná slova znějí stejně trefně i dnes.

Po dlouhém znevažování našeho oboru, bychom si měli uvědomit, že lékárník býval synonymem něčeho bytostně spolehlivého, že musel být praktický a schopný, jestliže měl obstát. Uměl, protože musel umět organizovat. Jistěže byl stigmatizován svým povoláním, ale soudím, že ne ke své škodě. Minulá doba z nás udělala potenciální nepřátele státu.

Nenalhávejme si, že by náš obor byl někdy v centru zájmu. Nebyl, není a nebude! Experimentovalo se s námi všelijak, jedno období nás politicky umravňovalo laické vedení, tomu jsme se se šrámy, ale přece ubránili, čemu jsme neušli, byl tlak po soustavném disciplinování a přiškrcování prostředků. V tom jsme si byli s ostatními zdravotníky většinou rovni. Vývoj nutně vedl k vytvoření nerovnovážného stavu. Možná to bylo smyslem toho všeho. Nespokojence bylo možno umlčovat tím, že „jiní to umějí lépe“, což skrývalo v podtextu narážku na neschopnost stěžovatele, anebo se řeklo, že „jinde jsou na tom ještě hůř“, což si zase někdo ze záhadných důvodů přičítal k dobru. Vytvořily se hranice, za něž se nesmělo, chyběly centrální přehledy a tím také argumenty, nenacházelo se fórum k uplatňování požadavků. Silní jedinci i se všemi chybami, které silné jedince provázejí, někde pronikli, ale bud' se museli držet v mezích anebo byli zastrašováni, korumpováni a nakonec umlčeni. Skutečně efektivní zásah do situace byl zřejmě mimo možnosti.

Historie nás poučila, že všechno, co bylo, nemusí být nutně špatné, že z toho, co se děje, lze usuzovat, kam vývoj směřuje. Vždycky byli lidé, kteří poznali dříve než ostatní, co je omyl a v čem je naděje, a vždycky to proto měli v životě těžké. Hluboká ekonomická a politická krize, kterou proděláváme, by nás měla znovu inspirovat k hledání takových moudrých mezi námi. Přitom bychom se neměli nechat znechutit faktem, že převratná doba vynáší nahoru jedince, kteří mají ten talent, že při každém dělení krajíců na ně jaksi samozřejmě připadne ten namazaný.

Kromě mála vyvolených jsme asi všichni poznamenáni politickým diletantismem. Máme pocit, že by to někdo měl zorganizovat za nás, učili nás tomu hodně dlouho. Máme ovšem kvalifikaci, své práci a jejímu smyslu rozumíme. Obrazně řečeno, měli bychom dopadnout na nohy. Je nutno rozlišit velké věci od malých a přičinit se o vytvoření organizace, která by podmiňovala vývoj k lepšímu. Pročež bychom měli hledat, v čem to lepší vlastně je. V současnosti bychom například měli uvážit, jak se bude do budoucna vyvíjet vztah majitelů lékáren a zaměstnanců. Snad už je čas k tomu, abychom si ujasnili, co vlastně chceme.

Ještě se k historickému zamyšlení vrátím, ale dovolím si nejprve ve srovnání s cechy citovat sám sebe. V devadesátých letech byly velmi moderní a žádané papírové vizitky. Na vícero z nich jsem zaznamenal hrdé přihlášení se k příslušné komoře. I ve světě byla příslušnost ke komoře známkou exkluzivity, zárukou „cechovní“ kvality. Příslušnost k cechu byla v historii zárukou kvality a obranou před fušery a pojistkou pro zákazníka. Jistě, vstup do cechu měl několik bariér, ale výsledná cechovní pečeť jako známka kvality stála za tu snahu. V roce 2009 jsem sice byl už víc než deset let lékárníkem, ale jen něco málo přes rok v těsném kontaktu s komorovým životem. Komoře bylo čerstvých osmnáct a já do Praktického lékárenství napsal editorial s názvem Hrdý člen důvěryhodné profese. Titulek není můj, půjčil jsem si jej z knihy „Pharmacy, what it is and how it works“ (Lékárna, co to je a jak funguje) od Williama Kellyho. Můžete tam mimo jiné najít dvě velmi úderné věty: „Farmaceut je zdravotník, který pomáhá pacientům k nejlepšímu užití jejich léků. Farmaceut je hrdým členem důvěryhodné profese.“ Obě dohromady zahrnují všechny nabyté znalosti a dovednosti, schovají pečovatele i klinika, posluchače i řečníka. Zahrnují diváka i herce, studenta i učitele v každém z nás. Pro dosažení co nejlepšího prospěchu pro pacienta je třeba všeho výše uvedeného.

O pár let později se rozšířenější výčet všech profesí sdružený do jedné lékárnické objevil v reklamě některého z lékárenských řetězců. Nevadilo mi to, být inspirativním přináší jisté zadostiučinění. V té reklamě je totiž ukryta i druhá část pomoci k nejlepšímu užití léků. Sice nevyslovené, ale jsou tam jak důvěryhodnost a respekt, tak úcta i hrdost.

Ale neexistují samy o sobě, bez lidí, kteří profesi tvoří, je respektovaná a důvěryhodná profese jenom prázdný pojem. Teprve vzájemně se respektující a důvěryhodní lidé dají vzniknout kolektivnímu pocitu hrdosti, že každý z nich je součástí lékárenské profese a vzhledem k povinnému členství i týmu s názvem Česká lékárnická komora.

Komora je taková, jací jsou její členové, a vedle pomoci zvyšovat kvalitu profesní činnosti, má Komora ještě jednu důležitou úlohu. Rozvíjet individuální i institucionální hrdost. Ano, i rozvíjení hrdosti je třeba. Stačí to říct, alespoň v duchu, ale šeptem nebo nahlas je lepší. „Jsem hrdým členem důvěryhodné profese.“ Máme přece na co být hrdí. Hrdí na to, co známe a děláme. Tím spíš, když dokážeme dělat „něco navíc“. Jsem hrdý, že mezi členy České lékárnické komory patří celá řada lidí, kteří dělají „něco navíc“. Jsem hrdý, že jsou se mnou ve stejném týmu. Zcela určitě neznám každého, dost možná, že neznám ani desetinu, ale jsem si jistý, že většina dělá ve své lékárně a pro své pacienty „něco navíc“.

Být hrdým členem je totiž také závazek. Závazek nejen k sobě samému, ale i k těm, které svým jednáním reprezentuji. Každý z vás reprezentuje své kolegy a každý z vás tvoří důvěryhodnost profese a tím pádem i České lékárnické komory. Tehdy, v roce 2009, se možná narodil nápad na odznáček, kteří mnozí hrdě nosíme v klopě. Je to nejmenší, co můžeme udělat: hrdě se přihlásit k příslušnosti k lékárnickému stavu.

Zpátky k článku doktora Kulendíka do roku 1992:

Mluvíme o stavovské cti a profesionální hrdosti, ale jsou to pro nás opravdu pojmy? Nemám pokaždé dojem, že by pracovník v lékárně měl pocit, že dokonale vyrobený magistraliter lék je jeho odbornou vizitkou. Buďme svoji. Učit se myslet znamená především učit se ve svém povolání. Měli bychom umět kvalifikovaně ohodnotit situaci, zaujmout stanovisko a hájit je, třeba proti urputnému a autoritativnímu odporu. Ti, kdo řídí náš stát, nejsou rádi rušeni při plnění svých záměrů, ale kde stojí psáno, že mají vždycky a ve všem pravdu zrovna oni?

Kam se podíváme, nalézáme něco, s čím se nechce souhlasit. Najednou se nějak nevede hranice mezi tím, co je naše a co je obchodu. Kdosi v televizi podsouvá, co mají pacienti žádat v každé lékárně. Kdekdo si osobuje právo prodávat léky, distribuovat do lékáren, nabízet všelijaké nedostatkové přípravky a pak je s bohorovným klidem nedodat… Hraje se prostě často unfair.

Cítím, že nemáme jako stav dobře vytvořené obranné reflexy, nemáme hluboce zakořeněnou vůli po tom, aby si veřejnost vážila našeho povolání, chybí nám cit pro to, co se smí a co se nesmí, či správněji cit pro to, co se má a co se nemá. Mám za to, že nastává čas, abychom si rozdělili práci. V našem oboru hlasuji pro to, aby rozhodovali nejmoudřejší z nás. Nemyslím, že by to nutně museli být ti nejhlasitější. Jistě budeme nějakou dobu společně hledat a nakvap vybrané i měnit.

K tomu musím jen dodat, že je třeba se varovati lidí, kterým je všechno jasné a kteří si nepřipouštějí pochybnosti o svém konání. Na to bychom měli všichni pamatovat. Rok 2023 je pro Českou lékárnickou komoru rokem volebním a uplynulý rok nás o populismu, prázdných frázích a „jednoduchých“ řešeních mnohému naučil. Doba je jistě jiná než před třiceti lety, máme k dispozici obrovskou spoustu dat, která není v silách jednoho lidského mozku zpracovat. Při omezené kapacitě mu reálně hrozí, že při stále se zvětšujícím datovém zatížení zkolabuje. Zatím ještě zvládáme úzce zaměřený obor nebo jeho část, lidí se širokým záběrem, takzvaně renesančních, ale ubývá.

Státní správa, samospráva, politické instituce čelí rostoucímu objemu dat, se kterými si neví úplně rady. V rozhodovacích procesech totiž postupují podle modelů a pravidel z minulého století. Rozhodovací kapacita je omezena a s narůstající rychlostí a objemem doručovaných dokumentů se blížíme společenskému kolapsu. Metasvět virtuálního prostředí už hraje v životě lidí stejně důležitou roli jako ten skutečný. Internet ignoruje soukromí, nezná hranice a nerespektuje čas nikoho z nás. Jsme zavaleni daty a impulsy, které v porovnáním se stroji zpracováváme k uzoufání pomalu. Čím pomaleji, tím víc ztrácíme kontrolu. Jako lidé i jako instituce. Veškerý čas a energii spotřebovává správa věcí, administrativa a byrokracie, kterou na sebe vymýšlíme sami, nebo nám je hlasitým křikem vnucena nikdy nepochybujícími brouky Pytlíky, kteří všechno vědí nejlépe, protože to viděli v kině.

Komora ale nemá za úkol jen správu profese a její ochranu. Její role je mnohem důležitější. Má za úkol věnovat čas a energii na tvorbu vizí a tím zajistit stavu smysluplnou budoucnost. Dokonce i přesto, že se mnozí starají jen o dnešní příjem a realitu posuzují optikou zítřejší otevírací doby. Proto na samotný závěr ještě jedna předvolební rada z článku kolegy Kulendíka o historii:

Střežme se těch, kteří místo přemýšlení, analýz a znalostí dosazují temperament.

Stanislav HAVLÍČEK