Rozkaz zněl jasně – pendler nesmí projet (a další zkušenosti s korona-krizí v lékárně v Rakousku)

V nadpisu jsem skočil až do druhé poloviny března tohoto roku, pojďme se vrátit trošku nazpět v čase.

Po ukončení studia v Hradci Králové v roce 2008 jsem pracoval ­zhruba 3,5 roku v českém lékárenství, nasbíral jsem ­zkušenosti v ne­moc­­niční lékárně, ve veřejné lékárně základního typu, ­vypo­máhal jsem i v lékárně v nákupním centru.

V květnu roku 2011 jsem se shodou okolností dostal k nabídce práce v Rakousku v lékárně. Plný ideálů, vidiny vyšší mzdy, jsem se rozhodl vyřídit si uznání titulu. Potvrzení jsem získal zhruba koncem prázdnin roku 2011, proces je to velmi zdlouhavý a rok od roku komplikovanější, rakouská Komora klade na externí lékárníky (rozumějte z jiného státu) stále větší nároky.

Odeslal jsem spoustu životopisů a až do listopadu mi nepřišla žádná odpověď, ani negativní. S velkou dávkou ště stí se objevilo místo v Poysdorfu, kam jsem se vydal osobně představit a místo získat. Od března 2012 pracuji jako lékárník – Apotheker – v Apotheke Poysdorf, v prvním větším městě hned za státní hranicí. Náš tým se v průběhu 8 let rozrostl z 2 Mgr. + 3 ­laborantky na 2,5 Mgr. (tzn. 1 na poloviční úvazek) + 7 laborantek, všichni kolegové jsou rodilí Rakušané, takže dostat se z pozice “přistěhovalec” na pozici “zástupce vedoucího” mě stálo hodně času a síly. Lékárna má uzavřenou klientelu, odhadem 3/4 klientů chodí opakovaně pouze k nám, takže máme 100% přehled o tom, jaké léky užívají a jaké mají potíže.

Poskočím trošku v čase do března tohoto roku. Ještě začátkem března jsme si všichni dělali legraci z toho, jak v Číně a Itálii všichni zbytečně blázní a že je to všechno přehnané. Zlomový den byl pátek 13. března, jak poetické. Tento den si budu pamatovat hodně dlouho. Konal se „totální nálet” na lékárnu stylem „proboha všichni umřeme”. Během pátku jsme ztratili veškeré iluze o zdravém rozumu obyvatelstva, zbourali jsme všechny rekordy v obratu a počtu klientů za všechny předchozí Vánoce, vyprodali kompletně všechny dezinfekce, rukavice, ­dezinfekční ubrousky. Všechno proběhlo v takové rychlosti a v určitém transu, že jsme téměř nestihli zachytit rukavice a dezinfekci pro nás expedienty. Další týden byl extrémně náročný, protože zkolabovala distribuce – byl tak vysoký obrat zboží v lékárnách, že Phoenixu došly zelené boxy na léky a neměli v čem dovážet zboží. Došel alkohol (ten lékárenský samozřejmě), glycerol, paracetamol, o rouškách je škoda psát. Začali jsme expedovat v respirátoru.

Na druhou stranu, klienti se ze stavu „všichni umřeme” v ­pátek 13. dostali v už v pondělí 15. do stavu „pokud lékár­níky ­uštve­me, tak opravdu všichni umřeme” a doslova z mi­nuty na minutu přestali být nervózní v oficíně, protože to jinému klientovi před nimi déle trvá, zmizelo kroucení očima kvůli ­nedostatku zboží. Celkově si myslím, že nám tato krize a zkušenost ­pomohla ­ukázat, že jsme kompetentní a že je na nás spolehnutí i v ­dobách, kdy všechno ostatní stojí. V posledním týdnu je situace už opět stabilní, ale přijde mi, že respekt klientů směrem k nám zůstal, snad to tak zůstane.

Poslední bod, o kterém bych rád něco napsal, je situace na státní hranici ČR/AT. Vláda postupně zvyšovala a zvyšovala nároky na přechod státní hranice. První omezení bylo zastavení všech a předání dokumentu o COVID a jak si dezinfikovat ruce. Na to navázal zákaz vycestovat vyjma pendlerů, který vystřídala povinnost mít knížku přeshraničního pracovníka (tabulka podle vzoru MVČR, kde se razítkem zaznamenal přechod státní hranice oběma směry) podpořený potvrzením od zaměstnavatele v ­Rakousku. Od 24. března bylo zavedeno opatření turnusů – 21 dní v Rakousku, 14 dní v karanténě v Čechách. Byl jsem dokonce sbalený na delší pobyt v Rakousku, se zarezervovaným penzionem v Poysdorfu, do kterého jsem nestihl ani nastoupit – trio Babiš–Kurz–Merkel toto omezení zrušilo pro pendlery zdravotníky. Moje radost ale netrvalo dlouho, konkrétně do ­středy před Velikonoci – Krizový štáb zavedl nutnost „nóty zastupitelského úřadu”, tzn. potvrzení od rakouské ambasády v Praze, že my v práci splňujeme stejné požadavky na hygienu jako v ČR, tzn., nutnost použít roušku/respirátor a dále pravidelné používání dezinfekce, omezení kontaktu s jinými lidmi apod. Na tomto potvrzení, které si musel vyžádat můj šéf a bylo mu potvrzeno výše uvedenou ambasádou, není uvedeno jméno firmy ani pracovníka, všechno se údajně děje online v rámci přílohy k této nótě. O tom, jestli se prověřuje přítomnost firmy na seznamu, bych radši pomlčel. Od Velikonoc je prozatím klid, momentálně doufám, že k dalšímu zpřísnění už nedojde. Rakouská strana kontroluje hranici zhruba od 20. dubna (tzn. více než měsíc po uzavření/neuzavření z české strany), ale pouze na vjezdu do Rakouska a zdaleka ne tak pečlivě, jako česká strana.

Osobně odhaduji ukončení opatření na konec června, sám jsem zvědavý, jak moc jsem se spletl.

Celkově je situace pro pendlery a příhraničí hodně nešťastná – znám osobně spoustu rodin, které zůstaly rozděleny na obou stranách hranice, případně rodiny, které zůstaly ze dne na den bez příjmu a přitom je situace v česko-rakouském pohraničí relativně stejná, opatření jsou rovněž stejná a vývoj je v poslední době více než příznivý.

Celou situaci s COVID hodnotím osobně především zdravým rozumem – je potřeba mít rozumný a pragmatický přístup, ale není potřeba bláznit a tvářit se, že přijde morová epidemie, po které nezůstane v Evropě ani živáček.

Závěrem citát ze 17. 4. od profesora Prymuly: „Technicky si je třeba představit, že ty hranice nejsou ­uzavřené. Ony jsou v podstatě téměř nepropustné díky všem dalším ­opatřením.”

Mgr. Petr Los