Lékárníci v ghettu Terezín

Židovští magistři a magistry, kterým se včas, ať už legálně či nelegálně, nepodařilo uprchnout z Protektorátu, sdíleli osud ostatních židovských občanů. Jejich životní situace se začala měnit už po vzniku tzv. Druhé republiky v říjnu 1938. Zatím mohli vlastnit lékárny nebo pracovat v nich, ale už nemohli žádat o licenci k provozování nové lékárny. Přesněji řečeno, žádat formálně mohli, ale nic neobdrželi. Pokud někdo mohl dostat licenci, byl to zejména nežidovský lékárník, jehož lékárna zůstala v odstoupeném území po Mnichovu.

Postavení židovských magistrů a magister se začalo výrazně zhoršovat po vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Ti, ­kteří mohli, své lékárny buď úplně prodali (například dědicové PhMr. Maxe Fanty lékárnu U jednorožce na Staroměstském náměstí v Praze) nebo ustanovili někoho odpovědným správcem (jako PhMr. Pavel Munk PhMr. Vosolsobovou v lékárně Na ­Příkopě v Praze).

Už v roce 1939 vyzvalo vedení Svazu českých lékárníků (hájil zájmy majitelů lékáren) ty své členy, kteří nemohli prokázat „árijský původ“, aby z něho vystoupili. Další utažení šroubů představovalo zavedení tzv. průkazů rodového původu, na základě vládního opatření z května téhož roku. Tím měl občan Protektorátu potvrdit svůj „správný“ původ. Hlavní Grémia pro Čechy a Moravu ve shodě se Svazem českých lékárníků dohodla, že jejich členové si musí tento průkaz opatřit. Rovněž se rozhodli zavést evidenci všech těchto průkazů u svých členů. Definitivně přišli Židé o možnost pracovat v lékárně po vydání vládního nařízení o právním postavení Židů ve veřejném životě ze 4. 7. 1939, které vyšlo a vstoupilo v platnost 24. 4. 1940. Podle něho již ­nesměl nikdo, kdo nebyl „árijského“ původu, pracovat (mimo jiné) v lékárně. A to v žádné funkci, ba ani jako pouhý pomocník bez vzdělání (tehdy laborant). Taktéž Židé nesměli být členy různých lékárenských spolků, ať profesních či odborných.

Zůstalo jim jen velmi málo možností, kde by se mohli ­uplatnit, jako například Židovská nemocnice v Praze, kde pracoval ­třeba PhMr. Karel Kürschner, bývalý vedoucí lékárny v Rovensku pod Troskami.

Ghetto Terezín

Mezitím už z Protektorátu odjížděly transporty Židů do lodžské­ho ghetta a dalších míst, kde byli dříve či později zavražděni. Nejvíce Židů (nejen z území Protektorátu) ovšem prošlo ghettem v Terezíně. To bylo nacisty založeno 24. 11. 1941 a mělo plnit nejen funkci soustřeďovacího tábora, ale také tábora průchozího, protože z něho byly vypravovány transporty do vyhlazovacích táborů na Východě, zejména do Osvětimi-Březinky.

První Židé, tzv. komando výstavby (Aufbaukommando), dorazili do Terezína 24. 11. 1941. Měli začít připravovat nevyhovující prostory pro příjezd dalších vězňů. Původně byli Židé izolováni v kasárnách a dalších ubikacích. Od června 1942, kdy odešlo poslední civilní obyvatelstvo, se již mohli s určitými omezeními volně pohybovat po území celého města.

V létě roku 1942 bylo deportováno do Terezína také mnoho Židů z Německa a anektovaného Rakouska. Byli to hlavně starší a nemocní lidé, kteří po příjezdu často krutou realitu neunesli a řada z nich brzy zemřela následkem psychického šoku a nevyhovujících životních podmínek. To vyhovovalo cynickému plánu nacistů, kteří chtěli z Terezína vytvořit ghetto „pro staré“ (Alterghetto), což mělo vyústit ve funkci decimačního ghetta, ve kterém by staří a nemocní vězni umírali vlivem špatných hygienických podmínek a nedostatku potravy. Někteří z nich byli také magistry či magistři farmacie.

Ghettem prošlo celkem 156 500 Židů. Podle údajů Terezínské iniciativy bylo z Terezína na východ odesláno celkem 63 transportů čítajících 88 135 osob, ze kterých přežilo kolem 3 600 osob. Kolem 35 000 osob zemřelo v Terezíně vlivem špatných životních a zdravotních podmínek.

Ghetto Terezín plnilo také funkci propagační. Po porážce u Stalingradu už nacisté začali pociťovat potřebu kamuflovat před světem genocidu Židů z celé jimi okupované Evropy. Do Terezína byla opakovaně pozvána delegace Mezinárodního ­Červeného kříže. První návštěva proběhla 23. 6. 1944. Před ní ovšem v ghettu proběhla tzv. „zkrášlovací akce“, která měla upravit ghetto do podoby „vzorného židovského sídliště“, kde se Židům dobře žije a nic jim nehrozí. Druhá návštěva proběhla 6. dubna 1945. Ani jedna návštěva kamufláž neprohlédla a obě podaly zprávu příznivou pro nacisty.

Rudá armáda obsadila Terezín 9. 5. 1945. K posledním, už poválečným, obětem ghetta Terezín patřily oběti epidemie skvrnitého tyfu. Zdrojem epidemie byla infekce v evakuačních transportech, které přivezli vězně do ghetta na konci války. ­Tyfové epidemii podlehlo, včetně českých a sovětských zdravotníků, zhruba 1 500 osob.

Lékárna v ghettu

Židovští magistři, kteří byli deportováni postupně v jednotlivých transportech do ghetta, zde pracovali v lékárně. Více než ­lékárna ve smyslu, jak bychom si ji představovali, se jednalo o sklad léčiv, doplněný skladem zdravotnického materiálu a umývárnou skla.

Ovšem, ještě než zde začali pracovat, museli projít, stejně jako jiní příchozí (včetně například lékařů) tzv. setninou. To byl název pro úklidové pracovní oddíly v ghettu. Jakmile splnili tuto povinnost, již mohli začít pracovat ve svém oboru, i když ani to nebylo vždy pravidlem.

Lékárna byla pevnou součástí zdravotnického systému v ghettu. Tento systém, který měli na starosti výhradně vězni, vznikal v primitivních podmínkách. Postupně se rozvíjel, až do poměrně slušně vybaveného a organizovaného systému. To mělo řadu příčin. Roli hrála jistě také obava nacistů ze šíření infekčních chorob či zkrášlovací akce před návštěvou Červeného kříže.

Kromě ústředního skladu, měli lékárníci na starosti také výdejny v jednotlivých zdravotnických zařízeních. V lékárně ­magistři a magistry rovněž identifikovali léky zabavené příchozím vězňům. Mnozí se je snažili ukrýt v zavazadlech nebo v oblečení vysypané z původních obalů. V rámci možností také z omezeného množství farmaceutických surovin připravovali léky. Například proti kašli se připravovala sůl stibia, stibium sulfuratum aurantiacum (synonymum pro sulfur auratum antimonii), která se rozdělovala do sáčků s cukrem jako nosičem.

V případě enteritidy, velmi častého onemocnění v Terezíně, se připravovalo živočišné uhlí ve formě prášku a k tomu ­uhličitan vápenatý (calcium carbonicum). Další tehdejší prostředek proti průjmu, adstringens Tannalbin (vyráběla firma Knoll AG, Ludwigshafen, Německo), nebyl k dispozici v dostatečném množství. Jednalo se o sloučeninu kyseliny tříslové (tannin) s bílkovinou. Byl to dobový, velmi předepisovaný lék při akutních a chronických střevních katarech (enteritidách). Působil ­proti­zánětlivě, protiresorpčně a protiprůjmově. V lékárnách existoval jako surovina Albuminum tannicum. Dnes je stále ve stejném složení vyráběn firmou Medice Arzneimittel Pütter (Iserlohn, Německo).

K nedostatkovým látkám patřil jód, alkaloidy a sulfonamidy. Jako náhražka jodu byla používána antiseptika Jox nebo Sepso (od roku 1938 nový název pro lék Metajodin).

Původní Sepso vyráběla firma Lingner-Werke Vertriebs v Drážďanech od roku 1936. Bylo to antiseptikum na rány a k ošetření kůže. Doplněk ke Gehes Kodexu 1938 (pro pamětníky to byl takový „Spofák“ tehdejší doby) uváděl, že kromě hlavní účinné ­látky, sloučeniny jodu pod názvem metajodin, byl lék složen z 10 % aluminium chloridu, 1,2 % chloridu železitého, 1,75 % ammonium rhodanidu, 2,8 % kyseliny salicylové, 0,5 % kafru a 48,2 % ethanolu. Sepso se vyrábí dodnes ve stejné ­indikaci, ale jód již obsahuje ve formě jodovaného povidonu a má obchod­ní název Sepso-J-Lösung.

Hans G. Adler (sám přeživší vězeň ghetta) ve své zásadní práci „Terezín 1941–1945 – Tvář nuceného společenství“ (1955, česky 2006) uvedl, že sulfonamidy se v roce 1942 prodávaly na černém trhu v přepočtu za 2 000 korun a více, a alkaloidy nebyly k sehnání vůbec. Největšího významu dosáhly v medikaci ve čtyřicátých letech dvacátého století. Typickým zástupcem byl Dipron (u nás ho vyráběla firma Interpharma, Praha), který obsahoval sulfanilamid. Byl indikován u nemocí jako cystitida (zánět močového měchýře), pyelitida (zánět ledvinové pánvičky), erysipel (růže, bakteriální kožní infekce), meningokoková sepse nebo meningitida a streptokoková sepse. Podle dobové literatury byl doporučován u infekcí způsobených streptokoky a Escherichia coli.

Jeden ze zkušených terezínských lékařů, MUDr. Ernst Reiss (*1896, Strážnice – †1944, Osvětim), o Dipronu, mimo jiné, pojednal ve své přednášce, kterou přednesl před svými kolegy v Terezíně 4. března 1943.

Zmínil, že pacienti považují Dipron za neškodný a současně univerzální prostředek na všechny možné nemoci. Také kritizoval, že kvůli jeho podávání u nemocí, jako je břišní tyfus, kde byl neúčinný, chybí u nemocí jako pneumonie, kde mohl pomoci. Jako další z příkladů uvedl látku ichtyol (též ichtamol, latinsky ichthammolum). Jedná se o dodnes používanou farmaceutickou surovinu, získávanou destilací určitých živičných krystalických břidlic, následnou sulfonací získaného destilátu a jeho neutralizací amoniakem. MUDr. Reiss ve své přednášce kritizoval ­nasazení ichtyolu v mastech u růže (erysipel, kožní infekční choroba, kde je původcem Streptococcus pyogenes), ale také u jiných kožních onemocnění či u běžných odřenin a dalších drobných poranění. Další nevýhodou bylo, že při jeho aplikaci docházelo ke značné spotřebě obvazového materiálu.

Distribuce léků

Vlastní distribuce léků v ghettu fungovala tak, že zdravotní sestry musely nejdříve připravit seznamy potřebných léků. Přitom bylo nutné dodržovat podrobné předpisy pro léky (Ausführliche Medikamentenvorschriften). Tyto seznamy poté předaly lékařům, kteří je následně odeslali nadřízeným. Vedoucí lékaři pak vystavovali komplikované žádosti o léky. Žádosti byly předány magistrovi nebo magistře, kteří vedli výdejnu v příslušném zdravotnickém zařízení. Ti je odeslali do centrální lékárny. Zde se dodávky připravovaly do beden a obvykle byly kráceny. To se dělalo každý den. Jednou týdně se připravovala objednávka ze skladu zdravotnického materiálu, který byl vedle centrální lékárny.

Transport léků mezi centrální lékárnou a jednotlivými výdejnami zabezpečoval kurýr, tzv. „ordonanc“, který nebyl zdravotníkem. Ve výdejnách pracovali jeden až dva lékárníci (bez ohledu na národnost, společně Češi, Němci, Rakušané, ba dokonce jsem našel zmínku o jednom Holanďanovi).

Ambulantní pacienti si léky sami vyzvedávali ve výdejnách v jednotlivých zdravotnických zařízeních. Léky se vydávaly pacientům v nejmenších množstvích: ampule, tablety nebo čípky maximálně na dva dny. V ghettu byl často nedostatek lékovek na léky, takže si pacienti museli přinést často na lék svou nádobu, například ešus.

Některé osudy z Terezína

Zachovala se řada jmen našich kolegyň a kolegů, kteří prošli Terezínem, někteří zemřeli následkem nevyhovujících životních podmínek a nemocí už v Terezíně, pár z nich se v Terezíně dočkalo osvobození. Nepocházeli jen z Protektorátu (včetně Sudet), ale také, jak bylo zmíněno, z Německa a Rakouska, ba i Slovenska. Rád bych zmínil jména a osudy některých z nich v chronologickém sledu v souvislosti s tragickými dějinami ghetta Terezín.

PhMr. Hilda Nadelová

Narodila se 28. 1. 1907 v Novém Bohumíně. Její otec byl majitelem hotelu Intercontinental. Vystudovala farmacii na Přírodovědecké fakultě Německé univerzity v Praze v letech 1929–1931. Po promoci pracovala v lékárnách v Dačicích a Moravské Ostra­vě. Po splnění kvinkvenia (5 let praxe) pracovala od 1. 1. 1937 jako provizorka lékárny „U Spasitele“ v Dačicích. Vzhledem k okupaci musela tuto funkci v červenci 1939 opustit. Přesto se ještě do stejné lékárny vrátila a od ledna do července 1940 zde pracovala jako kondicinující lékárnice. Pak již nesměla v lékárně pracovat vůbec. S ostatními dačickými Židy byla nejdříve transportována do Třebíče a odtud 22. 5. 1942 do Terezína. Tři dny poté odjela v transportu do koncentračního tábora v Lublinu v okupovaném Polsku, kde byla zavražděna.

PhMr. Leo Duschak

Narodil se 8. 11. 1899 v Podbořanech. Jeho otec Ignaz (Hynek) Duschak byl významným rabínem. Leo Duschak vystudoval farmacii na Přírodovědecké fakultě Německé univerzity v Praze. Před válkou pracoval v lékárně „U zlatého lva“ v Radnicích u Plzně. Po obsazení Sudet odešel s matkou a otcem do Prahy, odkud byli 2. 7. 1942 všichni tři deportováni do Terezína. Odtud magistr Duschak nastoupil 25. 8. 1942 do transportu do koncentračního tábora v Malém Trostinci, kde byl zavražděn. Oba jeho rodiče byli deportováni 22. 10. 1942 do koncentračního tábora Treblinka, kde byli také zavražděni.

PhMr. Karel Brod

Narodil se 1. 1. 1888 v Habrech u Čáslavi, kde byl jeho otec obchodníkem. Vystudoval farmacii na Filozofické fakultě německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze v letech 1910–1912. Během první světové války sloužil jako vojenský lékárník v ­Kotoru a Mostaru. V roce 1919 nastoupil do lékárny „U zlatého jelena“ v Domažlicích. V roce 1923, po smrti lékárníka PhMr. Leo­polda Lichtenberga, byl jeho vdovou pověřen vedením lékárny ve funkci provizora. Ve stejném roce nastoupila do lékárny také PhMr. Marie Šáchová, se kterou se Karel Brod oženil. V roce 1929 manželé zakoupili lékárnu „U sv. Václava“ v Rovensku pod Troskami, kterou společně provozovali. Po okupaci se magistr Brod se svojí manželkou formálně rozvedl, aby jí nehrozilo pronásledování. Tím ovšem pozbyl ochrany a byl 2. 6. 1942 zatčen, transportován do Kolína a odtud 5. 6. 1942 do Terezína. Z Terezína byl 13. 6. 1942 deportován do koncentračního tábora v Majdanku, kde byl zavražděn. V jeho rodných Habrech je dnes jeho jméno uvedeno na pomníku obětí obou světových válek.

PhMr. Karel Kürschner

Narodil se 10. 1. 1902 v Deštné, dnes okres Kamenice nad Lipou. Jeho otec zde byl obvodním lékařem. Farmacii vystudoval v letech 1923–1925 na Přírodovědecké fakultě Německé univerzity v Praze. Od roku 1929 pracoval, po předchozím zmíněném magistru Brodovi, v lékárně „U Zlatého jelena“ v Domažlicích, od roku 1931 jako provizor. Po vzniku Protektorátu musel z lékárny odejít. V listopadu 1941 byl deportován do Terezína. ­Uvádí se, že zde v roce 1943 vystoupil s přednáškou „Hospo­dárný předpis léku“, samotná přednáška se ale bohužel nezachovala. V říjnu 1944 byl s celou rodinou deportován do Osvětimi, kde byli všichni zavražděni. Jeho bratr Milan válku přežil a začal pracovat jako obvodní lékař v Jetelově.

PhMr. Hilda Bešťáková

Narodila se jako Hilda Benešová 12. 7. 1900 v Berouně v rodině obchodníka. V letech 1920–1922 vystudovala farmacii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po promoci pracovala v lékárnách v Sadské a Bubenči. Provdala se za kolegu magistra ze stejného ročníku, PhMr. Františka Bešťáka. V roce 1929 manželé koupili lékárnu „U černého orla“ v Hořovicích. Magistr Bešťák byl odpovědným správcem, magistra Bešťáková pracovala jako kondicinující lékárnice. V listopadu 1938 se z blíže nevyjasněných důvodů, řečeno dobovou terminologií „odhlásila“ z lékárny. Kde pracovala v mezi listopadem 1938 a březnem 1940, bohužel není známo. Nicméně od 10. 3. 1940 do 15. 4. 1940 ještě krátce pracovala v hořovické lékárně, pak již nemohla. V roce 1940 se manželé rozvedli. Zde ovšem nebylo jisté, zda rozvod proběhl z formálních důvodů. Dne 24. 10. 1942 byla deportována z Prahy do Terezína a odsud o dva dny později do koncentračního tábora v Osvětimi, kde byla zavražděna. Oficiálně byla prohlášena za mrtvou 15. 11. 1942. Její dcera Klára se až do konce války skrývala u svého otce a válku přežila.

PhMr. Bešťáková byla symbolicky pohřbena se svým bratrem a také s bývalým manželem v Praze na Vyšehradě. Její bratr, Oskar Beneš, padl jako partyzán v dubnu 1945. PhMr. Bešťák vedl lékárnu do roku 1950, kdy mu byla při tzv. „socializaci“ lékáren zabavena. Byl obžalován pro podezření z ilegální činnosti proti komunistickému státu a v letech 1951–1956 vězněn.

PhMr. Wilhelm (Vilém) Bermann

Narodil se 20. 5. 1896 v Brně. Jeho otec, David Bermann, zde provozoval od roku 1901 lékárnu „U dobrého pastýře“. Vilém Bermann vystudoval farmacii v letech 1918–1920 na Filozofické fakultě Německé univerzity v Praze. V roce 1923 se oženil s Annou Brechnerovou a narodil se jim syn Felix. V roce 1931 převzal lékárnu po svém otci, který o dva roky později zemřel. Po okupaci byla jeho lékárna nacistickými úřady určena k „arizaci“.

Dne 28. 12. 1939 se stal správcem (tzv. treuhänderem v dobové terminologii, doslova „správcem věrné ruky“) PhMr. Franz Weiss. V Lékárnické ročence z roku 1943 byl uveden už jako majitel. Celá rodina magistra Bermanna byla 23. 3. 1942 deportována do Terezína. Na jaře, 16. 5. 1944, byli manželé Bermannovi deportováni do Osvětimi, kde byli zavražděni. Stejný osud stihl jejich syna, který byl deportován do Osvětimi 28. 9. 1944. Lékárna připadla po válce státu jako německý konfiskát.

PhMr. Paul Fanta a PhMr. Tekla Fantová

PhMr. Fanta se narodil 20. 9. 1920 v Litoměřicích v rodině zvěrolékaře. Farmacii vystudoval na Přírodovědecké fakultě Německé univerzity v Praze v letech 1920–1922. V ročence z roku 1929 je zaznamenáno, že pracoval jako kondicinující lékárník v Mostě. Jeho manželka, Tekla Fantová, se narodila 20. 5. 1911 a byla také lékárnicí. Oba manželé se přestěhovali do Moravské Ostravy, kde si magistr Fanta v roce 1935 pronajal lékárnu „Moravia“. O rok později ji koupil. Lékárna pod vedením manželů Fantových prosperovala. Bohužel po okupaci zbytku Česko-Slovenska přišly pro manžele zlé časy. Magistr Fanta byl deportován do Niska nad Sanem, kde se nacisté pokusili prostřednictvím židovských vězňů postavit koncentrační tábor. Paul Fanta odjel do Niska z Ostravy dne 17. 10. 1939. Tři dny předtím předal manželce plnou moc k vedení lékárny. I když stavbu tábora na místě řídil neblaze proslulý Adolf Eichmann, projekt neuspěl. Část vězňů uprchla do Sovětského svazu, kde byli ovšem většinou zavřeni do gulagů, koncentračních táborů na Sibiři. Ovšem magistr Fan­ta se vrátil v dubnu 1940, když byl tábor zrušen, domů, do Ostra­vy za manželkou. Svému osudu bohužel ani jeden z nich neušel. Byli deportováni 30. 9. 1942 do Terezína a odtud 8. 10. 1942 do koncentračního tábora Treblinka, kde byli oba zavražděni.

Jejich lékárnu provozovali manželé Petákovi (oba magistři), kteří ovšem nebyli tak obchodně zdatní jako Fantovi a zkrachovali. Lékárna byla přes veškerou jejich snahu v březnu 1944 uzavřena a nebyla po válce obnovena.

PhMr. Marta Glaesserová

Narodila se jako Marta Reichnerová 19. 1. 1940 v Bohutíně. Farmacii vystudovala na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v letech 1925–1927. Po promoci pracovala v lékárně v Praze-Braníku. Seznámila se s obchodníkem z Hořovic, Robertem Glaesserem a vzali se. Magistra Glaesserová začala pracovat v hořovické lékárně. Podle svědectví pamětníků byl její manžel hodný člověk, každému pomáhal a hrál na housle, klavír a flétnu. V roce 1941 magistra Glaesserová otěhotněla. Přesto byli 22. 1. 1942 oba manželé deportováni z Plzně do Terezína, kde se jim 17. 4. 1942 narodil syn Jiří.

Na podzim 1944 byli všichni, včetně malého Jiřího deportováni do koncentračního tábora v Osvětimi (syn 29. 9. 1944, manželé 4. 10. 1944), kde byli zavražděni.

PhMr. Marie Sandová

Marie Sandová měla jako jediná ze zmiňovaných osob ště stí a přežila. Přišla ale o většinu svých blízkých. Narodila se 4. 10. 1916 jako Marie Arnsteinová v Třebívlicích u Třeboně. Její otec zde byl nájemcem velkostatku. Farmacii vystudovala na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze v letech 1936–1938. Po promoci v červnu 1938 chtěla pokračovat ve studiu a získat titul RNDr. v oboru mikrobiologie. To už nebylo po uzavření českých vysokých škol na podzim 1939 možné. Během studia se seznámila s praktickým lékařem z Plzně, MUDr. Jiřím Švarcem, kterého si v roce 1937 vzala.

Na podzim 1938 se s manželem a rodiči přestěhovala do Prahy. Od dubna 1940 nesměla již pracovat v lékárně, ale přesto v jedné plzeňské lékárně ještě krátkou dobu nelegálně vypomáhala. Její rodiče a bratr byli deportováni v roce 1941 do lodžského ghetta. Otec zde zemřel a byl pochován na místním židovském hřbitově. Matka byla při jedné z razií nacistů v ghettu postřelena a poté odvezena neznámo kam. Jejího bratra chránila práce sanitáře v ghettu. Měl ště stí a podařilo se mu z Lodže utéct do Čenstochové a odtud do válečného Slovenska, kde se skrýval.

Magistra Švarcová byla 24. 10. 1942 i s manželem deportována do Terezína, kde začala pracovat jako farmaceutka. Nicméně na začátku pobytu měla velké ště stí. Byla určena do prvního transportu do Osvětimi, kde by ji čekala téměř jistá smrt, ale jejímu manželovi se jí podařilo vyreklamovat. Nejprve pracovala v centrální lékárně, pak přešla do pobočky v Sudetských kasárnách a poté do další pobočky ve Vrchlabských kasárnách, kde pracovala s vídeňským magistrem Helperem a ještě jedním nejmenovaným magistrem z Holandska.

Její manžel byl určen do transportu, který odjížděl 1. 10. 1944 do Osvětimi. Ač byla sama chráněna prací v lékárně, dobrovolně odjela s manželem. Manžel se na rampě v Osvětimi omluvil za horší fyzický stav, což jej poslalo do plynových komor, kde byl zavražděn. Jeho manželka měla ště stí, protože nacisté zoufale potřebovali otrocké pracovní síly. Měsíc po příjezdu byla v transportu, který odjel do města Freiburg v Sasku, kde se vyráběly součástky pro balistické střely V2. Fronta se neúprosně přiblížila také k tomuto městu. Nacisté proto odeslali vězně do koncen­tračního tábora ve Flossenbürgu. Transport jel přes Čechy. Toho využila magistra Švarcová. Ještě se dvěma vězeňkyněmi v okolí Českých Budějovic vyskočila z vlaku a uprchla. Všechny se skrývaly u její kamarádky v Třeboni. Podařilo se jim ukrýt do konce války. Po jejím ukončení se setkala v Praze s bratrem, který také přežil. Po válce si vzala PhMr. Ludvíka Sanda, který byl také vězněn v Terezíně a byl v jedné z poboček jejím podřízeným. Magistr Sand byl na podzim 1944 také deportován do ­Osvětimi, ale díky velké dávce ště stí a blížícímu se konci války se mu ­podařilo přežít.

Později sepsala magistra Sandová vzpomínkovou črtu o svém osudu za války, kde se zmínila také o práci v terezínské lékárně. Manželům Sandovým se v roce 1954 narodila dcera Luisa. ­Ludvík Sand zemřel v roce 1991 a jeho manželka v roce 2012.

Závěrem

Dalo by se ještě mnoho napsat o těch, kteří přežili, i o těch, kteří byli zavražděni. A nejen o magistrách a magistrech z Čech a Moravy, ale také z Rakouska, Německa nebo Slovenska a možná i dalších zemí. To je už věcí budoucí monografie, na které pracuji. Zatím se mi při mém pátrání po osudech našich židovských kolegyň a kolegů z předválečného Československa podařilo zjistit, že více než 70 z nich bylo deportováno do terezínského ghetta. Většina byla zavražděna v koncentračních táborech v Osvětimi a Treblince. Jen některým se podařilo přežít. Někteří z nich se dostali do transportů, ve kterých byli posíláni koncem války do Terezína osoby z tzv. „smíšených“ manželství, kdy jeden z manželů nebyl tzv. „árijec“. Nicméně pátrání po jejich osudech asi nikdy neskončí, stále se objevují nová jména a osudy a doplňují, či opravují se osudy těch, které už známe. Jejich jména nesmí být zapomenuta, jejich osud se nesmí opakovat. Jak řekl Umberto Eco v románu Jméno růže: „Stat rosa pristina nomine, novina nuda tenemus. – Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci...“

PharmDr. Tomáš ARNDT