Časopis jako obraz snažení

Závěrečným dílem cyklu Hvězdné hodiny české farmacie se symbolicky přeneseme už do roku příštího, kdy oslavíme 140 let Časopisu českých lékárníků. Takto dávné stavovské médium je totiž unikátní hvězdou na českém farmaceutickém nebi, neboť kopírovalo a zrcadlilo vývoj lékárnické profese i komunity v nejdůležitějších obdobích její dosavadní existence. První číslo vyšlo 1. dubna 1882 a teprve 5. listopadu stejného roku byla poprvé jako celek provedena Smetanova Má vlast. Křižíkova obloukovka byla jen o dva roky starší a na první automobil si tehdejší lékárníci museli počkat ještě 15 let. Například. Historických paralel a důkazů o úctyhodném věku časopisu, který právě čtete, bychom našli spoustu. I Jára Cimrman mohl v dívčí škole Minerva číst tajně pod lavicí už nějaký třetí nebo čtvrtý ročník ČČL.

Poslední třetina 19. století byla dobou obrovského rozvoje, jak hospodářského, tak společenského, spolkového i národního. Naše země se během pár let vyšvihly na špičku nejen rakousko-uherské monarchie, ale staly se postupně i jedním z nejrozvinutějších regionů Evropy. S lékárnami to úplně nesouvisí, ale líbí se mi jeden velmi vypovídající detail. V roce 1871 bylo v ­Čechách postaveno a uvedeno do provozu 791 kilometrů nových železničních tratí (samozřejmě včetně nádraží a dalšího nutného servisu), tedy zhruba dvě dálnice D1 Praha–Ostrava. Za jeden rok! A rok 1871 je důležitý i v našem příběhu, právě tehdy totiž vznikla Česká farmaceutická společnost, tenkrát ještě jako ­Farmaceutická společnost, o jejíž oslavě 150. narozenin jsme psali v říjnovém čísle.

V roce 1881 měla Farmaceutická společnost značný úspěch s Lékárnickým kalendářem a její výbor, povzbuzený tímto ohlasem, rozhodl o vydávání prvního českého a česky psaného lékárnického časopisu. (V rakouské monarchii samozřejmě tehdy vznikaly a zanikaly nejrůznější farmaceutické časopisy v němčině.) Redakce nového zamýšleného periodika byla svěřena mladému farmaceutovi Adolfu Vomáčkovi, který už tehdy v Litoměřicích redigoval právě německý časopis Rundschau für Interessen der Pharmacie, Chemie und verwandten Fächer.

Úvodní provolání v prvním čísle časopisu, někdy bývá přisuzováno pozdějšímu slavnému redaktorovi a spisovateli Františku Heritesovi, bylo velmi smělé a emotivní. „Kolegové! V ňadrech uvědomělých a obětavých vlastenců dávno odchovávaná myšlénka vydávání Časopisu českého lékárnictva, vystupuje dnes uskutečněna před Vás, Vaší přízni, Vaší lásce, Vaší péči, Vaší pod­poře, Vašemu dalšímu vychovávání přenechána… Písemnictví jest pákou nejmocnější k utužení a zachování samostatnosti a sebevědomí. Nyní, kdy se český národ vyzul z cizího drahně let trvajícího područí, vztýčiv se ve své jaré, mužné síle, aby vydatně se zasazoval o svůj byt a svoje blaho, nyní, kdy vládne duch tak jarý a opravdový, nesmíme my ostati pozadu…“

Ačkoliv se v různých dobách různé osobnosti a pohnutky snažily směrovat obsah časopisu více tam či onam, můžeme při procházení jednotlivých ročníků s překvapením zjistit, že zaměření se za těch 140 let prakticky nezměnilo. Vždy se v Časopise českých lékárníků tiskly původní odborné statě, zejména specifické novinky z chemie, farmaceutické technologie a farmakologie, vždy napříč dvěma stoletími v něm vycházely informace a polemiky o aktuální legislativě. Ve všech ročnících je pevnou součástí obsahu výrazná část věnovaná lékárnickému spolkovému životu, a to za situace, kdy neexistovala jedna zastřešující stavovská organizace, jedna Komora, ale spleť nejrůznějších lékárnických organizací. Běžné jsou zprávy o tom, co se kde v lékárně děje, a to nejen v Čechách, ale i třeba kdo prodává lékárnu v Terstu nebo proč stávkují farmaceuti v Moskvě. Samozřejmá je přítomnost osobních zpráv, informace o změnách ve vlastnictví nebo spravování jednotlivých lékáren, úmrtí zasloužilých členů, velký prostor je věnován farmaceutickému studiu a uplatnění. Nechybějí informace obchodní a inzerce. A nechybějí ani varování před nekalými praktikami tehdejších „šmejdů“.

V některých ročnících je vidět větší zájem o zdůraznění odborného charakteru časopisu, především cestou častějšího publikování původních vědeckých textů, v jiných převažuje obchodní pohled nebo je v dobách formování stavovských organizací velký prostor věnován okolnostem jejich vzniku a diskuzím, kudy ve stavu dál. Diskuse mezi majiteli lékáren a kondicionujícími farmaceuty, stejně jako diskuze o sociálním postavení jednotlivých skupin lékárníků nebo o začínajícím působení žen ve farmacii jsou trvalou součástí obsahu časopisu. Víceméně se ale obsah ročníku 1882 příliš neliší od ročníku 2021. Což je dobře, protože je alespoň zřejmé, co farmaceuty zajímá nejvíc a dokonce už 140 let.

Hned ve druhém čísle ČČL zazněla takřka prorocká slova, která bychom mohli mít v tiráži i dnes.

„Co do obsahu doufáme, že čtenářstvo v každém ohledu uspokojíme, přinášejíce: „zápisky farmaceutické a lučební, lučbu potravní, hygiénu, zápisky terapeutické a farmakognostické, mikroskopii, směs, zprávy denní, osobní a dopisné, spolkové a gremiální, zprávy stavu, feuilleton, zprávy obchodní, kritiku literární, poptávky, list oznamovací atd.“

A jak také jinak, všechny doby časopis provázel boj o zajištění jeho ekonomické existence. Časopis většinu času podporovala Farmaceutická společnost, ale byly doby, kdy se vydavateli staly další subjekty, včetně redigujících redaktorů. Mnozí pro udržení časopisu obětovali i vlastní prostředky. Už v prvním ročníku bylo jasně formulováno zbožné přání: „Žádný český lékárník nebude scházet v řadách abonentů svého časopisu…“

Například v roce 1888 činilo předplatné 7 zlatých, pro členy Farmaceutické společnosti 5. Nevím, jestli ještě tehdy byla sekyra za 2 zlatý, každopádně takový ředitel rakovnické reálky bral 800 zlatých ročně, učitel polovic. Za 7 zlatek jste koupili 7 kg másla nebo 11 kg hovězího, 5–6 zlatých stála živá koza. Dnes koupíte slušnou kozu za 2–3 tisíce, z čehož by se dalo demagogicky usoudit, že předplatné zlevnilo. Z nejrůznějších příznaků je každopádně zřejmé, že Časopis českého lékárnictva neměl nikdy na miliónech ustláno. Hned v počátcích se muselo použít i následující formy nenápadného vydírání, aby lékárníci nezapomínali na jeho finanční podporu. „Jelikož však i hmotná existence listu toho zabezpečena býti musí, bude svatou povinností naší, četným předplácením a všemožnou podporou listu toho vlastenectví své dokázati.“

Přesto bylo v historii Časopisu českých lékárníků několik ekonomicky úspěšných období, kdy časopis díky inzerci a předplatnému vydělával a dotoval tím některé jiné farmaceutické aktivity. Šlo o přelom 19. a 20. století, léta před druhou světovou válkou i během ní a pak roky po obnovení jeho vydávání po roce 1992.

Ve vedení a redigování ČČL se vystřídalo několik desítek lékárníků, tedy v naprosté většině šlo o lékárníky, výjimky, jako bylo působení Jaroslavy Hořanské (nebo mé) byly opravdu mimořádné. Kromě Adolfa Vomáčky, který sice vydržel jen rok, ale zato byl první, stojí za jmenování i další, jejichž zásluhou nejen konkrétní čísla vznikala, ale často jejich zásluhou časopis přežíval velmi kritická období. Profesor August Běhounek, magistr Otomar Pohl, magistři Karel Schürer a Bohumil Kraft. Pak samozřejmě Nerudův přítel, vodňanský lékárník PhMr. František Herites, který díky své tehdejší spisovatelské proslulosti, uvedl lékárníka jako takového do širšího povědomí veřejnosti. Pět ročníků redigoval PhMr. Ludvík Schaertler. V existenčně kritických dobách let 1908–1915 vedl časopis PhMr. Jan Thon. Pod jeho správou (a jistě ne jeho vinou) a pod hlavičkou České lékárnické společnosti vyšlo i poslední číslo tohoto období. K němu se jistě ještě někdy v časopise vrátíme, protože je to trochu osobní. Z dosavadního výkladu dějin farmaceutického tisku vyplývá, že se měl můj pradědeček PhMr. Otakar Štorch, coby zakladatel, předseda a čestný předseda Organizace českého lékárnictva (se kterou se posléze spojila Česká lékárnická společnost, dnešní ČFS ČLS JEP) nějak zle podílet na ukončení vydávání Časopisu českých lékárníků. Zatím zjišťuji, že to vše bylo trochu jinak a že i pozdější historici se spíše snažili nevidět máslo na hlavě tehdejšího vedení České lékárnické společnosti. Je to zajímavá historie i z obecného hlediska, protože ostře ukazuje, jak se mohou a umí lékárníci někdy do krve rozhádat, nenávidět, brojit proti sobě a následky této bitevní vřavy pak bývají nejen likvidace zajímavých projektů, ale i zesměšnění celého stavu před veřejností a despekt státní správy.

Takže poslední číslo Časopisu českého lékárnictva vyšlo pod hlavičkou České lékárnické společnosti 28. dubna 1915 a další až 1. října 1919 s novým názvem Časopis československého lékárnictva a také vydavatel se přejmenoval na Československou lékárnickou společnost. O obnovu časopisu se zásadně zasloužil magistr Emil Šedivý a je určitě oprávněné, že dnešní Česká farmaceutická společnost ČLS JEP udílí medaili s jeho jménem „za celoživotní přínos farmaceutické praxi“. Emil Šedivý si v roce 1920 posteskl příteli J. S. Novákovi: „Práce tolik a nás na ní tak málo. Hledím tudíž aspoň pomalounku to rozpumpovávat, aby si farmaceuti zase zvykli trochu něco theoretického psáti a theoretického čísti. Proto jsem vydupal Časopis a Kalendář a udržuji ho tak krvavým nákladem (do dnes asi přes 6000 k deficitu).“ Do roku 1922 činil schodek 24 tisíc korun, Emil Šedivý vše zaplatil, předal vydávání Časopisu československého lékárnictva do rukou České lékárnické společnosti a v roce 1923 zemřel.

Díky neschopnosti vybrat předplatné a také menší redakční krizi, časopis v roce 1923 nevycházel. Až nový výbor Československé lékárnické společnosti, v jehož čele stál profesor František Plzák, dokázal roku 1924 obnovit vydávání časopisu. Velkou zásluhu na tom má i jednatel a redaktor RNDr. PhMr. Miroslav Vrtiš, kterému se podařilo vybrat mezi farmaceuty 6 tisíc korun, aby se mohl časopis opět rozjet. Po něm vedl časopis doktor Oldřich Tomíček (na malém snímku vpravo). Bylo to období, kdy v něm publikovali nejvýraznější osobnosti tehdejší farmacie jako profesor Štěrba-Böhm, zmiňovaný František Plzák, doktor Vladimír Lang, PhDr. Eduard Bureš, RNDr. František Klan a další. V letech 1929 až 1941 redigoval časopis RNDr. PhMr. Stanislav Škramovský, časopis doznal i vizuálních změn, tiskl se na lepším papíře, získával mnohem více inzerce a objevily se první fotografické přílohy.

Časopis českého lékárnictva vydával během své existence desítky příloh, jejichž vyjmenování není v možnostech tohoto článku. Aspoň jednu pro zajímavost. Od roku 1933 vycházela samostatná příloha Mladá farmacie coby orgán Spolku československých farmaceutů, mělo jít o „hodnotný list lékárnického dorostu, tlumočník snah a bolestí“.

V prvních desetiletích 20. století bylo dnes už zapomenutou praxí, věnovat symbolicky jeden ročník některé významné farmaceutické osobnosti. Tak byl ročník 1912 například věnován mému pradědečkovi Štorchovi nebo ročník 1922 významnému lékárníkovi a vrchnímu starostovi hlavního grémia PhMr. Heřmanu Rüdigerovi.

V důsledku okupace a zániku Československé republiky byl v květnu 1939 časopis přejmenován na Časopis českého lékárnictva. V roce 1942 se všechny české farmaceutické časopisy sloučily do Lékárnického věstníku, jehož vědeckou přílohou se stal Časopis českého lékárnictva. Naše dějiny posledních 140 let nebyly jednoduché a není jednoduchá a přehledná ani historie lékárnického časopisu.

Hned v prvních poválečných dnech byl obnoven a povolen Časopis českého lékárnictva s označením, že jde o „Jednotný tiskový orgán českého lékárnictva v ČSR“. Jeho vedoucím redaktorem byl RNDr. PhMr. Jan Štěpán. Pak už se ale doba řítila všeobecně známým směrem, lékárníky nenechávajíce stranou. V čele ­Akčního výboru lékárníků stanul v roce 1948 již zmiňovaný redaktor časopisu RNDr. PhMr. Miroslav Vrtiš, který budoucnost stavu formuloval takto: „Věříme v nové, spravedlivější ­uspořádání naší vznikající socialistické společnosti a v ní v nový rozvoj a lepší budoucnost farmacie.“

V prosinci 1950 skončil Ústřední svaz lékárníků (Česká lékárnická společnost se v těsně poválečném období vůbec neobnovila) a vyšlo poslední čtyřčíslo (9–12) Časopisu českého lékárnictva. A protože už bylo rozhodnuto o zastavení vydávání časopisu, snažila se redakce dostat do čtyřčísla, věnovaného profesoru Jaroslavu Heyrovskému, všechny zbývající dostupné původní odborné práce. Celkem jich bylo v Časopise českého lékárnictva v letech 1882–1950 publikováno 950!

Po roce 1950 se podařilo dosáhnout nebývalé lékárnické jednoty. Bohužel ale tím, že byly soukromé lékárny znárodněny, ­spolky zrušeny, časopisy zastaveny. Nastal čas klidu na práci. Jedno z mála pozitiv této jinak temné doby je třeba přiznat, a to snahu o zachování a posilování zdravotnického charakteru lékárenství, jeho pevného zakotvení v tehdejším zdravotnickém systému.

Příjemně mě překvapilo, že ani během tohoto období někteří nezapomněli na Časopis českého lékárnictva, jeho historii a ne­pochybný význam. Tak se v listopadu 1962 konala „slavnostní pracovní schůze k 90. výročí Farmaceutické společnosti a k 80. výročí Časopisu českého lékárnictva. Uspořádala ji tehdejší Farmaceutická sekce Československé lékařské společnosti J. E. Purkyně a zaznělo na ní několik přednášek z historie.

Ani o 20 let později nebyl časopis zapomenut. V květnu 1982 otiskl časopis Česká farmacie dvě rozsáhlé původní práce, Pavla Drábka a Zdeňka Hanzlíčka, ze kterých jsem i já čerpal některé informace pro psaní tohoto článku.

A o dalších 20 let později v roce 1992, jako nesmrtelný Fénix z popela povstavší, (ano dovolím si takový archaismus, protože dějiny ČČL skutečně připomínají tento obraz) vychází opět první číslo Časopisu českých lékárníků (s drobnou změnou v názvu z „lékárnictva“ na „lékárníků“). Vydavatelem je nejdřív firma Petit, redakce i tiskárna sídlí v Ostravě, největší zásluhu na obnoveném vydávání má RNDr. PhMr. Jiří Velkoborský, jako šéfredaktor je uveden Mgr. Zbyněk Vašut. Od ledna 1993 už je v tiráži jako šéfredaktorka zapsána Mgr. Jaroslava Hořanská, které patří nedocenitelná zásluha, že se časopis stal v dalších desetiletích opět komunikačním médiem všech českých farmaceutů. Tak, jak si to před 140 dramatickými lety přáli i jeho zakladatelé.

„V první řadě Časopis českého lékárnictva musí býti obrazem snažení českých příslušníků stavu a soustřediti v sloupcích svých práce všech, kdož odborně pracují mezi českými lékárníky.“ ­Napsal v roce 1896 ve svém úvodním slově František Herites. „List reprezentující navenek českou farmacii nesmí býti českým pouze jazykem, ale dokázati musí samostatnou českou práci, ukázati má, že jako jiné sourodé stavy v Čechách, také české lékárnictví smí a může hlásiti se k vlastnímu životu a jako takové, jako české lékárnictví, hájiti platné místo své na světovém ­zápasišti.“

Historickým osudům Časopisu českých lékárníků se budeme podrobně věnovat během celého příštího jubilejního roku. Tímto, víceméně úvodním článkem, jsem chtěl především připomenout, jak moc tento časopis patří k osudům českých lékárníků, jak moc patří na hvězdnou oblohu české farmacie.

Zdeněk Pokorný

P. S. A když už jsem na začátku zmiňoval Járu Cimrmana a dívčí školu Minerva, tak touto školou skutečně prošly i první ­české ­farmaceutky, jen Bůh a Jára Cimrman tedy vědí, jestli ten ČČL pod lavicí nečetly. To jen na doplnění, abychom nekončili ­přehnaným pathosem…