Editorial

Když člověk někam vstoupí, je slušné pozdravit. Takže, dobrý den, milí lékárníci! Všechno je jednou poprvé a stejně tak naposled. Tohle je tedy můj první editorial a doufám, že současně ne poslední. Děkuji Jarce Hořanské za pomoc a mnohá dobrá doporučení při přebírání časopisu, budu se snažit neudělat její 27leté práci ostudu. Jsem sice vyučený novinář, ale v posledním století jsme měli v naší rodině šest lékárníků a nostalgickou vůní této tradice jsem odmala obklopen. Svůj vztah k lékárenství jsem se snažil naznačit i v minulém čísle, v článku o mém pradědečkovi, velmi společensky činorodém lékárníkovi Štorchovi z Kolína. Jeho lékárnu U černého orla převzal můj dědeček Pokorný. V roce 1959, byl to prý pěkný podzimní den, padl před, tehdy už znárodněnou lékárnou na chodník, byl odnesen do zadního pokojíčku, který využívali lékárníci při nočních službách, a tam po chvíli podlehl čtvrtému infarktu. Já se narodil teprve o šest let později. Myslím na něj, jaký asi byl, a jací jsou vlastně dnes čeští lékárníci. A v čem by jim mohl pomoci jejich časopis. V první řadě bych chtěl, aby časopis spojoval, aby to bylo místo, kam mohou všichni. Samozřejmě jsem si už stihl všimnout, že existuje mezi lékárníky mnoho názorů, zájmů, pnutí i osobních záští. Liší se taky potřeby lékárníků nezávislých, nemocničních, řetězcových i farmaceutů z výzkumu. Na tom není nic zvláštního, moje představa časopisu je představa média, řečniště, platformy, kde se budou všichni potkávat a společně hledat ten bytostný lékárnický fundament, který dělá z lékárníka lékárníka, ať už pracuje kdekoliv, kterým se lékárník liší od učitele, myslivce nebo pokladní v samoobsluze. Něco takového je třeba najít, pokud si lékárnický stav chce udržet prestiž a potvrdit smysl své samostatné existence. Bude mi ctí i radostí na tom s vámi,
milí lékárníci, spolupracovat.

Zdeněk POKORNÝ