Havlíček: Farmacii jde stále dělat bez internetu

Přiznávám, že Standa Havlíček byl první, koho jsem z lékárnické Komory potkal. Nejdřív jsem si myslel, že je to redaktor, co nechce být šéfredaktorem. Pak jsem zjistil, že má za sebou dvanáctiletou minulost v představenstvu. A pak ještě, že byl i komorovým prezidentem. A nakonec, že je i lékárníkem bez hranic, spisovatelem a na loňském sjezdu padlo, že i filozofem. Takže první otázka na PharmDr. Stanislava Havlíčka nemohla být jiná. Kdo vlastně je a čím se cítí být nejvíc.

„Třeba filozofem se být necítím, ale budiž, když mě tak někdo vidí. Na to asi neumí člověk odpovědět sám, čím je nejvíc. Možná to může posoudit naše okolí, ti, pro které tyhle škatulky životních úkolů přijímáme. Ve výčtu naopak chybí spoustu jiných rolí, které mám a ve kterých bych jenom nerad neuspěl. Třeba být dobrý táta. Možná se mi jenom zdá, že tahle důležitost s věkem dětí roste. A abych se nevyhýbal odpovědi: Nejvíc jsem tím, co právě dělám.“

Vloni kandidoval počtvrté a měl prý jediný důvod, kterým byla víra v lepší Komoru. „Za 12 let v představenstvu jsem se hodně naučil zejména proto, že jsem měl možnost a čest mít vedle sebe dobré učitele. Došlo mi, že je čas převzít jejich roli a proto jsem se rozhodl znovu kandidovat. Nijak zvlášť jsem o to neusiloval, každý je nahraditelný. Zároveň ale věřím, že žádná instituce, ani Komora, nemůže plýtvat potenciálem, který má ve svých lidech k dispozici. Až bude nadbytek lidí ochotných pro Komoru pracovat, budu asi svou kandidaturu zvažovat jinak. Zatím nás je pořád málo.“

Největší problém lékárníků jsou podle Standy Havlíčka lékárníci sami. Neumí vyjít spolu navzájem a často ani sami se sebou. „Když prolistuješ staré ročníky časopisu, zjistíš, že všechny problémy, které poslední roky řešíme, měli naši předkové taky. Já si to v sobě vyřešil už dávno. Musí to někdo řídit a směřovat k ideálu. Ten se ovšem nemusí líbit každému a od toho máme Komoru, která by měla být demiurgem, arbitrem elegantiae, soudcem i katem.“

Volání po jednotě lékárníků je podle doktora Havlíčka taky takový evergreen a zároveň utopie. „Z vlastní zkušenosti, a taky z příspěvků z historie v tomto časopise vím, že mnozí z těch, kteří volají po jednotě, nejsou při lámání chleba schopni sebemenšího kompromisu. Chtějí jednotu, pokud to bude ta správná, ta jejich. A když půjdeme do důsledku, je velmi těžké najít jednotu, pokud sami tápeme v tom, co vlastně chceme, respektive, co jsme pro to ochotni udělat. Typickým příkladem shody jsou pevné doplatky. Všichni je chtějí, ale nikdo je nechce dodržovat. My vlastně nechceme, aby byly pevné doplatky. Chceme, aby je někdo nařídil a kontroloval. Jsou země, kde pevné ceny léků jsou, i když nikdo nezakazuje slevy. Tuhle větev si rozumná profese pod sebou neřeže.“

Roky se také vede debata na téma, jakou taktiku zvolit vůči státní správě. Mírumilovnou nebo bojovnou? Standa Havlíček si myslí, že žádná taktika nefunguje. Že rychlost karavany určuje nejpomalejší velbloud a pevnost řetězu jeho nejslabší článek. „Je to těžké. Komora zastupuje lékárníky a má, nebo by měla mít zájem na budoucí podobě lékárenství. Provozování lékáren ale dokáže ovlivnit jen minimálně. To bych rád, kdyby se podařilo změnit. Protože za posledních 30 let se koncepce zdravotnictví a lékárenství mění jen o něco málo pomaleji než ministři zdravotnictví. Čím dřív se smíříme s tím, že za zajištění distribuce léčiv pacientům nám stát zaplatí velmi málo, rozhodně se nepředá a každé nepatrné navýšení bude vykoupeno předlouhým vyjednáváním, tím dřív začneme hledat a realizovat způsob, jak si nechat zaplatit za to, co dělá lékárníka lékárníkem.“

Pokud bychom Standu Havlíčka zařadili do aktuální ankety v rubrice Zeptali jsme se, co by odpověděl? ERecept a možnost vydávat na občanku nebo pas? „Jakékoliv zjednodušení je lepší než současný stav. Osobně mě ale míra centralizované evidence děsí. A když se bavíme o koronaviru a krizích, moc si přeji, aby bylo i v budoucnu v klíčových profesích možné pracovat off line, bez proudu. Vím to z vlastní zkušenosti. Ještě stále je možné dělat farmacii bez trvalého připojení na internet, dokonce to pořád ještě jde i bez počítače. Nezapomínejme na to.“

Druhým členem představenstva Komory je v tomto čísle českobudějovický farmaceut doktor Ondřej Pavlíček. Na závěr svého medailonku se ptá Standy Havlíčka, Zda v horku Súdánu či Jemenu měl větší chuť na sklenici vychlazeného Budvaru nebo Plzně. Já přidávám otázku, co by novým členům představenstva jako zkušený komorový matador poradil?

„Nikomu z nových členů představenstva asi nemusím radit, Ondrovi už vůbec ne. Jsem moc rád, že ho v představenstvu máme. Přál bych si, aby svoje výborné nápady nenechával usnout. Za ty roky už vím, že když se o nápady nepečuje a netlačí se na jejich realizaci, zůstávají jenom ve stádiu nápadů. A taky bych se rád od Ondry učil. Většině lékárníků totiž chybí, co několik málo členů představenstva umí. Chybí nám zkušenosti z práce a řízení větších kolektivů. Proto nám mnohdy nejde táhnout za jeden provaz a jak je podle Ondrovy otázky vidět, mohlo by nás rozdělovat i to pivo. Ale nerozděluje. Ve světě mám chuť na české, doma na Prazdroj a v ,Budějcích‘ si s Ondrou dám moc rád Budvar.“   

Zdeněk Pokorný