Biologická dostupnost hořčíku

Hořčík (Mg) je v lidském těle po draslíku druhým nejvýznamnějším intracelulárním kationtem. Více než polovina celkového množství Mg se vyskytuje v kostech, ­čtvrtina ve svalech a 1 % v krvi, kde je ho část vázána na proteiny (albumin). ­Důležitým zdrojem Mg v potravě jsou ořechy, cereálie, listová zelenina a luštěniny. Jeho biologická dostupnost z potravy je ovlivněna jejími dalšími složkami, absorpci snižuje např. současný přebytek fosfátů, fytátů a vápníku. Ostatní potraviny, jako maso, ryby, mléko a většina ovoce, jsou chudými zdroji hořčíku a postrádají vyšší biologickou dostupnost. Běžná pitná voda může krýt necelých 10 % denní potřeby Mg, přičemž jsou výrazné rozdíly v iontovém složení vody a obsahu Mg v různých geografických oblastech. EFSA (European Food Safety Authority, panel on dietetic products, nutrition and allergies) udává doporučený denní příjem pro Mg 350 mg/den pro muže, 300 mg/den pro ženy a 170–300 mg/den pro děti podle věku.

Výzkumy o výživě lidí v Evropě a ve Spojených státech stále ukazují, že příjem Mg je nižší než doporučované množství. Existuje mnoho různých produktů pro doplnění hořčíku, ty obsahují Mg ve formě organických a anorganických solí, chelátů a jejich směsí. Otázkou, která forma má nejlepší vstřebatelnost, se zabývalo již mnoho studií, ale jejich výpovědní hodnota bývá často nízká, protože porovnávají pouze malé množství přípravků a používají k vyhodnocení míru vylučování hořčíku do moči – nepřímý marker biologické dostupnosti. V úvahu je též nutné vzít rozpustnost jednotlivých solí a také jejich stereokonfiguraci.

Při testování na potkanech byla např. L-forma aspartátu rychleji inkorporována do buněk, a proto více biologicky dostupná oproti D-formě. Lepší dostupnost MgO z šumivých tablet oproti kapslím byla prokázána při testu s 13 mladými zdravými muži. Užití šumivé tablety mělo za následek zvýšení exkrece hořčíku do moči o 40 %, kapsle zvýšila exkreci pouze o 20 %. Relativní příjem Mg²⁺ je vyšší, pokud je Mg přijímán ve více nízkých dávkách během dne ve srovnání s jednorázovým podáním celé denní dávky. Vstřebávání ovlivňuje také současně podávaná potrava, která může obsahovat látky zvyšující nebo snižující absorpci Mg.

V preklinické studii bylo 80 potkanů ve stáří 6 týdnů po dobu 3 týdnů krmeno stravou zbavenou Mg. Následně byli rozděleni do 10 skupin a dostávali stejnou potravu obohacenou o Mg (550 mg/kg) v podobě oxidu, chloridu, síranu, uhličitanu, acetátu, pidolátu, citrátu, glukonátu, laktátu nebo aspartátu. Po 10 dnech jim byl podán stabilní izotop ²⁶Mg a následující 4 dny proběhl sběr moči a fekálií a stanovení ²⁶Mg. Hodnoty absorpce se pohybovaly v rozmezí 50–67 %. Příjem organických solí vedl k mírně vyšší exkreci ²⁶Mg než anorganických. Ale celkově vzato výsledky ukázaly, že za daných experimentálních podmínek byl ²⁶Mg dostatečně biologicky dostupný ze všech 10 solí, i když nejvyšší dostupnost vykazoval glukonát. Výsledky další in vivo studie s potkany ukázaly, že rozdíly v biologické dostupnosti Mg z testovaných sloučenin byly příliš malé na to, aby ovlivnily celkový stav Mg u potkanů a nepoukázaly na oprávněnost upřednostňování jedné sloučeniny oproti druhé.

Autoři randomizované, kontrolované klinické studie s 22 zdravými dobrovolníky testovali 4 různé minerální vody, celozrnný žitný chléb a suplement s MgCO₃. Po jejich jednorázovém podání porovnávali koncentraci v krvi a exkreci do moči. Zjištěné parametry ukázaly, že biologická dostupnost je srovnatelná.

Při testování komerčních přípravků s Mg ve formě oxidu, chloridu, laktátu, aspartátu na 16 zdravých dobrovolnících bylo zjištěno, že ke zvýšení exkrece močí došlo při použití všech přípravků, ale pro MgO nebyl statisticky významný.

Při dvojitě zaslepené, randomizované klinické studii s 12 pacienty po resekci ilea byla porovnávána biologická dostupnost diglycinátu hořečnatého (chelátu) a MgO pomocí izotopového značení. U většiny pacientů byla absorpce stejně nízká, pouze u 4 pacientů s největším poškozením absorpce hořčíku byla absorpce hořčíku z chelátu lepší než z MgO. U všech pa­cientů byl ovšem chelát lépe tolerován.

Při starší otevřené studii se třemi paralelními skupinami zdravých dobrovolníků bylo porovnáváno podávání MgO a dvou druhů aspartátu hořečnatého. Všechny 3 přípravky zvyšovaly počet stolic. Z naměřených hodnot sedmidenní kumulační exkrece hořčíku autoři odvodili, že výrazně lepší absorpci měl aspartát. Při jednorázové, randomizované, otevřené, dvousekvenční, zkřížené klinické studii s 20 zdravými muži byla biologická dostupnost MgO a citrátu hořečnatého hodnocena měřením množství vylučovaného hořčíku do moči v intervalu 24 hodin po podání jednorázové dávky a pomocí koncentrace hořčíku v leukocytech a erytrocytech. Nitrobuněčná koncentrace hořčíku byla shodná u obou forem, exkrece byla vyšší po podání citrátu. Z toho autoři odvodili lepší biologickou dostupnost citrátu hořečnatého.

K podobnému závěru došli i autoři randomizované, dvojitě zaslepené klinické studie s 46 dobrovolníky při šedesátidenní léčbě – citrát měl lepší dostupnost než MgO a chelát s aminokyselinou. I když se průměrná koncentrace v erytrocytech mezi skupinami nelišila.

Přesně opačné výsledky ukazuje novější studie, která porovnávala jednoměsíční orální podávání citrátu a oxidu hořečnatého u zdravých dobrovolníků. Oxid hořečnatý byl z hlediska biologické dostupnosti a přínosů pro zdraví lepší než citrát.

Při určitém zjednodušení lze říci, že mezi používanými zdroji hořčíku nejsou zásadní rozdíly v biologické dostupnosti.

Mgr. Věra KlimešováLaboratoře aplikovaného výzkumu a vývoje společnosti Fytopharma

Zdroj: www.fytoinstitute.eu