Co určitě stojí za přečtení...

Vachová, M.: Bolest u roztroušené sklerózy

Neurologie pro praxi č. 5/2020

Bolest patří k nejvíce obtěžujícím symptomům u nemocných s RS. Jedná se většinou o chronickou centrální neuropatickou bolest. Vyskytuje se dle studií u 29–92 % nemocných s RS. K léčbě se musí přistupovat komplexně a kromě farmakoterapie používat i fyzioterapii a psychoterapii. Ve farmakoterapii se řídíme doporučením pro zvládání neuropatické bolesti. Léčivy první volby, na která bolest dobře reaguje, jsou gabapentinoidy gabapentin a pregabalin. Začíná se vždy malou dávkou na noc a titruje se až do 900–1 200 mg gabapentinu a 150–600 mg pregbalinu pro die. Okrajově se může použít i karbamazepin, ale má řadu nežádoucích účinků a interakcí s chorobu modifikujícími léčivy (AV blok při užití fingolimodu). Ve výjimečných případech se off label dá použít i lamotrigin v dávce 200–400 mg denně. V první linii se též používají tricyklika (amitriptylin). Z antidepresiv se využívají SNRI (venlafaxin 150–225 mg denně a duloxetin 60–120 mg denně). Klasická analgetika a nesteroidní antiflogistika nejsou příliš účinná. Do druhé linie léčby patří slabá opioidní analgetika, nejčastěji tramadol, dihydrokodein nebo silný oxykodon 2x denně 10–40 mg. Používá se i náplasťová forma fentanylu. Další typy bolesti u RS jsou neuralgie trigeminu, u níž je lékem volby karbamazepin a postherpetická neuralgie, u které se používají náplasti s lidokainem. Nemocným s RS se doporučuje očkování. Autorka se podrobně zabývá i léčbou bolesti kanabinoidy. Jejich použití vychází ze studií s nabiximolem (Sativex®) a klinických studií s novými kanabinoidy – nabilon a dronabilon. Konopí není vhodné pro mladší nemocné kvůli možnému výskytu kognitivního deficitu při léčbě.

Büttner, S. a kol.: Terapie diuretiky

Svět praktické medicíny č. 1/2020

Diuretika mají význam k léčení dekompenzovaného chronického srdečního selhání spojeného s hypervolemickými příznaky, které doprovázejí i renální insuficienci, jaterní cirhózu či nefrotický syndrom. Používají se i k léčbě hypertenze jako jedna ze skupin léčiv první volby. Diuretika se rozdělují podle mechanismu účinku nebo podle toho, v jaké části nefronu působí na: natriuretika (saluretika) – inhibují reabsorpci sodíku v proximálním tubulu a zvyšují tím jeho frakční exkreci. Patří sem inhibitory karboanhydrázy. Dále aquaretika – antagonisté receptoru pro vasopresin, dále diu­retika s nízkým stropem a diuretika s vysokým stropem. Mezi diuretika působící v Henleově kličce patří: furosemid, bumetanid, azosemid, piretanid a torasemid. Mezi jednotlivými kličkovými diuretiky existují velké rozdíly, např. torasemid se od furosemidu liší biologickým poločasem (12 vers. 3 hodiny), jaterní exkrecí vers. renální, konstantní resorpce 85 % vers. kolísavá u furosemidu – 10–90 %. Mezi distální diuretika patří thiazidy a thiazidům podobná diuretika (hydrochlorothiazid, xipamid, indapamid, metolazon a chlorthalidon). V distálním tubulu, ale především ve sběrném kanálku, působí antagonisté aldosteronu (spironolkaton, eplerenon) a kalium šetřící diuretika (amilorid, triamteren). Aquaretika jsou indikována jen při hyponatrémii u SIADH (syndrom neadekvátní sekrece ADH), zvyšují vylučování vody bez elektrolytů. Při léčbě diuretiky se využívá tzv. sekvenční blokáda nefronu. Jde o kombinaci diuretik s různým mechanismem a místem účinku a dosahuje se vyššího natriuretického účinku. Klinicky je to přínosné, ale z hlediska nežádoucích účinků nebezpečné (hypokalémie, hyponatrémie, hypomagnezémie, metabolická alkalóza). Autoři rovněž uvádějí možné příčiny rezistence na diuretika: nonadherence k léčbě, nedostatečné omezení sodíku v potravě, farmakokinetické důvody.

Poznámka: časopis Svět praktické medicíny je nový elektronický časopis ČLS JEP pro členy této odborné společnosti, mnozí z vás se s ním tedy již seznámili.