Einstein, Kafka a i Mozart
U bílého jednorožce

Latinské úsloví říká „Habent sua fata libelli“ čili „knihy mají své osudy“. My lékárníci můžeme říct „Habent sua fata pharmacies“ neboli „lékárny mají své osudy“. V zemích Koruny české existovala řada lékáren (a možná i existuje), jejichž osud byl spojen nejen s léky a lékárníky, ale také nejrůznějšími zajímavými osobnostmi, které měli vztah k lékárníkovi a jeho rodině. 

Jednou z takových lékáren byla také lékárna U jednorožce (někdy jako U bílého jednorožce) na pražském Staroměstském náměstí v čísle popisném 551. Dům, kde sídlila, je na ­­straně náměstí blíže k Můstku. Dnes je na něm deska připomínající pobyt Alberta Einsteina v Praze v letech 1911–12. Není zde náhodou. Slavný vědec byl jednou z významných osobností, které se objevily v dějinách lékárny a osudech lidí, kteří k ní patřili. Než se dostaneme k nejslavnější éře lékárny a rodiny, která ji vlastnila, povězme si něco o jejich předchůdcích.

Lékárna zde mohla existovat od 13. století. Podle některých prý dokonce už od 12. století.  Tento fakt zůstává v rovině spekulací, pokud se zde středověká lékárna nacházela, spíše se jednalo o sklad léků nějakého obchodníka, nikoliv o přípravnu léčiv, byť ve středověkém měřítku. První historicky zaznamenaný lékárník byl zde jistý Kuneš v roce 1429. Lékárna postupně střídala majitele. V 17. století byla také nazývána „Celestinovu (Coelestinovu)“ po Jakubu Coelestinu. Tento lékárník byl bezesporu významný a bohatý občan. Vlastnil ještě lékárnu „U zlatého noha“ na Koňském trhu na Novém městě Pražském. Zde také zastával funkci radního.

Po něm následovala další řada majitelů, za zmínku z nich stojí určitě dva. Prvním je Antonín Hampacher, který vlastnil lékárnu od roku 1749 do roku 1766. Pro veřejnost je nyní neznámý, ale proslulou se stala jeho dcera Josefina, provdaná Dušková, která se svým manželem F. X. Duškem (hudebním skladatelem) hostila slavného Wolfganga Amadea Mozarta během jeho pražských pobytů.

Druhým z nich je Vincenc Valentin Frey, který vlastnil lékárnu od roku 1799. Ten byl ve své době členem řady významných pražských společností, patřil například k zakladatelům Matice české. Magistr Frey měl také přátele v řadách tehdejší inte­lektuální elity, například významného botanika Jana Svatopluka Presla. S manželkou Candidou byly kmotry slavného malíře Jaroslava Čermáka. V roce 1826 se stal vrchním lékárníkem českého lékárnického grémia. Významně podnikal také v cukrovarnictví. Inspiroval ho k tomu pobyt v Paříži (1826–1830). V roce 1835 založil cukrovar ve Vysočanech. Z Paříže si také přivezl recept na výrobu Seidlického šumivého prášku, z kterého se se stalo na svou dobu oblíbené lehké projímadlo. Byl znám ještě ve dvacátých letech 20. století. Přípravek se skládal ze dvou prášků, které se postupně rozpustily ve vodě a vzniklý roztok bylo možné ochutit ovocnou šťávou.

Uplynulo několik desetiletí a v lékárně se vystřídalo několik majitelů, než se majitelem lékárny stal Max Fanta, jeden z nejvýznamnějších židovských lékárníků v českých zemích. S ním se pojí její největší doba slávy. Narodil se v roce 1858 v Libochovicích. Farmacii vystudoval v letech 1882–1884 na německé části pražské c. a k. Karlo-Ferdinandovy univerzity. V stejném roce, kdy ukončil studium, se oženil s Bertou Sohrovou, dívkou z významné (a bohaté) židovské rodiny v Libochovicích (její otec zde byl rychtářem židovské čtvrti).

Matka nevěsty, paní Emilie Sohrová, jim v roce svatby, zakoupila dům „U kamenného zvonu“, na Staroměstském náměstí v čísle popisném 551 včetně lékárny. Zde je důležité zmínit, že lékárna se jmenovala „U bílého jednorožce (někdy zmiňovaná jen jako U jednorožce)“, ale dům byl „U kamenného beránka“ (podle plastiky chlapce s beránkem na průčelí domu). Ovšem německy se dům někdy označoval jako „Zum Einhorn“, tedy „U jednorožce“, protože mnozí zaměňovali beránka na domě za jednorožce.

Magistr Fanta lékárnu od toho roku vlastnil, jejím správcem se stal v roce 1886. Původně měl jiné plány. Rozhodl se po získání titulu magistra farmacie habilitovat v oboru krystalografie v Praze na Německé vysoké škole technické. Nicméně tchyně chtěla pro svoji dceru zřejmě větší jistotu, a tak trvala na tom, aby její zeť vedl lékárnu, což se nakonec i stalo. Ke dni 1. ledna 1884 tedy PhMr. Fanta převzal lékárnu, kterou jako provisor spravoval PhMr. Eduard Suchomel.

Maxi Fantovi se v lékárenství dařilo a postupně se vypracoval na jednoho z hlavních pražských lékárníků. Nutno poznamenat, že zažil také podnikatelské neúspěchy. Chtěl v prostorách domu vybudovat továrnu na mýdlo, ale ta zkrachovala. Naště stí mu vypomohla jeho bohatá tchyně. Jistou útěchou mu mohlo být, že za své neapolitánské mýdlo obdržel pochvalný dopis od dr. Arnošta Schwimmera, profesora dermatologie a syfidologie v Pešti v roce 1886.

Interiér lékárny „U bílého jednorožce“ byl velmi pozoruhodný. Byl zařízen v krásném biedermeierovském stylu a vybaven mahagonovým nábytkem. Regály pocházely z doby kolem roku 1800, kdy je nechal instalovat již zmíněný lékárník Frey. Na stěně byly zavěšeny půlkruhovité hodiny s ručičkou ve tvaru hada, které upoutaly pohled každého návštěvníka lékárny. Zhotovil je proslulý hodinář Božek, který opravoval i Staroměstský orloj. Jejich ručička se po oběhnutí půlkruhu zase vrátila samočinně k jedničce. Dcera Maxe Fanty, Elsa, vzpomínala, že jeden z přechozích majitelů lékárny vlastnil vzácné alchymistické vybavení (podle ní mělo skončit v depozitáři Národního muzea). Jistou představu si můžeme udělat o interiéru z brožury o lékárně z roku 1939, kterou vydal její tehdejší vlastník, Akciová továrna Lučebniny Kolín.

O sortimentu lékárny si můžeme udělat představu, byť nepřesnou, z inzerátů, které se zachovaly v dobovém tisku (jednalo se hlavně o komerční produkci a drogistické zboží). Max Fanta inzeroval například Flothův „jedu prostý“ Konfekt pro krysy a myši, žaludeční kapky sv. Jakuba („destilované z 22 nejlepších orientálních léčivých rostlin“), aromatickou železitou tinkturu lékárníka Julia Athenstadta z Brém, speciální prostředek „Marsín“ pro „švihácké kníry a plnovousy“ (dnes by jistě slavila zase úspěch), prodej brožury „Návod ke léčení nejčastějších chorob vlasových“, Warnerovo Safe Cure pro nemoci ledvin a jater, lékárníka Vértésa Františkovu pálenku (zjevně podle inzerátu na všechno), pastu Silvia „ku pěstění a krášlení pleti“ nebo životní balsám doktora Rosy. Z toho je vidět, že pokud si stěžujeme na zaplevelení sortimentu lékáren nejrůznějšími přípravky, na přelomu 19. a 20. století to nebylo jiné.

Max Fanta se aktivně zúčastnil schůzí pražského grémia lékárníků, kde zastával různé funkce. V roce 1899 byl kupříkladu členem deputní komise českých lékárníků k c. a k. ministrovi vnitra kvůli sazbám léčiv. V roce 1896 přispěl do garančního fondu pro II. mezinárodní výstavu lékárnickou v Drážďanech 500 zlatými. Pro představu, do pražského grémia bylo v roce 1903 sdruženo celkem 22 lékáren včetně jedné klášterní. Mimo to fungovaly v Praze tři nemocniční lékárny, ale ty nebyly otevřené pro veřejnost. Magistr Fanta byl také členem Židovského lidového spolku – Sion.

Manželé měli dvě děti dceru Elsu (1886–1969) a syna Ottu (1890–1940). Po narození Otty se Berta Fantová (na obrázku z knihy České ženy z roku 2003) rozhodla více věnovat uměleckým a duchovním zájmům a rázně se zapojila do společenského dění v německy mluvící Praze. V domě nad lékárnou zřídila proslulý salón podle dobových zvyků, který byl určen pro setkání významných hostí z uměleckého, filozofického a vědeckého světa. Salon hostil celou řadu významných návštěvníků. Asi nejslavnější byl profesor Albert Einstein, který ho příležitostně navštěvoval během své profesury na univerzitě v letech 1911–1912. Druhým slavným návštěvníkem byl spisovatel Franz Kafka, kterého přizval jeho přítel Max Brod. Podle svědectví Otty Fanty byl Kafka spíše mlčenlivý a příliš se do diskusí nezapojoval. K dalším důležitým návštěvníkům patřili spisovatel filozof a novinář Felix Weltsch (1884–1964), astronom Erich Finlay-Freundlich (1885–1964), filozof Anton Marty (1847–1914), fyzik a Einsteinův přítel Ludwig Hopf, přítel Einsteina (1884–1939), matematik Gerhard Kowalewski (1876–1950), psycholog Christian Ehrenfels (1850–1932) a mnozí další.

Tím aktivity Berty Fantové nekončily. Se svou matkou a sestrou Idou navštěvovaly filozofické přednášky na německé části pražské c. a k. Karlo-Ferdinandovy univerzity. Zde se na přednáškách již zmíněného profesora Martyho seznámila s učením tehdy velmi uznávaného německého filozofa Franze Brentana. V roce 1907 navštívila několik přednášek slavného rakouského filozofa a zakladatele antroposofie Rudolfa Steinera. Berta Fantová se seznámila s ním také osobně a poté založila německý odbor České teosofické společnosti pojmenovaný po slavném filozofu Bernardu Bolzanovi.

Syn Otto vystudoval filozofii na německé části Karlo-Ferdi­nan­dovy univerzity v Praze. Během studií se spřátelil s význačným spisovatelem Franzem Werfelem. Věnoval se také matematice a velmi ho zaujala Einsteinova teorie relativity. Jejího tvůrce znal právě ze salónu své matky. Ve spolupráci s ním (Einstein schválil název filmu) napsal v roce 1922 scénář k filmu o tomto geniálním vědeckém objevu pod názvem „Die Grundlagen der Einsteinschen Relativitätstheorie“ („Základy Einsteinovy teorie relativity“). Film byl posléze několika dalšími spolutvůrci natočen a stal se prvním větším vědeckým filmem (obsahoval i animovanou sekvenci). Film byl odbornou veřejností dobře přijat, ale nacionalistickým kritikům už v té době zejména vadil židovský původ autora teorie a k filmu se vyjadřovali negativně. Film byl dlouho pokládán za ztracený, ale v roce 2005 byla objevena kopie s anglickými titulky a je ho možné najít a zhlédnout na internetu. Otto Fanta se věnoval ještě přírodním vědám a filozofii. V roce 1925 se oženil s Johannou Bobaschovou (rozenou 1901), o které bude řeč na konci článku. Živil se jako středoškolský učitel chemie, ale jeho láskou se stala grafologie. V tomto oboru hodně publikoval a vedl zájmový časopis. Po obsazení českých zemí v březnu 1939 uprchl do Anglie, kde o rok později zemřel.

Dcera Fantových, Elsa, se vydala ve šlépějích otce a v letech 1906 až 1908 vystudovala farmacii na německé univerzitě v Praze farmacii (tirocinální praxi dva roky předtím absolvovala v lékárně svého otce). Nicméně do lékárenské praxe už nenastoupila. Přesto byla první ženou, která vystudovala farmacii v českých zemích. Důvodem, proč nenastoupila, byla svatba v roce 1908, kdy si vzala jednoho z návštěvníků salónu své matky, filozofa a sionistu Hugo Bergmanna (1883–1975). Bergmann patřil k přátelům její matky a představoval pro ni ideálního zetě, kterému říkala domáckou zdrobnělinou jeho jména v jidiš Hugele. Za první světové války mu také pomohla vyhnout se nasazení na frontu, když mu zajistila místo ve vojenské nemocnici ve Vídni.

Novomanželé sdíleli stejné sionistické názory a plánovali po vál­ce odjet na území tehdejší britské mandátní Palestiny. Ber­ta Fantová se chtěla k nim připojit, ale v roce 1918 nečekaně zem­řela, její srdce nevydrželo velký nápor energie, kterou věno­vala každé své činnosti. Bergmannovi odjeli do Palestiny už bez ní.

V roce 1923 se Elsa Bergmannová vrátila do Prahy, když chtěla přesvědčit jejich společného přítele Franze Kafku (na snímku), aby odjel za nimi. Doufala, že se tam zlepší v té době už jeho chatrné zdraví, podlomené tuberkulózou. Sám Kafka o tom zřejmě vážně uvažoval, ale nakonec už neměl sílu cestu uskutečnit a o rok později zemřel. Elsa napsala k jeho pohřbu smuteční báseň (nebyla to výjimka, během svého života napsala celkem čtyři sbírky básní).

V Palestině proslul Hugo Bergmann nejprve jako zakladatel a první ředitel Židovské národní a univerzitní knihovny v Jeruzalémě. Když z ní vznikla Hebrejská univerzita, stal se Hugo Bergmann jejím prvním rektorem (1935–1938). V té době už se bohužel manželé odcizili a ve třicátých letech se rozvedli. Elsa Bergmannová ke sklonku života žila v chudobě a zemřela v roce 1969 v Jeruzalémě. Její manžel zemřel šest let po ní.

Manželé měli celkem tři děti: syna Martina a Uriela a dceru Evu. Dcera Eva (1915–2003) pracovala jako psychiatrička v New Jersey. Syn Martin (1913–2014) se usadil v New Yorku, kde byl uznávaným psychoanalytikem. Pracoval jako profesor na New York University. Milovníky filmů Woody Allena bude zajímat, že geniální režisér si ho vybral pro menší roli středoevropského profesora v temné komedii „Zločiny a poklesky“ z roku 1989. Druhý syn, Uriel (1922–1998) se narodil již v Jeruzalémě.

Vraťme se ale do Prahy do lékárny „U bílého jednorožce“. Neměli bychom zapomenout, že magistr Fanta vynalezl lehkou odolnou třenku, která nahrazovala do té doby třenky skleněné a kovové a lépe se s ní pracovalo. Je známá zejména v německy mluvících zemích (jako „Fantaschale“) a dodnes se vyrábí z melaminové pryskyřice.

V roce 1925 Max Fanta zemřel a lékárnu spravovali jeho dědicové. Lékárnu měl v nájmu PhMr. Josef Freund (1873–1944), další židovský lékárník. Původně ji měl v nájmu s PhMr. Jindřichem Kronbauerem, pak už jen sám. Josef Freund provozoval lékárnu až do začátku druhé světové války, od roku 1940 již Židé nesměli působit v lékárnách.

V lékárně pracovalo pod jeho vedením ještě několik židovských farmaceutů: jeho dcera Alžběta Freundová (1911–1991), PhMr. Erich Weiss (1913–1942) a PhMr. Melanie Allinová (1907–1942). V roce 1939 ji dědicové magistra Fanty prodali chemické a farmaceutické firmě Lučební Kolín, a. s. Při té příležitosti vydali noví majitelé brožurku o lékárně, která je cenná tím, že se v ní zachoval popis původního interiéru lékárny.

Osazenstvo lékárny z řad židovských farmaceutů potkal za války krutý osud. Sám magistr Freund byl v roce 1943 deportován do Terezína, kde o rok později zemřel vlivem špatných životních podmínek. Osud jeho dcery Alžběty je zatím neznámý. PhMr. Weiss byl zavražděn v roce 1942 v táboře Majdanek a PhMr. Allinová v pojízdných plynových komorách v Chelmnu v roce 1942.

Lékárna sama fungovala během války dál. Noví majitelé zavedli v jejích prostorách také veterinární oddělení. Zde v roce 1940 pracoval první děkan farmaceutické fakulty v Brně RNDr. PhMr. Vladimír Homola (1905–1991). Konec války s sebou přinesl konec lékárny na jejím původním místě. Během Květnového povstání v roce 1945 lékárna sloužila jako improvizovaná ošetřovna raněných (je groteskní ironii dějin, že tak sloužila i v roce 1848 za Svatodušních bouří). Později ji zasáhl německý granát, který ji nenapravitelně poškodil. Po válce byl stávající majitel Benešovými dekrety znárodněn a přejmenován na Synthesii, chemické závody, národní podnik. Lékárna nadále spadala pod ní, ale sídlila už na náměstí v čísle popisném 548. V roce 1950 byla začleněna do sítě „socializovaných“ lékáren a ve stejném roce zrušena. Tak skončila staletá existence jedné lékárny.

Tím ale ještě úplně neskončila stopa této lékárny v dějinách. Již zmíněná manželka syna manželů Fantových Otty, Johanna Fantová, po smrti manžela odjela do USA. Zde se setkala s Einsteinem. Vědec ji znal již z meziválečného období, kdy mu pomáhala s organizací jeho knihovny v Berlíně. Doporučil ji její znalosti z té doby prohloubit. Johanna ho uposlechla, vystudovala knihovnictví University of North Carolina. Po ukončení studia nastoupila v roce 1944 na významnou princetonskou knihovnu Firestone Library. S Einsteinem se vídala i nadále a v roce 1945 se stala jeho poslední přítelkyní. Nakrátko ostříhaná, elegantní černovláska mu možná evokovala ztracený svět Evropy, který přestal definitivně existovat v roce 1939. Na naléhaní přátel si vedla od roku 1953 až do Einsteinovy smrti v roce 1955 deník, kde si zaznamenávala jeho postřehy a myšlenky. Strojopis byl psán německy. Johanna zemřela v roce 1981 a strojopis zůstal v archivu na Princetonské univerzitě v její osobní složce. Zde ho začátkem nového tisíciletí objevila knihovnice Alice Calapriceová a v roce 2005 ho vydala knižně.

Smrtí Johanny Fantové definitivně skončilo vše, co souviselo s lékárnou „U bílého jednorožce“ na Staroměstském náměstí v čísle popisném 551. Její osudy a příběhy lidí, kteří s ní tak či onak souviseli, odráží obraz dějin střední Evropy, české farmacie, ale také v neposlední řadě dějin židovské, německy mluvící menšiny v Praze, která přinesla našim dějinám mnoho významných osobností. Připomíná časy, kdy lékárna měla opravdu významné postavení, byla stále ještě obestřena aureolou tajemství a její majitelé či majitelky se setkávali s významnými osobnostmi své doby. Musíme doufat, že to všechno úplně nepominulo a že lékárenství opět nabude svého, v některých ohledech bohužel ztraceného významu.

PharmDr. Tomáš Arndt, Ph.D.

externí spolupracovník

Katedry sociální a klinické farmacie,

FF UK, Hradec Králové

(Tento článek vychází z informací z autorovy knihy Lékárny s Davidovou hvězdou ve stínu šoa“, kterou vydalo nakladatelství Academia v roce 2020.)