Editorial

Pokouším si představit, jak se na nás budou dívat lidé za 140 let, a přiznávám, že mi to vůbec nejde. Jejich svět pro nás může být naprosto nesrozumitelný. Koneckonců proč ne, to bych jim nevyčítal, nám by pan lékárník Vomáčka, který před 140 lety zredigoval první vydání Časopisu českého lékárnictva, taky určitě nerozuměl. Pohled od nás k němu je naopak přehledný a uklidňující, snad proto, že už víme, jak to dopadlo. Lékárnický časopis se stal jedním z nosníků české lékárnické existence, stejně jako Komora nebo Muzeum. O tom, co se v Českém farmaceutickém muzeu v Kuksu právě děje, a jestli je stále poutním místem i mladším generacím lékárníků, si povídáme s jeho ředitelkou magistrou Valáškovou. Dostala se i na obálku, čímž vám představujeme i letošní styl obálek a doufáme, že se vám bude líbit. Obsahově se v roce 2022 ­určitě budeme pořád otáčet kolem 140. výročí. Je totiž nejen v českém mediálním prostředí naprosto unikátní. No, řekněte si sami:„1882–2022!“ Už dopředu se omlouvám za nekontrolované zneužívání číslice 140. Také se chceme s velkou vervou a ve velkých redakčních blocích věnovat největším ­problémům českého lékárenství. Lze vycítit, že by právě letos mohlo dojít k důležitým změnám, zejména v systému financování, ale je třeba pečlivě ohlídat, aby to nedopadlo nějak jinak nebo jako vždycky.

V tomto čísle se lékárníků a současně respondentů naší tradiční rubriky ptáme, co by jim v letošním roce udělalo radost. Pokud bych měl odpovědět já, udělalo by mi radost, kdyby vám i v letošním roce, přes všechny ty křížky, co má na hřbetě, dělal trvalou radost váš časopis.

Čtěte, pište, zůstaňte v pohodě a zdrávi!

Zdeněk POKORNÝ