Tak to vidím já

Souhrn

Uběhly tři měsíce od posledního článku, který jsem připravoval pro ČČL. Jako staronový člen představenstva České lékárnické komory jsem se po letech opět vychovaně představil a myslel si, že budu mít od časopisu na chvilku pokoj. Kdo by četl mé povzdechy a nářky?

Ovšem s jídlem roste chuť, a protože nového pana šéfredaktora práce na časopisu hodně baví a je nadšen pro lékárnickou profesi, opět mě oslovil, abych se zamyslel, co bych mohl sdělit lékárníkům, před letními prázdninami. Napadlo mě pár otázek: Kdo z vás vlastně ví, že máme nového pana šéfredaktora? Kdo si otevřete zápis představenstva nebo přečtete časopis?

Dovolte mi, abych se těmito pár řádky dotknul nedotknutelného a představil šéfredaktora časopisu. Zdeněk Pokorný vystřídal legendu v čele časopisu Mgr. Jaroslavu Hořanskou. Úkol velice nelehký, zdálo by se na první pohled. Ale ne pro Zdeňka Pokorného. Výzvy tohoto charakteru zdolává snad prakticky denně. Skvělý chlap, o kterém vlastně zas tolik nevíme. Ale za prvních několik měsíců pochopíte, že nezkazí žádnou legraci. Jako zkušený novinář číhá na správný okamžik, kdy před vás postaví diktafon a několika dobře položenými otázkami vás vyzpovídá přesně tak, jak je třeba. V době koronavirové krize se nebál vyrazit napříč republikou, aby navštívil většinu členů představenstva a zeptal se, jaký na to všechno máme názor. S tímhle člověkem se o časopis bát nemusíme. Doufám, že cítíte stejně jako já, že je v dobrých rukou.

Ale celý svět je naruby a i světadíl farmacie zažil něco, co asi ještě nikdy v historii. Jsem lékárníkem Benu řetězce a pracuji v obchodním centru. Náš „obchoďák“ byl stejně jako všechny ostatní zavřený z 90 % obchodní kapacity. Lékárny na těchto místech si „užívaly“ předčasné prázdniny, mnoho lidí do nich nezavítalo nebo rozhodně méně než v jiných dnech. Menší návštěvnost ale byla vykoupena stresem a nervozitou z dané situace. U nás to ovšem bylo jiné. Lékárna plná, první měsíc lidé ohleduplní, tolerantní – byli rádi, že tu pro ně jsme. Ochranné pomůcky a dezinfekce nám dokonce někteří nosili jako pozornost, protože předpokládali (a správně), že je potřebujeme více než oni sami. Druhý měsíc se některé situace ovšem přiostřovaly a nálada nebyla na správné vlně ani u zaměstnanců, ani u pacientů. Teď se všechno vrací do normálu, i když se ještě dlouho načekáme, než to bude jako dřív. A pravděpodobně už to nikdy nebude jako dřív.

Co se změnilo? Z mého pohledu mnoho. Pokud jsem si dřív myslel, že mám hodně práce a málo času, teprve teď jsem pochopil, že vždy může být ještě hůř. Dennodenně a bez přestávek jsem byl kuchař, učitel, vychovatel, uklízečka, člen mnoha pracovních skupin a v neposlední řadě lékárník, navíc vedoucí lékárník zodpovědný za tým. Občas přicházejí takové temné myšlenky, co se stane, když…

Ale může na ně mít člověk vůbec čas. Náš kolektiv lékárny je jako rodina. Vedeš své kamarády první linií a nesmíš na sobě nechat nic zdát. Je celkem zajímavé se učit rozeznávat lidi, kteří se pro farmacii narodili a kteří tak úplně ne.

Jak to myslím? Na začátku pandemie jako by se zaměstnanci lékáren rozdělili do dvou skupin. Na tu, která se bez ohledu na vlastní zdraví ochotně vrhne pomáhat druhým až do roztrhání těla. A pak na ty, kteří mají o svou vlastní osobu takový strach, že by se nejraději schovali a vyšli ven, až bude po všem. Přesvědčování a diskuze, že povolání, které jsme si vybrali, může být i nebezpečné, byly na místě. Pro tu druhou skupinu to spíš bylo mlácení prázdné slámy.

S prvními pomůckami se situace lepšila. S nasazením plexiskla to je ještě lepší. Opatření se přijímala velice rychle. Situace byla vážná a kroky, které jsme podnikali, logické. Roušky nebo respirátory všichni máme, ne každý je ovšem umí nosit. Rukavice používáme zcela chybně, ale všichni je nosíme. Přestože víme, že nejlepší je teplá voda s mýdlem, všichni vyrábíme a skladujeme nehorázná množství desinfekce. Žádá si to doba, nastalá situace a někdy jen „nařízení shora“.

Kdy s tím ale přestaneme? Kdy sundáme plexiskla? Roušky? Bude v době chřipkové epidemie normální, že se za plexisklo zase schováme? Bude standardem nošení roušky v zimních měsících? Otázek mnoho je mnoho a neví se, kdo nám na ně dá odpověď. Odpovědět si musíme každý sám. Nikdo jiný to za nás neudělá. Vždy zvítězil zdravý rozum a jen doufám, že v této temnější době to nebude jinak.

Blíží se léto. Letní prázdniny. Co popřát českému lékárníkovi do dalších měsíců? Snad jen pevné zdraví a načerpání mnoha sil do dalšího boje.

PharmDr. Aleš Novosád

Poznámka redakce: První část textu nevyjadřuje stanovisko redakce a je čistě subjektivním názorem autora. Nejde rovněž o placenou inzerci.