Co na vás čeká v časopise v letošním roce? Možná divoké devadesátky

Na závěr série hvězdných hodin jste v prosincovém čísle časopisu mohli zjistit, že to v dubnu letošního roku bude právě 140 let, kdy vyšlo historicky první číslo časopisu, který právě čtete. Do dubnového čísla s největší pravděpodobností připravíme nějaký narozeninový dárek. Významných výročí má ale letos časopis víc. Teď v lednu je to přesně třicet let, kdy se podařilo obnovit vydávání časopisu a pod mírně upraveným názvem vyšlo první porevoluční číslo ročníku s pořadovým číslem 64. Už při čtení jeho prvních čísel se objevily odpovědi na otázky, čím měl obnovený časopis lékárníkům být, a co také mělo být jeho náplní.

„Po více než čtyřicet let jsme byli vedeni cestou, která nesměla z nařízeného směru odbočit, a pokud se tak stalo, byly z toho skoro vždy nepříjemné důsledky. Odborný tisk podléhal cenzuře a nebylo dovoleno uveřejňovat články, které byť i náznakem svého obsahu měly protisocialistický charakter. Publikovat nesměli mnozí kolegové, kteří byli politicky stíhaní, kterým se nedůvěřovalo. Proto je třeba uvítat znovuvzkříšení tohoto odborného časopisu. Domnívám se, že by zde bylo možno zařadit také společenské události, které byly dříve utlumeny – pokládaly se za zbytečné. Taktéž by měl náš časopis uveřejňovat různá výročí lékárníků.“               (Arnošt David, Přerov)

Česká televize začala od letošního ledna vysílat kriminální seriál Devadesátky. Syrové ohlédnutí do džungle, která tu po revoluci panovala. A při sledování prvního dílu jsem dal sám sobě za úkol, že projdu devadesátkovou džungli v našem oboru alespoň na stránkách tohoto časopisu. Mám pocit, že se mnohé naše současné problémy zrodily už tenkrát, a zaslouží si zasadit do historického kontextu. A nejen to.

V roce 1992 platili odběratelé 12 Kčs za jedno číslo a jeho černobílý rozsah osciloval mezi 24 a 28 stranami (výjimečně jen 20). Značná část byla pochopitelně věnována vznikající legislativě, mnohdy byly přetiskovány právní předpisy v nezkráceném znění, často dokonce i překlady zákonů zahraničních. Zhruba šestinu každého čísla zabrala inzerce, ale časopis měl v prvních letech i vyšší ambice. Možná s cílem budoucího vědečtějšího zaměření a indexace byl obsah v některých číslech uváděn dokonce trojjazyčně; kromě češtiny také německy a anglicky.

Média psala o našich tehdejších problémech, které byly, možná jen zdánlivě, přesně na opačném konci spektra problémů dnešních. „Fronty pacientů nedovolí lidem za okénky poradit, ani kdyby chtěli. Nervózní kupující si totiž přejí jediné. Co nejrychleji si odnést své léky. V padesátém roce, před znárodněním lékáren, jich v centru města sloužilo devět, dnes zůstaly čtyři kolosy. Jak z té šlamastyky? Privatizovat! Jenže to má jeden háček. Pro vznik nových lékáren chybějí prostory.“               (Blesk, 6. 5. 1992)

Historické souvislosti už ale byly tenkrát stejné jako dnes. „V době, která přišla po dlouhodobém znevažování našeho oboru, bychom si měli uvědomit, že lékárník býval synonymem něčeho bytostně spolehlivého, že musel být praktický a schopný, jestliže měl obstát. Uměl, protože musel umět organizovat… Nenalhávejme si, že by náš obor byl někdy v centru zájmu. Nebyl, není a nebude! Experimentovalo se s námi všelijak. Jedno období nás politicky umravňovalo laické vedení. Tomu jsme se se šrámy, ale přece ubránili. Čemu jsme ale neušli, byl tlak po soustavném disciplinování a přiškrcování prostředků.

Naše duševní rovnováha zažívá těžké zkoušky. Cítím, že nemáme jako stav dobře vytvořené obranné reflexy, nemáme hluboce zakořeněnou vůli po tom, aby si veřejnost vážila našeho povolání. Chybí nám cit pro to, co se smí a nesmí, či správněji cit pro to, co se má a co se nemá. Kromě mála vyvolených jsme asi všichni poznamenáni politickým diletantismem. Máme ovšem kvalifikaci, své práci a jejímu smyslu rozumíme. V našem oboru proto hlasuji pro to, aby rozhodovali nejmoudřejší z nás. Nemyslím, že by to nutně museli být ti nejhlasitější. Střežme se těch, kteří místo přemýšlení, analýz a znalostí dosazují temperament.“    (Pavel Kulendík, Havířov)

Vůbec je celý článek kolegy Kulendíka (5/1992) velmi moudrý a bez nutnosti jakékoliv úpravy by mohl vyjít i dnes. Píše o profesní cti a hrdosti, o nutnosti se zamyslet nad budoucím vývojem vztahů mezi majiteli a zaměstnanými lékárníky. A také píše, že: „je nutno rozlišit velké věci od malých a přičinit se o vytvoření organizace, která by podmiňovala vývoj k lepšímu. Pročež by měla uvážit, v čem to lepší vlastně je.“

Organizací, která má najít pro budoucnost to lepší a umět rozlišit velké věci od malých, myslel Českou lékárnickou komoru. Její představenstvo s uměním odlišovat podstatné od nepodstatného začalo bez zbytečného odkladu. Na konci září 1992 přijalo závazné usnesení, jehož prvním bodem je upozornění na skutečnost, že „používání kulatého razítka je vyhrazeno pouze centrálním orgánům komory a OSL mohou používat jen razítka hranatého tvaru.“

V divokých devadesátkách totiž záleželo na tvaru razítka možná víc než na obsahu dokumentu, který jím byl potvrzen. Abych byl ale spravedlivý, důležitého a velkého se v roce 1992 s přispěním komory stalo také hodně.

Byla zahájena, a na základě rozhodnutí Českého úřadu pro hospodářskou soutěž také velmi rychle ukončena, první kapitola příběhu s názvem „Lékárny lékárníkům“. Stručně řečeno, ÚOHS zakázal České lékárnické komoře plnění kartelové dohody, spočívající ve stanovení odlišné výše úhrady za vydání osvědčení k vedení lékárny pro lékárníka (1 000 Kčs) a pro nelékárníka (1 000 000 Kč). O tom ale možná jindy.

Delegáti II. řádného sjezdu potvrdili výsledky hlasování o budoucí podobě znaku lékáren a znaku České lékárnické komory. Současný znak měl mezi návrhy pořadové číslo 3 a v anketě získal celkem 790 hlasů. (Druhý v pořadí, návrh 11, získal 177 hlasů.)

Pomalu se rozbíhala privatizace, komora vydala více než sedmdesát osvědčení pro vedení lékárny, sedm z toho pro lékárny nově vzniklé. Pro nové i privatizované lékárny bylo samozřejmě třeba financí. A víte, jak to bylo v divokých devadesátkách s úvěry?

Běžný uvěrový úrok tehdy činil něco mezi 11–12 %. Zvýhodnění pro privatizační projekty ve zdravotnictví spočívalo v rozdělení procentní sazby tak, že se úrok pro privatizujícího zdravotníka pohyboval mezi 4–5 % a zbývajících 7 % šlo k tíži Českomoravské záruční banky. Podle původního návrhu se zvýhodnění týkalo všech zdravotnických zařízení s výjimkou lékáren. Jinými slovy se zvýhodnění nemělo týkat lékárníků.

Na základě výzvy II. sjezdu delegátů České lékárnické komory adresované ministrovi zdravotnictví se podařilo tuto zjevnou diskriminaci při poskytování zvýhodněných úvěrů pro privatizační projekty ve zdravotnictví odstranit a lékárníci byli ve výčtu zdravotníků zahrnuti mezi příjemce podpory. Na rozdíl od současnosti, v divokých devadesátkách bral výzvu delegátů sjezdu lékárnické komory vážně i ministr zdravotnictví.

Stanislav Havlíček