Co jsme chtěli v 90. letech (II.)

Když se první knoflík zapne špatně, nesedí celý kabát. Tím prvním špatným zapnutím byl zákon č. 160/1992 Sb., který umožnil existenci nestátního zdravotnictví po tzv. revoluci v r. 1989. Přesněji řečeno nepříznivá byla jeho ustanovení, která pojala provozování zdravotnických zařízení, lékárny nevyjímaje, široce liberálně, jak ve zkratce označuji „všichni všechno“. Liberalismus provozování lékáren prosazovaný politiky se střetl s výrazně odlišnými představami většiny lékárníků, kteří se zhlédli v modelu německého, případně rakouského lékárenství (jak jsem o tom psal v ČČL č. 12/2017), který také více odpovídal českým poměrům v oboru před komunistickým převratem v r. 1948.

Samozřejmě jsme neseděli s rukama v klíně a nečekali, až zákon vyjde, ale již v průběhu tvorby jeho návrhu jsme se snažili přesvědčovat politiky i úředníky o úskalích a rizicích liberalizovaného lékárenství. K prosazení našich idejí jsme v tehdejší atmosféře nekritického nadšení z tržního hospodářství prakticky nikde nenacházeli významnější podporu.

Teď malá vysvětlující odbočka. Cíl „lékárny lékárníkům“ bezesporu neznamenal jejich monopol, ale převažující status především veřejných lékáren. Jistě jsme si uměli představit jiné provozovatele, jako nemocnice, obce, církve a řády, které by zákon jmenovitě uvedl. Místo toho zákon vyloučil pouze zdravotní pojišťovny, což lehce obešly vytvořením dceřiné firmy provozující jejich lékárny. Komplikující bylo a dodnes je zaměňování pojmů vlastnictví a provozovatelství. Neměli jsme ambice zasahovat do vlastnických práv majitelů lékáren, což ostatně ani zákon 160 neřešil s jednou nepatrnou výjimkou tím, že „nájemní smlouva nesmí bránit ve výkonu svobodného povolání“. Bylo obtížné vysvětlit politikům, že vlastnická práva by mohla být u lékáren z mnoha důvodů (např. ještě nevyšel zákon o léčivech) omezena. Mnohdy nebyl pochopen ani příklad, že automobil může vlastnit např. i nesvéprávná osoba, ale řídit jej smí pouze osoba s kvalifikací, úspěšně zakončivší autoškolu.

Co se týká vlastnictví lékáren, míchaly kartami i dva tehdy aktuální a dominující fenomény: privatizace a restituce. Restituenti získávali zpět podle zákonů 403/90 a 87/91 nemovitosti s lékárnami, a pokud prokázali oprávněný nárok, někde i vybavení lékáren. K realizaci svých požadavků založili někteří z nich Sdružení bývalých majitelů lékáren a jejich dědiců, v němž působili převážně lékárníci, ale též nelékárníci. Ve svých vyhlášeních avizovali, že k provozování potenciálně restituovaných lékáren pociťují morální nárok. Jako argument to bylo zneužíváno v nátlaku proti komoře, často jsme potom byli nepravdivě očerňováni, že chceme bránit privatizaci a restitucím. V 90. letech se takové jednání pokládalo za „velký hřích“. Živě si dodnes vybavuji, jak nejmenovaný dnes europoslanec nevýznamné strany na mne křičel na chodbě poslanecké sněmovny, kam mne pozvali na kobereček kvůli „kauze milion“. V procesu odstátňování podávaly privatizační projekty osoby fyzické i právnické a zdravotnická zařízení přecházela do všemožných rukou. Těžko se vysvětlovalo, proč by lékárnu v poliklinice, získanou převodem od státu, městská část neměla sama provozovat stejně jako ordinace, kde zaměstnávala lékaře. Zkrátka nebyla politická vůle vyhradit provozovatelská práva lékařům a lékárníkům s výjimkami ex lege. Tehdy nás nepodpořili ani lékaři, mnozí chápou až dnes, oč se tenkrát hrálo.

Přestože jsme dali dohromady mnoho validních argumentů odůvodňujících naše požadavky, byly stále zpochybňovány jako vykonstruované a teoretické. Nebylo možno poukázat na nezdravé jevy, které jsou dnes zcela zřetelné, a bohužel jsme si na ně my i veřejnost natolik zvykli, že je pokládáme za normální.

První knoflík špatně nezapnuli lékárníci, na tom trvám.

PharmDr. Jan HORÁČEK