Na rok 2022 se moc těším!

Křesťané mají Boží hrob v Jeruzalémě, muslimové Mekku, milovníci country Nashville a čeští lékárníci Kuks. České farmaceutické muzeum v areálu šporkovského barokního Hospitalu by měl za život alespoň jednou navštívit každý farmaceut. Je to věc poznání, tradice i stylu.

O aktuálním stavu muzea a vyhlídkách na budoucnost jsme si na sklonku loňského roku povídali s jeho ředitelkou Mgr. Ladislavou Valáškovou, Ph.D.

Jak jste na Kuksu prožili rok 2021, který právě končí?

Covid byl součástí života asi nás všech. Bylo skvělé, že většinu zaměstnanců a blízkých spolupracovníků po zdravotní stránce nepostihl, dařilo se nám tomu nějak ubránit. Končící rok samozřejmě znamenal určitá omezení, ať už tím, že nám turistická sezóna začala později, než měla, místo 1. dubna až 1. června, ale na druhou stranu oproti předcházejícímu roku jsme tentokrát sezónu doběhli do konce. Také se, oproti roku 2020, letos studenti už mohli účastnit exkurzí. Letošní rok je o poznání lepší i díky tomu, že se nám podařilo doslova za pět minut dvanáct zorganizovat tradiční muzejní akce, ať už jarní zahradnické trhy nebo listopadové vánoční trhy. To jsou akce, které muzeum organizuje už delší dobu a jsou pro něj poměrně významným zdrojem příjmů. Vánoční trhy jsme jako vždy zorganizovali poslední předadventní víkend a následující víkend už byly všechny takové akce celostátně zakázané. Vyklouzli jsme tomu jako úhoři…

Přišlo dost lidí?

Ano, nicméně po organizační stránce to bylo oproti minulým rokům mnohem náročnější, byla tam ta roční pauza a člověk si říkal, když poznal rok bez těchto aktivit, jestli do toho vůbec jít, jestli nám to za to stojí. Ale finanční benefit z těchto akcí je tak zásadní, že pokud by muzeum nemělo tyto příjmy, přešlapovalo by na místě. Díky těmto akcím si můžeme dovolit financovat věci, na které bychom jinak nedosáhli.

Jak vypadá aktuálně vaše hospodaření? Z čeho vlastně České farmaceutické muzeum žije?

Jsme zřizováni hradeckou farmaceutickou fakultou, takže hlavní břemeno jde za fakultou, která hradí osobní náklady, nájem apod. Abychom ale mohli vykročit z čistě provozního režimu a mohli si něco vymýšlet, musíme na to mít volné finanční prostředky a nemůžeme chodit za fakultou s otevřenou dlaní a pořád něco chtít. Ještě před dvaceti lety velmi dobře fungoval Spolek pro vybudování českého farmaceutického muzea, ve kterém se angažovali lékárníci. To bylo v době, o které bychom mohli mluvit jako o zlaté éře lékárenství. Ono to funguje pořád, ale víme, jaká je dneska situace veřejných lékárníků, tak jejich příspěvky už nejsou takové, jaké byly v minulosti. Mnoho věcí, které vidíte v expozicích, bylo tehdy placeno z rozpočtu tohoto spolku. Všechno má nějaký vývoj, teď je to prostě tak, jak to je a musíme to vzít na vědomí a postavit se tomu čelem. Samozřejmě se snažíme získávat na některé aktivity dotace, například teď sepisujeme s kolegou žádost o dotaci na Ministerstvo kultury na restaurování a digitalizaci rukopisů, ale nikdo vám nedá sto procent, vždycky musíte mít vlastní vklad, takže i na toto potřebujeme prostředky navíc.

Farmaceutické muzeum nejsou jen expozice, ale i studovna, archiv. Jaký je aktuálně zájem o badatelskou práci v muzeu?

Docela často jsme oslovováni různými badatelskými dotazy, jde o dva typy dotazů. Někdo, kdo sem přijde a má zájem o určitý typ materiálu, my mu ten materiál dáme k dispozici, jako například dneska vám. Ale je mnoho takových, kteří nám od počítače vyšlou nějaký dotaz a myslí si, že my ten dotaz vyřešíme za něho. Spoustu věcí ale ještě nemáme zpracováno, některé informace musíme složitě získávat a na to, abychom takovou službu v žádaném rozsahu mohli poskytovat, bohužel nemáme v současné době personální kapacity. A co se týče využívání našeho fondu, ať už knihovnického nebo archivního plus naše sbírky, tak to vše má i určitou přidruženou úlohu, že je půjčujeme dalším muzeím na jednorázové výstavy. To samozřejmě v posledních dvou letech trošku stagnovalo, muzea byla opatrnější a nepouštěla se příliš do nových projektů.

Jak je to generačně, je mezi návštěvníky i mladší generace farmaceutů? Není muzeum už spíš jen pro starší generaci?

Musíme se na návštěvnost dívat ve dvou rovinách. Nejprve je to rovina odborné veřejnosti. Už tím, že jsme součástí fakulty, mají studenti v rámci studia návštěvu našeho muzea svým způsobem povinnou. Také většina průvodců, my jsme muzeum, kde se provádí, pochází z řad studentů především hradecké fakulty, což opět posiluje povědomí odborné veřejnosti o farmaceutickém muzeu.

A jak velký je zájem třeba ve srovnání s dřívějškem?

Tak víte co, doba je vždycky v něčem trochu jiná, dnes je mnohem víc příležitostí, jak trávit volný čas než třeba o generaci nebo dvě dřív. Ale pořád funguje, že lékárníci sem chodí, prohlédnou si muzeum, ukáží ho svým dětem nebo už i vnukům...

Tato tradice dodnes funguje?

Samozřejmě, návštěvníci z řad odborné veřejnosti pořád přicházejí. A pořád jsou trochu postrachem našich studentských průvodců. Když se prohlídky účastní nějaký jejich budoucí kolega, vznikají občas velmi zajímavé situace. Někteří svoji připomínku k výkladu podají jako dobře míněnou radu, jiní dost nevhodným způsobem průvodce opravují. Když je průvodcem třeba student prvního ročníku, nemá terminologii natolik vžitou, jak by měla být, což je ale pochopitelné. Vždycky, když víme, že přijde nějaká organizovaná skupina lékárníků, snažíme se jako průvodce vyslat nějakého zkušenějšího studenta. Pak jsou takoví, kteří neřeknou, že jsou z oboru, ale podle typu otázek, které na prohlídce kladou, se to dá rozpoznat. Nebo potom jsou tací, kteří tu strávili nějaké studentské roky, zakladatel muzea docent Rusek byl třeba jejich vyučujícím, takže na to i během prohlídky vzpomínají… Nechci, aby toto vyznělo negativně.

Druhou skupinou návštěvníků je laická veřejnost. A vzhledem k tomu, že nejsme muzeum někde na okresním městě, ale naše expozice jsou umístěné na Hospitálu, v oblíbeném památkovém objektu, jsou počty návštěvníků poměrně vysoké. Zvlášť, když vezmeme v úvahu, že jsme specializované odborné muzeum.

O kolik návštěvníků se jedná?

Zrovna jsem měla v ruce, co mi poslal pan kastelán, a jsme na 14 tisících. Byly roky po rekonstrukci, kdy návštěvnost přesahovala i 20 tisíc osob, ale to už vzhledem k rozsahu muzea a když si vezmete, že to byla návštěvnost od dubna do října, tedy ani ne celý rok, tak to už bylo číslo, které bylo na hraně.

Jako že byste už nestíhali?

Expozice má nějaké proporce, a když máte ve skupině příliš mnoho lidí, není to příjemné pro nikoho, takže to byl takový strop, kdy jsme si řekli, že to už neprospívá nikomu. Umístěním v tomto památkovém objektu dosáhneme na návštěvnost, kterou bychom asi jinde samostatně neměli. Na druhou stranu z toho vyplývají určité povinnosti, jak můžeme expozici koncipovat, protože se musíme přizpůsobit zdejšímu provozu. Týká se to i délky sezóny. Kdybych si chtěla vyzobat z roku jen návštěvnicky atraktivnější období a uspořit tím část nákladů, tak to také nemůžu. Památkový objekt má otevírací dobu a je nutné ji pro udržení korektních vztahů zkopírovat. Všechno má svoje plusy a mínusy.

Všiml jsem si, že pro starší generace lékárníků je Kuks takové lékárnické poutní místo. Platí to i pro ty mladší?

Snažíme se i přes skupinu studentů, kteří muzeem procházejí jako průvodci, aby si ke Kuksu vytvořili silnější vztah, který by si uchovali i v pozdějším životě a praxi. A stává se, že nás kontaktují bývalí průvodci, kteří už jsou v praxi a něco potřebují nebo zase my něco potřebujeme, ta vazba tam určitě je. Ale jde většinou o, jak já říkám, předrevoluční generace, kdy byly jiné možnosti než dnes, spojení s Kuksem bylo asi větší. A hlavně to je generace, která si muzeem prošla v těch pionýrských časech, když byl Hospital jako budova v hrozném stavebnětechnickém stavu. Muzeum mělo tehdy strašlivé podmínky, vždyť já jsem v muzeu od roku 1999, a když to porovnám s tím, co máme dneska, je to nesrovnatelné. A vysloveně v začátcích, v 70. a 80. letech, to bylo ještě horší. Když si některá skupina lidí prošla s muzeem tímto obdobím, je jasné, že je to naplňuje větším nadšením a hrdostí na to, co se podařilo vybudovat, a že oni toho byli součástí, což je vždycky fajn.

A jakou vidíte nejbližší budoucnost, co vás čeká v příštím roce?

Uvidíme, co nám v roce 2022 přinese covid, jak to budeme zase všechno přizpůsobovat aktuální situaci. Expozice už jsou vybudované, samozřejmě, že tam pořád na něčem pracujeme, ale celkově, když bych se podívala do budoucnosti šířeji, mělo by to být období péče o sbírky, ať už půjde o práci s evidencí nebo o odborné zásahy, kde máme velký dluh. Vznikl v letech, kdy nás brzdila rekonstrukce Hospitalu. V té době jsme museli de facto celé muzeum sbalit, přemístit do jednoho konce baráku, potom to zase sbalit a přestěhovat zpátky. To nás zdrželo na čtyři až pět let. Zase nám to samozřejmě něco přineslo. Takže teď před námi vidím zejména etapu práce se sbírkami za zdmi muzea, což ale návštěvník neuvidí. Já, když buduji expozici, výstavní skříň muzea, tak to všichni vidí, pochválíme se tím, ale co se děje za tím, ta práce se sbírkami, ta je skrytá, byť stejně důležitá.

A stává se ještě dnes, že se k vám dostane nějaká celá pozůstalost nebo nějaký takříkajíc sbírkový poklad?

Stalo se nám například v roce 2019, že jsme realizovali převoz pozůstalosti ze Švýcarska. Mnozí lékárníci o tom slyšeli, ­čtená­ři časopisu četli. Doktor Otomar Věříš, český emigrant žijící ve Švýcarsku, se rozhodl svoji poměrně velkou sbírku lékárenských nádob darovat našemu muzeu. No a během procesu, kdy už byl naplánovaný převoz, zemřel, takže se to poměrně zkomplikovalo. Ale nakonec za pět minut dvanáct s ohledem na covidové uzavření hranic jsme vše převezli do Kuksu. A já osobně jsem následující lockdown využila k tomu, že jsem celou sbírku vybalila, zaevidovala a teď ji máme vystavenou. Byla to jedna z našich nejvýznamnějších akvizic, protože to je velmi důležitá a rozsáhlá sbírka. Samozřejmě nám občas nabízejí lékárníci sbírky nebo archivní knižní materiály, ale v takových případech musíme být opatrní. Máme omezené skladovací prostory a možná se ­někomu může zdát, že jsme moc vybíraví nebo odmítaví, ale nám nic jiného nezbývá. Máme tu ještě z minulé doby mnoho věcí, které nejsou zaevidované a vzhledem k omezeným ­personálním možnostem se to všechno nedá stíhat, je to práce na několik dalších let. ­Možná pro někoho vypadáme jako „­nafrnění“, ale máme důvody, proč nemůžeme přijímat úplně vše, co nám kdo nabídne.

Nějaké další nové objevy, jako byl třeba nedávno vystavený herbář?

Teď kolega našel receptář, kde je materia medica nějaké oblasti veterinární medicíny. Poměrně vzácný exemplář, připravujeme jeho restauraci, pokud uspějeme v žádosti o příspěvek na dotaci od ministerstva kultury. Samozřejmě, že ho pak budeme chtít prezentovat a vystavit, jako jsme to udělali s uvedeným herbářem. Pro příští rok asi uděláme výběr nějakých dvou tří receptářů, které bychom návštěvníkům rádi přiblížili a potom uvidíme, co bude dál.

A těšíte se na příští rok?

Moc! Věřím, že se nám po dvou letech podaří zahájit návštěvnickou sezónu 2022 hned v dubnu tak, jak by to správně mělo být. Po dvou covidových letech jsme skromní, toto by nám asi ke štěstí stačilo.

Zdeněk Pokorný

(Šlo o česko-slovenský rozhovor, odpovědi paní ředitelky Valáškové jsme s jejím souhlasem přeložili.)