Od Tater k Dunaji podruhé

Rok se sešel s rokem a náš PHOENIX tým opět vyrazil propotit několik triček v neko­nečném závodu s názvem „Od Tatier k Dunaju“. I letos jsme běželi za dobrou věc. 1 km odpovídal 10 € na dobročinné účely.

Tým se jako každý rok skládal postupně. Někteří měli jasno ještě dřív, než je přestaly bolet nohy z uběhnutých kilometrů v roce 2018. Jiní naopak věděli, že se kvůli zdravotním problémům pravděpodobně nezúčastní. Od Tatier k Dunaju není běh pro každého. V pátek ráno 16. srpna se část týmu sejde v Praze, nasedne do auta a vyrazí směr Bratislava. Dálnice D1 nezklame a cesta se prodlužuje o desítky minut. Do hlavního města sousedního státu dorazíme v pozdním odpoledni a máme dost málo času na protažení a drobné občerstvení. Jen jako pasažéři přesedáme do jednoho auta a svěříme se do rukou zkušeného slovenského řidiče, který nás bude vyvážet v rámci celého závodu. Dorazíme před večerem do vesničky Jasná, kde se ubytujeme a víme, že už jsme jen pár kilometrů od startu závodu. Sejdeme se konečně celý tým. Dvanáct statečných a neohrožených. Lehká večeře, jedno pivo a hurá do postele. Hlava začíná přemýšlet, ale únava je silnější a nakonec pár hodin spánku dáme.

Ráno lehká snídaně, pak poslední kroky na normální záchod a poslední posezení na měkké posteli. Pak už jen dobalení posledních věcí, a hurá se „ubytovat“ do velkého auta, kde strávíme následujících 30–32 hodin. Jsme na startu. Oblékneme si firemní trička a jedno slavnostní focení v místě startovní brány. Napětí se stupňuje, náš první spolubojovník stojí mezi ostatními soupeři. Ozve se výstřel a již není cesta zpět. Jsme v tom znovu. Běžec střídá běžce a padá rekord za rekordem. Možná je to počasím, které nám opravdu velice přálo. Teplota není tak vysoká, sluníčko se schovává za mraky.

První šestice si svoje oddřela. Nastává delší přesun, ale také chvilka odpočinku. Vezmeme spacáky, lehneme do trávy pod stromy a snažíme se usnout. Ale je pět hodin odpoledne, kamarádi se potí na trati a usnout zkrátka nejde. Proto alespoň čerpáme energii povalováním. Pak už zase do auta a kolem šesté večer jdeme na naše druhé úseky. Padá tma a nastává ten pravý adrenalin. Nasadit čelovku a běžet, ale stejně pořádně nevidíte. Mírný kopec nebo směr z kopce moc nepoznáte, hlavou se vám prohání myšlenky o častých zprávách, jak se na Slovensko zase vrací medvědi a vlci a migrují i do jižnějších míst slovenských hor. Předáváte štafetu a máte 2/3 za sebou. Při další možnosti odpočinku je již únava obrovská. Tělo příliš nechápe, co se děje. Pijete, ale moc nejíte a ne­ustálým doplňováním iontů a minerálů si své řekne i zažívací trakt. Člověk by spal jako kotě, ale nekompromisně si nařizuje budíka, který zvoní za 2,5 hodiny. Slunce ještě nevyšlo a už jste opět v závodu. Přiběhnete do nějaké malé vesničky a místní hasiči zdarma rozdávají čaj a kávu. V další vesnici se s vámi podělí jiní hodní lidé o něco k jídlu.

Poslední úsek je nejtěžší. Nohám se už moc nechce, ale hlavě paradoxně ano. Začínají vás dobíhat nejlepší běžci celého závodu a i přesto, že běží v mnohem větším tempu než vy, ještě vás povzbuzují. Opět předáváte. Máte to za sebou. Je 8 hodin ráno – neděle. Víte, že do cíle je ještě dlouhých 8 hodin, ale teď už to není na vás. Kolegové bojují jako lvi, perou se s vysokými teplotami a běží.

Je tu cíl. Před ním čekáme na našeho finálového běžce a společně s ním celý tým probíháme cílovou páskou. Najednou nám přistane na hrudi krásná medaile do sbírky. Udělali jsme znovu něco pro svoje zdraví a také pro dobrou věc. Doufám, že rok 2020 pro nás bude opět běžecký a úspěšný jako ten letošní. Protože není třeba zvítězit, ale zúčastnit se.

Aleš Novosád