TAK TO VIDÍM JÁ: Co jsme chtěli v 90. letech (I.)

K reminiscenci nad děním v oboru a v komoře mne přivedla skutečnost, že se dnes, po 26 letech od založení ČLnK, objevují některá tvrzení a nějaké mýty na hony vzdálené realitě.

V poslední době jsem slyšel a četl od některých politiků (např. exministr zdravotnictví Heger a exposlanec Skalický, oba TOP 09, a také poslanec ANO Vojtěch) názory, že za současný stav lékárenství si lékárníci značným dílem mohou sami. Od politiků jsem na nekorektní výroky zvyklý, překvapuje a mrzí mne, že tyto nepravdy přejímají a šíří dále i někteří naši kolegové a kolegyně. U mladších ročníků pochopím, že si poměry 90. let nemohou pamatovat, u vrstevníků nechápu. Krátká paměť nebo nedostatek informací? Chci věřit, že nejde o nečistý úmysl.

První čtyři roky činnosti komory (1991–1995) se nesly ve znamení jejího budování. Bylo nutné tzv. na zelené louce postavit samosprávnou nepolitickou stavovskou organizaci lékárníků a naplnit tak zákon ČNR* č. 220 /1991 Sb., o ČLK,ČSK a ČLnK. Lékárnická komora v Čechách předtím nikdy neexistovala, nebylo na co navázat, čím se inspirovat. Radili jsme se a spolupracovali se sesterskými zdravotnickými komorami (tehdy prezidenti Bohuslav Svoboda a Jiří Pekárek). „Opisovali“ jsme od tradičních komor v Rakousku, Německu a Švýcarsku, převážně tam jsme se právě inspirovali a formovali vlastní představy, jak by mělo vypadat a fungovat i naše lékárenství a jak se v praxi naplňuje idea výkonu svobodného povolání.

Naplnit zákon představovalo kromě jiného založit „úřad“ jako fungující právnickou osobu a fyzicky něco jako je dnes velký sekretariát v Praze. Tehdy to byla kancelář pronajatá v bývalé mateřské škole s jednou administrativní pracovnicí a s „výkonným tajemníkem“, kolegou Pavlem Kutlákem. Takto vybaveni jsme museli podchytit členskou základnu, vytvořit první registry, iniciovat ustanovení okresních sdružení lékárníků, což se podařilo. Neexistovalo ani jedno nefunkční sdružení. Vytvořili jsme první verze komorových řádů. Na začátku nebylo na účtu nic, v prvních letech velmi málo, pracovali jsme prakticky zadarmo, o to s větším nadšením. Např. o nějaké výkonné výpočetní technice jsme si mohli nechat jen zdát. Dnes mi připadá neuvěřitelné, že nakonec všechno šlo.

V devadesátých už se naplno rozjela privatizace ve většině oborů, jenom zdravotnictví mohlo „naskočit“ později, až po nabytí účinnosti zák. č. 160/1992 Sb. Byla to doba ideově bohatá, doba širokých diskuzí, formulování argumentů, vysilujících brainstormingů dovnitř stavu, ale i ven. Poměrně brzy se však začalo ukazovat, že naše představy narážejí na záměry okolí, a to především ve dvou aspektech. Za prvé v oblasti vlastnění a provozování lékáren lékárníky s výjimkami ex lege. A potom v otázce regulování sítě.

Tehdejší představenstvo, širší vedení komory, lídři okresů, a troufám si tvrdit, že většina činných lékárníků pracujících v lékárnách, byla názorově homogenní. Vzorem nám byl nejbližší model německého lékárenství se dvěma tehdy klíčovými principy: Fremdbesitzverbot und Mehrbesitzverbot, česky zákaz cizího (rozuměj nelékárnického) vlastnictví a násobného (řetězcového) vlastnictví. Lékárníci měli většinově jasno, chtěli lékárny zprivatizovat, nově zakládat a provozovat především jako fyzické osoby.

A tak padla kosa na kámen. Lékárny totiž chtěli provozovat všichni. Kromě nás především výrobci, distributoři, lékaři, obce, církve a řády, pochopitelně i nemocnice, vedle těch ale i jiné domácí a zahraniční firmy, potom hodně tuzemští soukromníci, kteří již stačili akumulovat prostředky z nově restartovaného podnikání nebo získané za minulého režimu. Jak se vše vyvíjelo dále, a jak to dopadlo, napíši příště.

(* ČNR – Česká národní rada, předchůdce poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky)

PharmDr. Jan HORÁČEK