Jak jsem zkoušel nesouhlasit s lékovým záznamem

Souhrn

Od 1. června 2020 byl lékařům a lékárníkům (včetně klinických farmaceutů) umožněn náhled do lékového záznamu pacienta. Možná si pamatujete, že se při schvalování zákona vedly spory, jestli budou mít lékový záznam povinně všichni a každý se bude moci odhlásit (opt-out) nebo jestli jej bude muset SÚKL zprovoznit každému, kdo se do něho přihlásí (opt-in). A pravděpodobně víte, že vyhrála první varianta. Odhlášení není úplně jednoduchý proces, ale jde to! Pokud začínáte od nuly, zabere nejrychlejší varianta v ideálních podmínkách nejméně 4 hodiny. Mně to trvalo 4 dny.

Vlastní zkušeností a popisem její realizace rozhodně nechci nikoho nabádat, aby udělal totéž. Chtěl jsem se jenom ujistit, že kdyby se stejným postupem měl každý do systému hlásit, bude v něm navždy jen pár betatesterů. Nakonec jsem zjistil i pár dalších kuriozit.

Možná jsem si celý záměr pro tvorbu lékového záznamu špatně zafixoval, ale odhlášení jsem si představoval trochu jinak. Představoval jsem si, že odhlásit se z lékového záznamu znamená, že nebude existovat, že na téhle nově vybudované sociální síti nebudu mít žádný profil, do kterého mi stát automaticky přilípne 50 000 přátel (40 000 lékařů a 10 000 farmaceutů). Pletl jsem se.

SÚKL nabízí k vyslovení nesouhlasu s lékovým záznamem, tři ne úplně uživatelsky přívětivé způsoby. Prvním (a zároveň doporučenou variantou) je použití webové aplikace pro pacienty. Podle propagační stránky SÚKL aplikace „umožňuje kromě kompletního přehledu o předepsaných a vydaných lécích, i flexibilní a jednoduché nastavení souhlasů či nesouhlasů s nahlížením do lékového záznamu“. ­Volím tedy doporučenou variantu a stahuji aplikaci. Vyjádřit nesouhlas s lékovým záznamem jsem jako pacient mohl sice už od 1. 12. 2019, ale nebyl jsem tady, pak byl nouzový stav a taky často dělám věci až na poslední chvíli. Proto mě po instalaci aplikace trochu rozmrzelo, že se do ní o víkendu nedostanu. Pro registraci do aplikace pro lékový záznamu totiž nejdřív potřebuji Registraci občana do Národního bodu pro identifikaci. Když ze tří možností, jak to udělat, vyloučím dvě neproveditelné (nemám občanku s čipem ani certifikát na něčem, co se jmenuje čipová karta Starcos), nezbývá nic jiného než zvolit systém jméno, heslo a ověřovací SMS. Zhruba půl hodiny zabere vyplnění formuláře, vymýšlení hesla podle zadání, kontrola a zadávání kódu ze SMS a přečtení 2 vygenerovaných emailů, abych zjistil, že jsem teprve v polovině procesu. Ta druhá spočívá v cestě na CheckPoint, kde (bez poplatku) udělím souhlas správci národního identifikačního prostředí o poskytnutí mých údajů k ověření totožnosti.

A protože je víkend a žádný dostupný CheckPoint není v rozumné vzdálenosti, opouštím doporučenou metodu vyslovení nesouhlasu a vybírám alternativní možnost. Dopravit na SÚKL vyplněný formulář o nesouhlasu se dá dvěma způsoby. Buď datovou schránkou pacienta (tedy mojí) nebo zasláním listinného podání s úředně ověřeným podpisem.

Vzhledem k uživatelské nepřívětivosti systému datových schránek a také proto, že se stát chová k majitelům datových schránek až nepřátelsky, datovou schránku nemám a ani neplánuji mít. Tuto možnost okamžitě opouštím. Zbývá odeslání vyplněného formuláře poštou.

K tomu ale potřebuji ověření podpisu, které mi o víkendu nikde v blízkém okolí neudělají. Nechtěl jsem se vzdát tak snadno a chtěl jsem svůj lékový záznam zrušit dřív, než bude 1. 6., aby s tím mým neměli na SÚKLu práci.

Ale já přeci jeden ověřený podpis mám, každý den jím přistupuji k elektronickým receptům v centrálním úložišti. ­Jestliže je dost dobrý a SÚKLem opakovaně pro­věřený pro eRecept, může posloužit i pro nesouhlas s lékovým záznamem. ­Formulář jsem stáhl ze stránek epreskripce.cz, v počítači vyplnil, opatřil elektronickým podpisem s certifikátem a elektronicky odeslal na podatelnu SÚKLu. Zbytečná práce. Cestě na nějaký úřad se nevyhnu, z oddělení rozvoje eReceptu (ne lékového záznamu) mi totiž přišla odpověď skoro obratem: „…takto podanou žádost nemůžeme zpracovat. Formulář nám můžete zaslat datovou schránkou FO, poštou s úředně ověřeným podpisem, nebo pomocí webové aplikace pro pacienta.“

Protože v obci nemáme poštu, ale na obecním úřadě máme CheckPoint (a taky chci ušetřit za ověření podpisu a poštovné), zvolil jsem návrat k prvnímu způsobu a znovu instaluji aplikaci. Na úřadě vše proběhlo celkem hladce. Pracuje tu totiž kamarádka ze základní školy, má pro mě slabost a navíc říkala, že se ráda učí nové věci. Po hodině výuky (dělala to poprvé) a dvou neplatných pokusech se můžu vrátit domů s protokolem o udělení souhlasu s poskytnutím osobních údajů třetí osobě.

Cesta k aplikaci je volná. Do té v mobilním telefonu se sice napoprvé dostanu až po zaregistrování mobilu v aplikaci na počítači, ale už na něm můžu vybrat a zaškrtnout, kdo si může můj lékový záznam prohlížet. Jsem zklamaný, myslel jsem, že ušetřím státní správě nějaké prostředky a práci s mým lékovým záznamem. Ale nejde smazat, nejde se ho zbavit, k jeho maximálnímu omezení můžu jenom zaškrtnout, že se do něj nemůže nikdo dívat.

A ještě jedna věc. Když se podíváte na vlastnosti staženého formuláře, zjistíte, že jeho autorem je Filip Vrubel. Možná je to jenom nějaký vtip a legrace, kterou nechápu. Kdyby ne, musel bych přemýšlet, o schopnostech zodpovědných úředníků na SÚKLu, nebo se divit, jak širokou pracovní náplň a úzké manažerské kompetence má pracovní pozice náměstka ministra zdravotnictví.

Stanislav Havlíček