Co divák nevidí a pacient netuší

Jednoho pošmourného listopadového dne se mi dostalo pozvání do pořadu Dobré ráno připravovaného studiem ČT Ostrava. Jako jednomu z hlavních hostů toho dne, se čtyřmi přímými vstupy a chatem přímo ze studia. Skvělá možnost pro připomenutí lékárníků a jejich práce pacientům. Ovšem při pomyšlení na vstávání ve tři hodiny v noci, protože pro sovu, jakou jsem já, to skutečně je hluboká noc, se mi dělalo trochu úzko. Zejména při představě zaspání nebo následné těžko skrývané zívání v přímém přenosu. A taky nevyřčená otázka – co tam budu ty dvě a půl hodiny dělat? Ale kdo se bojí, nesmí do lesa, tedy spíše do ČT.

Od začátku ovšem probíhá všechno jako na drátkách, domluva termínu, tematických okruhů a možných otázek, času příjezdu, zajištění parkování, informace o dalších hostech. Takže budík na tři hodiny, snídaně, hygiena, oblečení a po čtvrté ranní nasedám do auta směr Ostrava. Díky sousedství redakce ČČL se studiem ČT je pro mě i orientace na místě snazší. Po čtvrt na šest vysedám na parkovišti televize, vítá mě usměvavý vedoucí produkce Tomáš Jarolím a hned mi přiděluje šatnu a ukazuje i maskérnu. Za pět minut si mě vyzvedává příjemná a výborně naladěná maskérka. Teprve tady začínám, milé dámy, chápat, proč chodíte na kosmetiku. Úžasný relax. Přiznávám, vydržel bych to i déle. Mezitím už na mě v šatně čeká čerstvý čaj a další z „televizáků“, který má na starosti pohyb a rozmístění hostů přímo ve studiu. Bez jeho vědomí nesmím nikde courat. Po něm ještě ajťák s notebookem a pokyny k odpovídání na chatu. Je 5.45, obličej v rámci možností naladěn, i teorii mám úspěšně za sebou a dostávám port s mikrofonem. Otevřené studio je přímo přes chodbu a všude se to hemží lidmi. Přidávám se a jdu to omrknout dovnitř, abych věděl, do čeho jdu. Polovinu zabírá osvětlený prostor s kulisami pro moderátory, hosty a kuchaře, druhá je zcela temná s kameramany, techniky a dalšími, o jejichž funkci netuším vůbec nic. Odhadem celkem 15 až 20 lidí. Za kamerami je ještě zelené klíčovací pozadí. Na něj ráno také dojde.

Před šestou se začíná vše zklidňovat a nastupují moderátoři, Veronika Poláčková s Petrem Rajchertem. Za malou chvilku, po počasí s Evou a zprávách s Lukášem, už sedím na pohovce a odpovídám na jejich první dotazy. Jsou skvělí, bezprostřední a přitom mají situaci plně pod kontrolou. Po vaření, tentokrát zelných pochoutek, a dalším vstupu, který je s dámami z dobročinného second handu, mě přesouvají na další pozici k chatovacímu stolečku. Je to přímo strategické místo pro pozorovatele dění ve studiu a skvělé jídlo voní až sem. Mezi odpověďmi na dotazy diváků pozoruji dění ve studiu. Klid, rozvaha, každý ví přesně, co a kdy má udělat, jen občas slovo do mikrofonu v reakci na pokyn z režie. Naprosto profesionální práce všech těch, které jinak nikdy nemáme možnost vidět. Je to mnohem lepší než jakýkoli den otevřených dveří. Tohle rozhodně není nuda, všechno má řád a spád.

Nastupují krasobruslařky a Petr zcela nečekaně zkouší v saku a na suchu jednoduchého zapíchnutého „rajcherta“. Odraz, otočka a dopad. Naštěstí ho ustál. Třicetivteřinový předěl krátkou reklamou. Během ní se celé studio, hlavně nasvícení a kamery, otočí o 180° ke klíčovacímu pozadí, kde už se připravuje „rosnička“ Eva. Letmo ukazuje při předpovědi na mapu, kterou ovšem vidí jen diváci elektronicky přidanou do obrazu. Ona mluví bez ní. Předěl a všechno zase o 180° zpět. A jde se na Leonu Machálkovou s Kamilou Nývltovou. Každý můžeme mít na jejich žánr svůj názor, někomu se líbí a jinému třeba ne, ale sledovat Leonu Machálkovou přímo naživo ve studiu při zpěvu je vysoká škola profesionálního chování. Technicky fantastického zpěvu, spolupráce s kameramany, techniky, režií. To se prostě musí vidět.

A tak to letí úžasným tempem dál, není ani chvilka času na jakoukoli nudu. Ve všech předělech se něco přestavuje, mění pozice hostů, posouvají kamery, maskérky líčí hosty a moderátory. Každý přesně ví, co má dělat, s moderátory si stihneme vždy říct pár slov k dalšímu výstupu a řítíme se k cíli. V poslední půlhodině chatu se probouzejí diváci, nemám šanci odpovědět všem. Tak nechávám aspoň mail, aby se mohli případně ozvat. Najednou je 8.30 a konec, světla zhasínají, někteří se ještě fotí a jiní, zcela zaslouženě, obstupují kuchaře s výsledky jeho vaření. Nic nezbylo, jen špinavé nádobí. Chvilku si ještě povídáme na chodbě u šatny a je čas na cestu do lékárny. Vlastně se mi od těch báječných lidí vůbec nechce, jenže jinak to nejde. Všichni se postupně rozcházíme za další prací.

Jestli jsem měl někdy zažít skvělý a funkční pracovní kolektiv zvenku, jako laický pozorovatel, tak musím České televizi v Ostravě poděkovat, že mi to prostřednictvím Dobrého rána umožnila. Vynikající a profesionální výkon od všech, kteří se na přípravě podílejí. Díky za každé vaše Dobré ráno!

Aleš KREBS