Možná se tak narodila, možná to byl lékárník

Na začátku 20. století vyrobil mladý lékárník Terry Williams dárek pro svou sestru Mabel, která se právě trápila nešťastnou láskou. Aby si mohla zvýraznit řasy, smíchal uhelný prach s vazelínou. Okrášlená Mabel potkala budoucího manžela a místo svatebního daru po ní Terry pojmenoval svůj vynález: Maybelline.

Takový příběh umístila v roce 2018 na svoje stránky Univerzita v Sydney, aby podpořila Mezinárodní den lékárníků. Jenže je to jenom pohádka. Mabelin bratr se totiž nejmenoval Terry (Terry Williams je bubeník skupiny Dire Straits) ale Thomas a nebyl lékárník. Příběh moderní řasenky byl tedy trochu jiný. U jejího zrodu ale opravdu byl lékárník (nebo několik), bohužel anonymní.

První zmínky o zvýrazňování očních řas, obočí a víček pocházejí ze starého Egypta z doby před 6 000 lety. Ženy k tomu používaly zejména malachit nebo galenit. Ty chudší pak uhlí, saze nebo krokodýlí trus.

Ženy Viktoriánské éry (19. století) pak používaly popel a saze rozmíchané za tepla ve šťávě z bezinek. V roce 1834 vyšly recepty na ztmavování řas a obočí v populární příručce o zdraví, kráse a módě „Toilette of Health, Beauty and Fashion“, kromě bezinkové šťávy byly v návodech také směsi kadidla a různé pryskyřice.

K těmto „vehikulům“ se pak měly přimíchávat saze získané „z talíře drženého nad plamenem lampy nebo svíčky“ a pro nanášení byl doporučován drobný štěteček z nejjemnější velbloudí srsti.

Všechno ale změnil „vynález“ vazelíny. O její objev se zasloužil chemik a lékárník samouk Robert Chesebrough. V roce 1865 byl tento odborník na destilaci kerosinu z velrybího tuku pozván jako poradce k jednomu z prvních naftových vrtů v Americe. Měl pomoci vyřešit nesnáze, které pro těžbu ropy znamenala polotuhá vosková substance, která ucpávala těžební potrubí.

Chesebrough si surovou hmotu – petrolejový gel odvezl do své laboratoře v New Yorku a téměř okamžitě si nechal patentovat proces jeho rafinace a filtrace přes aktivní uhlí. V roce 1870 otevřel první továrnu na výrobu a o dva roky později byla patentována Vaselina – přípravek na hojení kůže, lubrikant, pomáda na rty a balsám pro suchou kůži. S obsahem fenolu se jako hojivá desinfekce prodávala pod označením „Vaselina první pomoci“ (First Aid Petroleum Jelly). Chesebrough zkoušel její hojivé účinky sám na sobě, na všech svých odřeninách nebo na laboratorní popáleniny a poleptání. Na vazelínu nedal dopustit a vnitřně užíval jednu lžíci denně až do smrti v 96 letech.

O deset let později (1880) už Američané kupovali vazelínu rych­lostí jednu skleničku za minutu. Používali ji pro léčení po­praskané kůže na rukou a nohou, na rty, proti nehtové plísni, při krvácení z nosu, opruzení, nachlazení a také ke kosmetickým účelům. Na počátku 20. století byla populární jako pomáda na vlasy a smíchaná „ana partes“ se včelím voskem k voskování knírů.

A tady pokračuje příběh řasenky; vlastně dva příběhy. Ten evropský začíná psát ve Francii narozený, ale jinak veskrze londýnský parfumář Eugène Rimmel. Už ve svých 24 letech byl uznávaným výrobcem kosmetiky, ale do historie se zapsal i jako propagátor hygieny a koupání jako konceptu zdraví, taky vlastně trochu lékárník. Jako první vyvinul vonné pomády a ústní vody. S objevem vazelíny se jeho největším vynálezem stala někdy v polovině osmdesátých let 19. století netoxická a první komerčně vyráběná řasenka. Na nějakou dobu se na ní ale zapomnělo. O dost později se ale stala tak populární, že „rimmel“ v mnoha jazycích, včetně francouzštiny, italštiny, portugalštiny, ale i turečtiny a arabštiny, znamená „řasenka“.

Americký příběh začal zhruba o čtvrt století později a jeho pohádkovou podobu už znáte. Skutečnost byla trochu odlišná.Když v roce 1915 připravovala Mabel Williamsová oběd, nešťastnou náhodou si nad sporákem trochu připálila řasy a obočí. Odpoledne přitom měla mít rande s Chetem Hewesem. Proto se rozhodla použít trik, kterému říkala „tajemství harému“. Tím nebylo nic jiného než inovace receptu z letité příručky o zdraví, kráse a módě. Jen ženy v té době už neztrácely čas s ohříváním bezinkové šťávy. Směs popela z korkové zátky a sazí míchaly s vazelínou. S trochou zručnosti na nanášení místo jemného velbloudího štětečku stačilo obyčejné roztřepené párátko.

Jednoduchý kosmetický trik vytváření falešného obočí a zdůraznění řas fascinovaně sledoval Mabelin mladší bratr, devatenáctiletý Thomas. Když později zjistil, že na trhu není dostupný žádný komerčně vyráběný produkt tohoto typu, zeptal se své sestry: „Co kdybych řekl, že trochu takové krásy může mít v životě každá žena? Bylo by to špatně?“

První jeho pokus o domácí výrobu ale úspěšný nebyl. Když smíchal směs popela a sazí s bavlníkovým olejem a vazelínou, věřil, že má fungující recept. Jenže nadšení netrvalo dlouho, Mabel vypadala dobře jen do chvíle, než jí tající vazelína s popelem začala bolestivě pálit v očích.

Frustrovaný Thomas se vypravil vlakem do Detroitu, kde navštívil slibně se rozvíjející laboratoře lékárny Parke – Davis. Když jim vysvětlil, co přesně chce, zanedlouho dostal 4,5 kila (10 liber) rafinované bílé vazelíny s jemnými oleji a nádechem parfému.

Všichni členové Williamsovy rodiny pak tavili vazelínu v čajové konvici, přimíchávali do ní uhelný prach a v malých hliníkových krabičkách pod názvem „Lash-Brow-Ine“ prodávali zásilkovým způsobem v ceně 25 centů za kus.

Ještě téhož roku otevřel Thomas Lyle Williams vlastní firmu – Maybell Laboratories, kde (znovu za pomoci lékárny Parke-Davis) o dva roky později zahájil výrobu vylepšené verze tuhé řasenky. A když v roce 1920 prohrál spor o ochranné známky, změnil se název firmy i jejího produktu.

Letos bude řasence Maybelline sto let. Bez lékárníka samouka a objevitele vazelíny Roberta Chesebrougha a bez zapomenutých lékárníků z Parke-Davis mohla její historie vypadat úplně jinak.

Stanislav Havlíček