Covid – cesta tam a zase zpátky

„Napiš něco z toho Jemenu“, to je skoro stejný signál jako: „Tak povídej, jaké to tam bylo?“. V tu chvíli mozek vyšle asi miliardu možností, jak začít, což pochopitelně vede k tomu, že se skrz výstupní filtr nedostane nic pořádného a zazní jen lakonické: „dobrý“. Nezbývá proto nic jiného, než obecnou žádost o informace rozdělit na menší a konkrétní podotázky.

Proč ses do Jemenu vracel?

S žádostí o návrat mě oslovili přímo z emergenční buňky bruselského operačního centra Lékařů bez hranic. Měli pro to dva zásadní důvody: pro misi do Jemenu potřebovali někoho, kdo je operativně, ideálně hned, k dispozici a zároveň někoho, kdo si nebude moc stěžovat, že není úplně všechno podle plánu. Že se tím vracím do „svého“ předchozího projektu, kde to znám a pamatuji si souvislosti, byl vlastně jen bonus navíc.

Vracel ses v Jemenu do svého předchozího působiště?

Ne tak docela. Vlivem koronavirové pandemie se nejdřív úplně zastavil a pak jenom pomalu restartoval celosvětový pohyb osobní, ale hlavně nákladní dopravy. Objednávka, kterou jsem v Jemenu v únoru připravil tam nedorazila v předpokládaném termínu a bylo třeba zajistit její převzetí o 2 měsíce později. Navíc Lékaři bez hranic v Jemenu otevřeli několik center pro léčbu onemocnění Covid-19, jedno konkrétně v Adenu. Kromě „svojí“ objednávky, jsem se měl postarat o tu „covidovou“ a v mezidobí také o zásobování Covidového centra.

Jak to tehdy vypadalo v Jemenu s nákazou Covid?

Na konci května, když se centrum v Adenu otevíralo, byla reportovaná situace dost hrozivá. V úvodních měsících po vypuknutí paniky se obě strany vojenského konfliktu snažily popírat jakoukoliv nákazu na jimi ovládané částí jemenského území, aby mohly v okamžiku, kdy už to dál tajit nepůjde, obvinit toho druhého ze zavlečení nemoci do země. Počet nakažených začal narůstat pravděpodobně v polovině května 2020 a kulminoval o měsíc později. Počet zemřelých dosahoval v té době několika desítek denně a hromadné hroby se pro ně bagrovaly pomocí těžké techniky. Informovaly o tom i české zpravodajské servery. Podle toho, co se dalo zjistit z našich vlastních pozorování, existovala v jižním Jemenu dvě velká ohniska na východ, respektive severovýchod od Adenu. V situačním hlášení jsem si pak přečetl, že v našem centru se úmrtnost blížila k 80 %.

A bylo to tak?

Částečně. Skutečnost se vždycky trochu liší od zpráv na internetu a čísla se dají interpretovat různě. Když jsem se po příjezdu ptal naší lékařské ředitelky, jestli je pravda, že se mortalita pohybuje kolem 80 %, rozhodně nesouhlasila. Řekla doslova: „Není to pravda, minulý týden tu zemřelo 19 lidí z 20. Většina našich současných pacientů totiž vůbec nemá Covid, jsou to beznadějné případy, které nikde nechtějí, takže je označí podezřelé na Covid a přivezou k nám.“

Musel jsi před odjezdem absolvovat nějaké speciální lékařské vyšetření?

Přestože jsem odjížděl do centra, které se stará o pacienty s Covidem, musel jsem mít potvrzení o tom, že nemám Covid a nesmělo být starší než 72 hodin. Vzhledem k tomu, že se můj odlet asi osmkrát odkládal, to bylo trochu náročné, ale na rozdíl od začátku září byly v červenci testovací kapacity v České republice dost nevytížené a nebyl problém se opakovaně přeobjednat.

K domácímu testu je potřeba připočítat ještě jeden tranzitní. V Džibuti totiž můžete projít letištěm až potom, co vám udělají vstupní COVID test. K tomu už naštěstí není nutný výtěr z nosohltanu, pro testování se používá vzorek slin. Jedná se o test CFX 96 REAL TIME PCR – C1000 TOUCH a výsledky jsou zhruba za hodinu. Podle informací na formuláři s výsledkem byl test validován Centrem pro kontrolu nemocí v americké Atlantě.

Už v polovině prázdnin se v malé africké zemičce prováděl několikanásobně rychlejší, o polovinu levnější a pro testované podstatně pohodlnější test než u nás. To jenom pro srovnání.

Jak vypadalo vaše centrum pro léčbu?

Ve státní nemocnici si pronajímáme část nemocnice Al-Ghamuria. Jde o nově postavenou budovu ve tvaru obráceného písmene U. Původně měla sloužit jako ortopedická klinika, ale zatím nezačala fungovat. V každém z ramen je 12 pokojů, pravé slouží pro příjem suspektních pacientů, do levého se přesunují pacienti s pozitivním testem. Přední část základny tvoří administrativní zázemí a na jeho konci je za filtrem pro převlékání jednotka intenzivní péče až s deseti lůžky. Když jsem přijel, měli deset hospitalizovaných pacientů, z čehož byli Covid pozitivní jenom čtyři. Nejtěžší případ byla čtyřicetiletá žena přeložená o týden dřív z jiné nemocnice po více než měsíční intubaci.

A měli jste dost ochranných pomůcek pro personál?

Respirátory, rukavice, opakovaně používané obličejové štíty a jednorázové pláště jsme měli jenom pro zdravotníky v přímém a rizikovém kontaktu s pacienty s potvrzeným Covidem. Pro ostatní personál byly standardně k dispozici jenom roušky. Ani ne jednorázové a průmyslově vyrobené, jen klasické bavlněné, ušité na objednávku od místních švadlen a krejčích.

Nebylo ani dost alkoholové desinfekce. Ještě před tím, než líh úplně zmizel z trhu, v lékárně mého původního projektu v Mokka vyrobili z domácích surovin asi 130 litrů lihové gelové desinfekce, ale byl to poslední malý úspěch. Jemen logicky nemá žádné lihovary, které by mohly tímto směrem modifikovat svou produkci.

Všechno se mělo vylepšit až s dodáním urgentní objednávky, kvůli které jsem do Jemenu jel. V té době ale byla ještě (už několik týdnů) zaparkovaná „v čekárně“ na letiti v Dubaji. Nakonec jsme se téhle dodávky ani já, ani pracovníci centra nedočkali. Provoz centra byl totiž „pro nedostatek pacientů“ ukončen posledního srpna.

A měli jste nastavená nějaká jiná opatření?

Vlastně jen základní, zato striktně vyžadovaná a dodržovaná. Před vstupem do budovy, ať už jde o nemocnici nebo ubytování, měří vrátný každému teplotu na čele infračerveným teploměrem. Nemáme k dispozici dost rukavic ani desinfekce, všichni si před vstupem musí důsledně umýt ruce vodou a mýdlem a nosit roušky. Víc, to znamená prakticky nepřetržitě, se uklízí, vytírá a otírají se povrchy. Ne desinfekcí, ale jen standardními mycími prostředky.

A kolik máte při takových jednoduchých opatřeních nakažených mezi personálem?

Tohle je hrozně zajímavé zjištění. Ve městě Aden žije necelá pětina obyvatel České republiky, 1,8 miliónu. Naše malá nemocnice s maximální kapacitou 34 lůžek hospitalizovala za 10 týdnů fungování, od začátku června do poloviny srpna, celkem 195 vážně nemocných pacientů. Pozitivně testovaných bylo 182 z nich, 13 negativních pacientů bylo pro jiné onemocnění vyžadující hospitalizaci přeloženo do jiných zařízení ve městě. Dalších 13 pacientů podepsalo revers a nemocnici opustili, 69 se uzdravilo, 109 zemřelo. Mortalita tak odpovídá zhruba 60 %.

I přes kritický nedostatek osobních ochranných pomůcek se za celou tu dobu nenakazil nikdo z personálu. Většina z nich musela vystačit s rouškou a častým mytím rukou vodou a mýdlem.

A jsou to velké paradoxy. Řidič v Džibuti, který pro mě přijel na letiště, ze kterého se dál dostanou jen ti s negativním výsledkem testu, měl na sobě, frajersky nasazený na čele, super FFP2/N95 respirátor. A personál Covidového léčebného centra má k dispozici vodu, mýdlo a podomácku ušité roušky.

A jaká opatření platila v traumacentru v Mokka?

V Mokka byly za uplynulé 4 měsíce jen asi 3 podezření na Covid. U žádného z nich se ale nákaza nepotvrdila. Přesto nikdo riziko nepodceňuje. Respirační potíže neodpovídají přijímacím kritériím do traumacentra, ale může se stát, že jimi bude trpět nějaký zraněný pacient vyžadující operaci. Na to jsme připraveni. Na JIPu i na lůžkovém oddělení máme po jednom lůžku zabaleným do igelitové „bubliny“, tým na operačním sále je proškolený a připravený jako nadstavbu běžného vybavení použít respirátory a štíty.

Z opatření pltí to samé, co v Adenu. Podmínky pro vstup kamkoliv jsou změření teploty, umytí rukou a nošení roušky. Tenhle extrém platí i pro lékárnu, protože jdeme personálu příkladem. V lékárně (kde jsem sám) roušku samozřejmě nenosím, ale v nemocnici pořád.

Od srpna se pravidla trochu uvolnila, rouška nemusela být venku v areálu nemocnice, pokud dokážeme udržet vzdálenost 2 metry.

Rizika bereme vážně. Dobře víme, co je v sázce. Případná nákaza by paralyzovala celý projekt. Pořád ale platí, že Covid je spíš něco jako vzdálená hrozba. Mnohem závažnější je narůstající počet pacientů s malárií, horečkou dengue nebo závažným infekčním průjmem.

Místní kancelář ministerstva zdravotnictví oznámila, že v regionech západního pobřeží není dostatek léků ani pro jednu z těchto nemocí. Nejsou ani finanční zdroje pro jejich obstarání, veškeré byly přesměrovány pro řešení pandemie a vzhledem k vyčerpání všech přidělených prostředků jsou ohroženy i rezidua národního vakcinačního programu a distribuce výživy v programu boje proti podvýživě. Na celé západní pobřeží má ministerstvo k dispozici dvě(!) mobilní kliniky.

I přes množství vážných stavů a úmrtí, které byly za poslední 4 měsíce reportovány z celého světa, i přes hrozivé statistiky o denní mortalitě, je Covid v Jemenu jenom taková interference na pozadí opravdových strasti života.

Jak probíhala cesta domů?

To je na samostatnou kapitolu. Nikdo nám to sice nenařídil, ale protože bereme naší práci vážně, musí každý, kdo se vrací z mise domů, podstoupit test PCR na přítomnost coronaviru. Neměl jsem úplně štěstí na odebírajícího laboranta, takže ve srovnání s výtěrem v Plzni před odjezdem do Jemenu, byl jemenský odběr o dost nepříjemnější. Myslím, že jsem jednou zaslechl termín „znásilnění nosních dutin“, tak nějak tak jsem se těch předlouhých 10 vteřin cítil. Domů jsem cestoval přes Džibuti, už předem připravený na rychlotest ze slin.

Jenom pro připomenutí souvislostí: Zatímco v Jemenu bylo v době před mým návratem domů týdně reportováno 70 nových případů výskytu Coronaviru a 17 úmrtí, Česká republika hlásila několik set pozitivně testovaných denně. Nejvíce importovaných nákaz bylo z Chorvatska, ale vláda jej nezařadila na seznam rizikových zemí, protože by to příliš zatížilo testovací kapacity.

Mě se před návratem týkalo Ochranné opatření při překročení státní hranice ČR, které bylo v druhé polovině srpna přijímáno jako ochrana proti zavlečení nemoci Covid-19 do ČR. Českým úřadům asi ještě nedošlo, že už u nás Covid je. Opatření nařizovalo neprodleně hlásit návrat do země příslušné hygienické stanici a podrobit se PCR testu na Covid. V textu se doslova píše, že test musí být proveden na území České republiky (tady asi přetížení nehrozilo).

Při cestě z Jemenu jsem vyplnil průjezdní formulář pro trasování nákazy při mezipřistání v Etiopii a ještě jednou v Německu. Jen v Praze ho nikdo vyplnit nechtěl. Po příletu mi nikdo neřekl ani slovo, ani nikomu jinému z našeho letadla. Jako by se ani nic nedělo. V tomhle je to u nás stejné jako v Jemenu. Po příletu negativní výsledky předodjezdového testu nikoho nezajímají ani tam ani tady. Nemusel jsem projít desinfekční nafukovací „plynovou komorou“, jako V Džibuti. Nikdo ani nerozdával letáčky „hlaste se na hygieně“, ani mi nepřišla žádná varovná SMSka, nikde nevisely žádné informační plakáty. Na žádné ze všudepřítomných obrazovek na letišti neběžela infografika.

Ale Lékaři bez hranic berou svou práci vážně, i zodpovědnost k sobě a druhým. Z české kanceláře Lékařů bez hranic jsem věděl, že se mám hlásit na krajské hygienické stanici a nejspíš mě od 1. září čeká desetidenní karanténa.

Takže jsi skončil v karanténě?

První dva zářijové dny jsem se na hygienu marně snažil dovolat, nakonec jsem jim poslal mail. Kdo jsem, odkud jsem se vrátil, co jsem tam dělal, jaké jsem podstoupil testy a s jakým výsledkem. Dnes uplynula desetidenní lhůta a nikdo se mi neozval.

A tak jsem se celou dobu držel (a pořád držím) doporučení, které od hygieniků v dubnu dostala moje dcera. Podle jejího dubnového rozhodnutí o nařízení protiepidemických opatření mám mimo jiné při pobytu doma uklízet, dbát na osobní hygienu a zdržet se činností, které by mohly vést k dalšímu šíření infekčního onemocnění. Pokud jsou takové činnosti běžnou součástí života, mám je vykonávat tak, aby se riziko šíření snížilo.

A to je taková univerzální rada pro všechny. I bez úředních rozhodnutí přece víme, že se máme starat o domácí úklid, osobní hygienu a taky o to, abychom (až a jestli budeme nemocní) nenakazili ostatní.

Stanislav HAVLÍČEK