Vrcholný středověk – hodina první, temná

Po dlouhé temné noci ranného středověku, kdy jsou antická léčebná učení zapomenuta a orientální postupy čekají na objevení Západem, začíná nový den. Na Sicílii vládne Fridrich II. Štaufský a krátce před nástupem na trůn římského císaře vydává ve svých 18 letech Zlatou bulu sicilskou, zajišťující českému králi Přemyslu Otakarovi I. dědičný královský titul. Tento významný čin je ale pouze předzvěstí pro jiný, z lékárnického pohledu mnohem významnější.

Píše se rok 1240 a velkou ručičku lékárnických hodin pomalu uvádí do pohybu Fridrichova legislativní činnost. Do Zákoníku pro království obojí Sicílie (Constitutiones regni Sicilie) je sepsán „medicinální řád“. Ten v pouhých čtyřech paragrafech stanovil způsob vzdělávání lékařů (5 let), provádění zkoušek, pravidla pro výkon praxe a sazby za provedené úkony. Také lékařům zakázal vlastnit lékárnu nebo se spolčovati s lékárníkem za účelem zisku.

I na lékárníky bylo v medicinálním řádu pamatováno. Lékárníci museli podle nového zákona stvrdit přísahou, že budou řádně plnit své povinnosti a řídit se královským ceníkem léčivých látek a přípravků a připravovat léky pod dozorem lékaře. Dohled nad každou lékárnou připadl dvěma přísežným úředníkům a lékaři, jehož vizitace a kontrolu přípravy léčivých přípravků musel lékárník strpět. Za to bylo ale omezeno otevírání nových lékáren. Mohly vzniknout na vymezeném místě a na základě souhlasu vrchnosti.

Už slyšíte tikot hvězdných hodin? Už tušíte první zářivý bod na ciferníku?

Ještě to nebylo úplně ono, až na lékaře měla všechna zdravotnická povolání charakter řemeslné profese, i lékárníci. Cech lékárnický proto dbal nejenom na výkon povolání, ale též na správnou výuku učňů a tovaryšů a provádění mistrovských zkoušek. Cech také chránil a bránil společenské a ekonomické zájmy lékárníků.

Vedle výroby léčiv patřila k práci lékárníka i výroba kosmetik, různých pochutin a výrobků z cukru, které ovšem byly zároveň považovány za léčivé přípravky. Lékárník ale vyráběl i jiné než léčivé zboží, barvy, svíce, inkoust. V lékárnách se prodávalo víno, sladké nápoje, papír a cizokrajné koření. To ukazuje, že lékárníci už tehdy museli svou zdravotnickou roli dotovat z vedlejších příjmů. Na tuto vedlejší činnost dostávali někdy i panovníkovo privilegium.

A hodiny běží, Fridrich II. byl v životě několikrát exkomunikován z církve. Na tehdejší poměry prý příliš popřával sluchu Mohamedovu učení, do lůžka si brával orientální saracénské nevěstky a k deseti potomkům ze čtyř manželství zplodil ještě osm levobočků. Za založení státní univerzity bez vlivu církve jej tato exkomunikovala a prohlásila za ­Antikrista. Dante pak jeho syna Manfreda pro špatný ­otcův vliv umístil v Božské komedii do očistce a Fridrichova ­rádce Pietra rovnou do Pekla. Do historie (včetně té naší) se ale kacíř Fridrich II. Štaufský vepsal nesmazatelně:

Zlatá bula sicilská (1212), založení univerzity v Neapoli – první státní univerzita v Evropě (1224), získání Jeruzaléma, Betléma, Nazaretu a dalších měst na blízkém východě diplomatickou cestou (1229) a konečně rozsáhlá zákonodárná tvorba včetně legislativního oddělení povolání lékaře a lékárníka (1240).

V Konstitucích zajistil muslimům svobodu vyznání, spravedlivé soudy pro všechny bez ohledu na majetek. Svou ­nákloností k vědě a intenzivními styky s muslimským světem otevřel dveře k poznání orientálních znalostí, včetně lékařských a ­lékárnických. Přátelstvím s Přemyslem Otakarem I. povýšil význam zemí Koruny české a tím pádem i města Prahy.

Do Prahy se s rozvojem zahraničního obchodu (především orientálního) od poloviny 13. století přes Itálii a Španělsko dostávají nejenom znalosti ale také lékárníci, mezi jinými i osobní lékárník Jana Lucemburského Bandinus de Aretio původem z Toskánska (1287). S jeho osobou se pojí i královské privilegium bezcelního dovozu. Kromě vína (řeckého) dovážel i důležitý lékárnický sortiment především orientálního původu. Jiný Ital, Angelus z Florencie, založil v Praze, na místě dnešní hlavní pošty v Jindřišské ulici, takzvanou „Hortus Angelicus“, Andělskou nebo Andělovu zahradu, v níž mimo jiné pěstoval léčivé rostliny. Také byl dvorním lékárníkem krále Karla IV.

Nelze jistě pominout Karlovu obrovskou zásluhu na rozvoji věd, včetně medicíny a farmacie, při založení Univerzity, ale to je úplně jiná kapitola. Tahle hvězdná hodina je o zrození samostatné profese lékárníka. První vteřiny odtikaly na dvoře krále a císaře Fridricha II., poslední patří dvoru jeho praprapraprapravnuka Karla IV.

Karlovým královským zdravotním radou byl vratislavský biskup Tomáš ze Sarepty (město v dnešním Libanonu), v letech 1336–1350 sestavil pravidla upravující vztahy mezi zdravotníky a vymezující jejich povinnosti a kompetence. Karel IV. je v roce 1350 vyhlásil jako Řád pro lékaře, lékárníky a ranhojiče (Statuta physicorum apothecariorum et medicorum). V řádu je patrný velký vliv Fridrichových konstitucí, odděluje profese lékaře a lékárníka a stanovuje ceník. Zakazuje lékařům vlastnit nebo mít podíl na lékárně i vyrábět léky. Také lékařům zakazuje posílat pacienty do konkrétní lékárny.

Lékárníkům zapovídá léčit (veřejně i tajně) a dokonce i jakoukoliv obchodní domluvu s lékařem; lékárník nesměl lékaři ani poskytovat ubytování a stravu. Pomocníkům lékárníka povoluje řád vydávat klyzmata. Lékárníkům nařizuje výrobu léčiv provádět „lege artis“ a pod dohledem lékaře. Také musí před městskou radou prokázat způsobilost a strpět vizitace v lékárně 1x měsíčně včetně kontroly kvality léčiv.

Pro všechna nařízení byla důvodem potřeba vymezit práva a povinnosti lékařů, ranhojičů (chirurgů) a lékárníků, kteří od té doby začínají být chápáni jako zvláštní kategorie zdravotnických osob a bylo žádoucí vyřešit kompetenční spory jednotlivých profesí. Na rozdíl od litery zákona byl zelený strom života přesto pestřejší a košatější a k úplnému a skutečnému oddělení došlo, zejména kvůli církevnímu pojetí poskytování léčebné a ošetřovatelské a zdravotní péče, mnohem později.

Řády stanovily vedoucí postavení universitou školeného lékaře vůči řemeslně vyučenému lékárníkovi a ranhojiči. Vedle povinností ale zajišťovaly lékárníkům určitou míru ochrany; omezovaly počet lékáren a zakazovaly pokoutní prodej léčiv i činnosti fušerů. Ve městech měli lékárníci i jiné výhody, například úlevy z nájmu. Společensky řadil majetek lékárníky mezi bohaté měšťany, a proto často zaujímali místa konšelů, purkmistrů a dalších městských funkcionářů. K vážnosti lékárníka přispívala jistá výjimečnost profese a především vzdělání.

Nevíme, zda byli tenkrát lékárníci rádi, že nemohou léčit. ­Nevíme, jestli se lékařům líbilo, že musejí přestat s výrobou léků. Ale díky dvěma moudrým králům dnes máme vlastní profesi, jejíž první hvězdnou hodinu vymezuje tak trochu digitální časové rozmezí 12.40–13.50. První hodina odbila.

Stanislav Havlíček