Mgr. Ada Holubová: Konec profese ještě neznamená konec života

Netroufnu si tvrdit, že magistru Adu Holubovou znají všichni lékárníci, ale těch, kteří se s ní aspoň jednou v životě setkali, je mnoho. Patří ke kolegům aktivním, orien­tovaným, ozývajícím se pokaždé tam, kde je třeba se ozvat. S vervou sobě vlastní vysvětluje písemně i osobně politikům na vysoké nebo komunální úrovni problémy lékárníků, kdykoliv má pocit, že by svými rozhodnutími mohli náš obor poškodit, nebo mu naopak pomoci. Aktivně diskutuje na lékárnických akcích, těžko si představit, že by k důležitým otázkám mlčela na sjezdech delegátů, na stránkách časopisu…

Adu Holubovou znám pětadvacet let, proto bylo jasné, že můj stručný výčet jejích aktivit zpochybní: „Koho ten můj životopis bude zajímat?“ Přesto k rozhovoru nakonec svolila.

Říkáš, že jsi na konci profesní kariéry, přesto, co tě kdysi vedlo k rozhodnutí jít studovat farmacii?

Samozřejmě, že jsem na konci kariéry, narodila jsem se v Litvínově v roce 1949, tak už snad mám na takové úvahy nárok.

Ve škole mi učení šlo, bavily mě přírodní vědy, chemie i historie, proto jsem se ještě před maturitou rozhodla pro studium farmacie. Fakulta v té době ale byla jen v Bratislavě, takže od nás ze severu přes celou republiku. Rodičům jsem se narodila dost pozdě, moc se jim to nelíbilo, hlavně tatínkovi. Jako by tušil, že se málo užijeme, zemřel pět let po mé promoci. Po dlouhém přesvědčování svolil: Tak si běž, máš pravdu, je to důstojné povolání, lidi si tě budou vážit. Když přijdu v Lomu do lékárny, visí tam obraz svatého Jiří a já před váženým panem lékárníkem vždycky smeknu. Můj milovaný tatínek by se dnes divil, jak se někteří pacienti v lékárnách chovají.

Koncem září 1967 jsem tedy vystoupila na nádraží v Bratislavě. Nebýt tenkrát kolegyně Dáši Buškové, která byla taky z Litvínova, nejradši bych se vrátila. Ale kdyby tam na mě nečekala a jako o rok starší mi na počátku studií nepomáhala, kdoví, jak by to s mou kariérou dopadlo. Těch pět let to nebylo jednoduché, domů jsem jezdila jednou za tři měsíce, kolegům nemá cenu povídat, jak bylo studium náročné. Ale potkala jsem spoustu dobrých, chytrých lidí, budoucích lékárníků, se kterými se dodnes pravidelně potkáváme, u nás i na Slovensku. V roce 2012 jsme měli opětovnou promoci, po čtyřiceti letech!

S úctou a láskou myslím často také na naše učitele. Nezapomenutelný je pro mne docent Václav Rusek, který mě přivedl k mému koníčku, k dějinám farmacie, ostatně i moje písemná práce k atestaci II. stupně byla z dějin farmacie v našem okrese.

Jak byly tvoje profesní začátky?

Bylo jasné, že se vrátím do svého rodiště, kam jsem taky přetáhla tehdy již manžela z Moravy. Nastoupila jsem do nové lékárny v Litvínově označené strohými čísly 08-08. Vznikla spojením dvou dřívějších lékáren s krásnými názvy „U zlaté koruny“ z roku 1861 a „Hubertus“ z roku 1919. Mým prvním šéfem byl PhMr. Zdeněk Šec. Tady jsem pracovala všechna léta i přes dvě mateřské dovolené, až jsem byla po druhé atestaci roku 1986 jmenována vedoucí lékárny poblíž svého bydliště v Litvínově na Osadě. V roce 1993 jsem ji zprivatizovala a jsem tu pořád. Takže ve své knížce – přehledu praxe – mám za pětačtyřicet let jen dvě adresy. Později mi, už v důchodu, chodil vypomáhat právě pan magistr Šec, který mi z legrace říkal: „Já jsem byl tvůj první a ty jsi moje poslední.“

Co ses od svých prvních šéfů naučila?

Měla jsem v životě ště stí na vlídné a moudré starší spolupracovníky. Hlavně kolegyně, to byly úžasné dámy: magistry Irena Hermanová a Marta Ondrášková a doktorka Eugenie Trávníková jsou stále mými velkými vzory.

Když jsem nastoupila do lékárny, kolegové mě naučili „špeky“ při přípravě IPLP, což jsme ze školy moc neuměli, na rozdíl od vlastní dispenzace. Večer jsme retaxovali recepty, spočítali tržbu a odváděli jsme skutečně jen odbornou práci. Samozřejmě jsme hlídali interakce a doktoři nás brali, ale dříve snad takové nesmysly jako dnes ani nepsali. Jednou za rok jsme doufali, že inventura dopadne dobře. Neměli jsme existenční problémy ani starosti vedoucích lékárníků. Snažili jsme se předcházet stížnostem pacientů. Jednou za měsíc jsme odvezli balík receptů na Lékárenskou službu, a tím to haslo. I proto byly na pracovišti lepší vztahy. Já si nic neidealizuju, ale byly to veselejší časy, společně jsme slavili narozeniny, občas jsme starším kolegům něco vyvedli, to by snad vydalo na knížku. Ale hlavně jsme se naučili pokoře vůči farmacii i lidem, protože tenkrát lékárník něco znamenal, bylo to skutečně důstojné povolání a pacienti nás tak brali.

Kdy ses rozhodla jít do privátu? Být zaměstnancem je přece jednodušší.

Na velké rozhodování nebyl čas, dostali jsme to v těch porevolučních časech skoro příkazem. Kdo na severu republiky chtěl, v lékárně zůstal. Tady nás bylo vždycky málo. Nejdříve jsme šli do ekonomického pronájmu, pak jsme zaplatili milión Fondu národního majetku. Mladí kolegové nám vyčítají, že jsme měli jednodušší začátky. V určitém smyslu ano, ale všechno jsme museli poctivě zaplatit, ručili jsme rodinným majetkem.

Tenkrát to bylo správné rozhodnutí, věřila jsem, že budu dělat svoje povolání podle nejlepšího vědomí a svědomí. To horší přišlo později. Až po dvaceti letech soukromničení a po dvou atestacích jsem si přiznala, že zaměstnanci to mají opravdu jednodušší, a to i za minulého režimu, kdy jsem po dvou atestacích byla postavením i výší platu na úrovni primáře. Svoje současné postavení raději nehodnotím, kolegové z malých lékáren vědí, o čem mluvím.

Neberou někdy zaměstnanci vstřícnost vedoucího spíše jako jeho slabost?

Myslím, že jsem šéfkou v pravém slova smyslu nikdy nebyla. Měla jsem ale štěstí na dobré lidi, a to včetně sanitářek. Nikomu jsem nemusela nic direktivně přikazovat, taky jsem si myslela, že tento můj přátelský a kolegiální přístup spolupracovníci ocení. Pořád si myslím, že když budu chápavá a vstřícná, že zase oni podrží mě a nestane se, aby zaměstnanec řekl, že v této době se člověk musí starat hlavně o sebe. To, jakým způsobem z mé lékárny odešly před půl rokem dvě dlouholeté zaměstnankyně, bylo pro mne velkým lidským zklamáním, ranou pod pás, osobně mi to velmi ublížilo. Doba mnoho lidí změnila.

Mají lékárníci mezi sebou korektní vztahy i v časech tvrdé konkurence?

V současné době je v Litvínově sedm lékáren, ve skutečnosti jsou soukromé jen dvě, moje je jedna z nich. Velkou konkurencí, házením klacků pod nohy malým lékárnám, vyslovenými nekalostmi se pochopitelně změnily i vztahy mezi lidmi. Přesto mám svoje povolání stále ráda, práce s pacienty mě nepřestala těšit, raduju se ze setkávání s kolegy na odborných i neformálních farmaceutických akcích, třeba se skupinou úžasných lékárníků, které zajímá historie farmacie. Mám řadu perfektních kolegů nejen z našeho OSL, voláme si a radíme se ne vždycky jen v odborných otázkách. Hodně přátel mám i mezi kolegy o generaci mladšími, moc si toho vážím.

Jací jsou u vás v severních Čechách pacienti?

Blázni se najdou vždycky a všude, skoro každý den se něco vyvrbí, ale ty místní už znám. Já jsem se tu narodila, skoro sedmdesát let tady bydlím, znám děti dětí svých spolužáků, lidi mi říkají paní magistro Ado. Berou mě jako sousedku, ale hlavně jako lékárnici, která jim pomůže. A tím, že u nás nejsou vztahy anonymní, ani přespolní pacienti si ke mně tolik nedovolí.

Skoro dvacet let pracuješ v Čestné radě ČLnK. Nejednou jsi zcela otevřeně prohlašovala, že spolu s dalšími kolegy cítíš beznaděj, protože je to často práce bez výsledku.

Nejdříve jsem byla členkou, třetí volební období jsem předsedkyní. Snažíme se stále držet lékárenství na úrovni, aby se nedělaly nečestné věci, aby kolegové měli v pořádku svá osvědčení apod. V posledních letech se to ale doslova zvrtlo, řešíme batůžkaření, nepovolenou reklamu a podobné záležitosti, jenže na to jsme malé páky. Viníci si přivedou právníka a v podstatě jsou v klidu, vždyť i pokuty ve výši 30 tisíc jsou pro ně směšné. Někdo se vymlouvá na provozovatele, na majitele, který ho nutí k nekalému jednání. A jak můžeme řešit třeba situaci, kdy odborný zástupce pro dvacet lékáren ani neví, co se v těch lékárnách děje?

Vypadá to, že lékárníci se na rozdíl od lékařů společensky příliš neangažují. Co si o tom myslíš?

To bych ani neřekla, třeba moje rodina si myslí, že se angažuju až moc. Lékárník přece nemusí jít do vrcholné politiky, na to nemá čas. Stačí, aby pracoval v místě bydliště, a kdo chce, tu možnost má. Ale věřím, že lékárníci angažovaní jsou, jenom my nevíme, že jsou aktivní na komunální úrovni, připravují besedy, přednášky, výstavky…

Směrovala jsi svoje dcery ke studiu farmacie?

A víš, že ani ne? Už tenkrát, ještě jako zaměstnanec, jsem si řekla, ať se holky samy rozhodnou, kam se profesně vydají. Vybraly si dobře. Jedna je mi oporou v lékárně jako farmaceutická asistentka, navíc je i porodní asistentka, takže mě těší, jak radí maminkám v lékárně. Už dnes ale stojím před druhým dilematem. Kdybych jí lékárnu předala, byla by na tom stejně jako já, štvala by se tu sama dalších třicet let a musela by draze zaplatit lékárníka. Na druhou stranu je mi to líto, dovede jednat s lidmi, tuhle práci umí a dělá ji ráda, ale předat jí firmu, když nevíme, kam celá farmacie půjde, s tím si opravdu neumím poradit. Druhá dcera je velmi schopná a oblíbená ergoterapeutka v domově pro seniory. Jsem šťastná, že obě dcery mají bezvadné rodiny, můj vnuk Ondra mi často dělá ajťáka, protože na mnohé technické problémy jednoduše nestačím. Z toho je jasné, že v mé rodině už nikdo lékárníkem nebude.

Jak pro sebe, a hlavně pro svoji lékárnu, vidíš tento rok?

Jsem na konci kariéry, takže pomalu přemýšlím, jak důstojně farmacii opustím. Paní magistra Hermanová u mě ještě v důchodovém věku pracovala na čtyři hodiny, ale co budu dělat já sama, zatím nevím. Ráda bych ještě pokračovala, pokud mi to zdraví dovolí. Zapíchnout to hned zítra bych asi nedala. Ještě jsem se definitivně nerozhodla k odchodu, přestože konec profesní kariéry neznamená konec života.

Ráda ses rozhlížela v zahraničí – jaké je podle tebe české lékárenství ve srovnání se světem?

Viděla jsem někdy lékárny, o kterých se nedalo říct nic jiného, než je to učiněná hrůza, v našich podmínkách nepředstavitelná. České lékárenství je výborné! Je srovnatelné s těmi nejlepšími na světě, se svými znalostmi a schopnostmi se nemáme za co stydět. Je otázka, jak dlouho tu úroveň udržíme.

Jaké je tvoje životní krédo?

„Procházím tímto světem pouze jednou. Proto jestli je nějaká laskavost, kterou mohu vykonat, nějaké přání, které mohu splnit, chci to udělat hned. Nechci nic odložit ani zanedbat, protože touto cestou již znovu nikdy nepůjdu.“

Je to bezesporu krásná myšlenka, ale kolegové tě znají jako osobu veskrze pozitivní, optimistickou a hlavně veselou, tak prosím na závěr ještě nějaký lékárnický vtip.

Přijde chlápek do lékárny s receptem: „Podívejte se, pane lékárníku, kolik mi toho doktor zase napsal, a přitom mi k tomu nic neřekl. Co myslíte, kolik mi tak ještě zbývá času?“

Lékárník: „Na vašem místě už bych si nekupoval žádnou tlustou knížku.“

Děda žádá lékaře o recept na něco opravdu účinného, protože večer budou s manželkou slavit zlatou svatbu. Doktor napíše dva recepty a upozorňuje, že v lékárně podle nich připraví dědovi stříbrnou pilulku a pro jeho paní pilulku zlatou. Děda špekuluje... ke každému výročí má žena všechno od zlata. V lékárně vyzvedne pilulky, manželce dá tu stříbrnou a sám si vezme zlatou. Po čase potká lékaře, který se hned ptá, jak po letech proběhla noc. „Ani se neptejte, pane doktore, bábě zdřevěněly nohy a mně se otevřela jizva z války.“