TAK TO VIDÍM JÁ

Opravdu jsme došli právě sem?

Úvodník prvního letošního čísla časopisu slibuje cyklus vzpomínek k 30. výročí stavovské komory. Hned první díl ukázal, jak ošemetnou záležitostí mohou vzpomínky někdy být. Selektivní paměť dokáže vykouzlit i vskutku bizarní kousky. 
Obzvlášť, obestírá-li ji závoj času protkaný vláknem subjektivního hodnocení zaměňovaného za realitu a olemovaný krajkovím knížecích rad nazvaných „návrat ke kořenům“.

Taková paměť zapomíná na váhy. Myslím ty tradiční lékárenské s dvěma miskami a jazýčkem uprostřed. Stane se pak, že vysoko nahoře zůstane trčet minulost, která sice nedopadla dobře, ale jinak se to nedalo. A na druhé straně vah se ocitne Komora dnešní, autorovými slovy vykleštěná, zbytnělá, rezignující, přesahující své kompetence, nedodržující vnitřní regule, nedemokratická, autoritářská, marnotratná, neefektivní.

Sklízíme, co bylo zaseto v devadesátkách. Ač mi tehdy osobní situace téměř neumožňovala účastnit se komorových snažení na republikové úrovni, také si pamatuji, také mám osobní zážitky.

Využila jsem tehdy příležitost a oslovila tehdejšího náměstka ministra zdravotnictví (byl jím lékárník) s obavou o správné zacházení s léčivy, pokud jejich vlastníky budou osoby, které s nimi podle zákona ani nemohou zacházet. Bez pohnutí brvou mě uzemnil tvrzením, že vše bude zajištěno zprostředkovaně, přenesenou zodpovědností na lékárníky. Nebo jsem se na okresní úrovni potázala s téměř pohrdavým odmítnutím, když jsem se podivila, že jen chceme vlastnit lékárny, ale zároveň i více než jednu, a proč nenabízíme závazky jako protihodnotu, která by naše požadavky činila obhajitelnými. Vím, ani tak se to nemuselo podařit, ale udělali jsme skutečně všechno a bez chyb?

Autor toho uvařil hodně a šťavnatý pokrm okořenil množstvím rad, z nichž si některé protiřečí. Bilancování v článku „Kam jsme došli, kdo to ví?“ nápadně připomíná vzpomínky z domova důchodců: „…za našich časů bylo vše jiné, lepší, ale teď…“ „Já bych na jejich místě…“.

Perspektivou domova důchodců je snad pochopitelný, v reálných podmínkách českého lékárenství ale těžko obha­jitelný, i názor na „vzdělávání praxí“. Stejně málo pochopitelná je i autorova snaha přesvědčit čtenáře, že je bezhotovostní platba členského příspěvku hloupost. Pokud za dobu provozování lékárny nepochopil, že je bezhotovostní platba administrativně jednodušší pro plátce i příjemce, snad jej přesvědčilo alespoň doporučení pro bezhotovostní platby v průběhu pandemické situace.

Nošení jmenovky jsem vždy považovala za velmi užitečné, nechci být pro pacienty anonymní lékárnicí. Jakkoliv si autor článku myslí, že je to povinnost, vyžadovaná Komorou nad rámec zákona, plete se. Podle ustanovení zákona o zdravotních službách z roku 2011 (mimochodem zákon byl připravován, Komorou připomínkován a následně přijat v době, kdy byl autor článku členem představenstva Komory) má pacient právo znát jména a příjmení zdravotnických pracovníků přímo zúčastněných na poskytování zdravotních služeb. Tomu, podle výkladu právního ustanovení, odpovídá buď povinnost zdravotníka své jméno pacientovi sdělit, nebo praktičtější varianta být označen jmenovkou.

O „období kampaně proti kolegům z Grémia majitelů lékáren“ by bylo možné velmi dlouze polemizovat a názory na to, kdo proti komu vedl kampaň, se velmi liší. Kolegovo hodnocení, že odvolání jednoho z členů představenstva bylo v rozporu se zákonem a vlastními předpisy, je podle mne příliš subjektivní a bez opory v realitě. Ze soudobých dokumentů je zřejmé, že problém byl zcela jinde než v odstraňování jedince s nepohodlnými názory. Pokud autor článku píše o domluvách, pomluvách a intrikách při každých komorových volbách, je škoda, že uvádí jen příklady z voleb, kdy se toho dopouštěla strana, které očividně nefandí, a neuvedl případy jiné, také všeobecně známé.

Doufám, že další hodnocení uplynulých třiceti let Komory budou od jiných oslovených funkcionářů komory objektivnější a inspirativnější.

Jarmila Skopová