Trnité cesty vývoje léčiv (VI.)

Zavedení antisepse

Antiseptika (z řeckého anti – proti, septicos – hnilobný) jsou látky sloužící k usmrcení mikroorganismů na povrchu tkání a k zamezení proniknutí infekce do těla. Jejich použití se v současném zdravotnictví považuje za naprostou samozřejmost a standard při ošetření poranění a provádění chirurgických zákroků. Dnes již nepochybujeme o tom, že za rozvojem zánětu a sepse stojí bakteriální infekce, které se dá předejít použitím antiseptik a zabezpečením aseptického prostředí při operaci.

Ještě v 19. století tyto zásady nebyly známy a neplatily. Objev a zavedení ­anes­tezie do chirurgické praxe sice při­­nesly pacientům úlevu od utrpení, nicméně širšímu rozvoji oboru a složitějším operacím bránila až 50% úmrtnost na pooperační komplikace – především zanícení ran a následná sepse. Chirurgové operovali v pláštích (redingotech) nasátých krví z předchozích operací, hygiena rukou a čistota prostředí byly podružné. Obecně panovala představa, že příčinou hnisání ran je vzduch samotný, a proto zánětu nelze zabránit.

Pro vyvracení těchto zaběhaných zvyků a názorů bylo třeba spojení tří okolností: sestrojení mikroskopu Antonim van ­Leeunwenhoekem (1676), vědecký průkaz mikrobů Louisem Pasteurem (1860) a likvidace mikrobů v ráně Josephem Listerem (1865).

Když roku 1846 mladý Joseph Lister přihlížel první veřejné operaci pod éterovou narkózou, vedenou R. Listonem, jistě netušil, že svými výzkumy neméně významně přispěje k rozvoji oboru chirurgie. Joseph Lister (1827 – 1912) se narodil do vzdělané anglické rodiny. Jeho otec, také Joseph, se mimo rodinného obchodu s vínem věnoval i přírodním vědám a jeho koníčkem byla optika. Odstraněním barevné vady čoček se mu podařilo vylepšit mikroskop, což mu zajistilo členství v Královské vědecké společnosti. Když se jeho syn Joseph rozhodl pro studium chirurgie, dostal od otce nejen cenné rady, ale i jeden z jeho nejlepších mikroskopů.

Tento dar dokázal Joseph Lister využít dokonale, mimo medicínské studium se ve volném čase věnoval mikroskopickému zkoumání a prezentoval několik vědeckých prací. Po úspěšném ukončení studií 1852 obdržel lékařský titul a stal se asistentem profesora klinické chirurgie Jamese Symea na univerzitě i v nemocnici v Edinburghu. O sedm let později byl v roce 1859 jmenován profesorem chirurgie na univerzitě a hlavním chirurgem v nemocnici v Glasgow.

V jeho milovaném povolání mu nedala spát obrovská (až 50%) úmrtnost pacien­tů na zánět a sepsi po zdařilé operaci. Od­mítal názor, že hnisání ran je nevyhnutelným doprovodem jejich hojení a za nesmyslné pokládal dogma, že hnilobný rozklad tkání způsobuje vzduch samotný. Ve chvíli, kdy se seznámil s výsledky vědeckých prací Louise Pasteura, zapadlo vše do sebe jako střípek do mozaiky poznání.

Pasteur ve svém pojednání O hnilobě uvádí, že za kvašením či hnitím sterilizovaných roztoků stojí kontaminace mikroorganismy zvenčí. Listera napadlo, že „to“, co způsobuje záněty a otravy u pacientů, má stejný původ, což znamená napadení tkáně mikroorganismy viditelné pouze mikroskopem. Lister přemýšlel o tom, jak ošetřit ránu nějakou substancí, která by ničila mikroby a přitom by nepoškozovala tkáně.

Zasáhla náhoda. Když se dozvěděl, že v blízké vesnici Carlisle použili kyselinu karbolovou (fenol) k likvidaci zápachu městského odpadu, měl jasno. Svou teorii si v praxi ověřil 12. srpna 1865 při operaci chlapce s otevřenou zlomeninou holeně. Na ránu mu aplikoval slabý roztok kyseliny karbolové a u chlapce došlo k úspěšnému uzdravení bez rozvoje infekce.

Je ironií osudu, že o den později, 13. srpna 1865, zemřel ve vídeňském ústavu choromyslných Ignác Filip Semmelweis, zachránce matek před horečkou omladnic, kterou na rodičky přenášeli porodníci a studenti bez dostatečné hygieny rukou, vracející se z pitevny. Po té, co doktor Semmelweis nařídil na klinice mytí rukou chlorovým vápnem, došlo téměř okamžitě k poklesu úmrtnost rodiček z 10 % na 1 %. Na větší uznání musela Semmelweisova metoda počkat. Tehdy ji lékařská veřejnost ještě úplně nepřijala. Semmelweisovy myšlenky byly mnohými kolegy znevažovány a on sám byl často kritizován. To se někdy uvádí jako počátek jeho nervové choroby.

I Joseph Lister měl pro své názory odpůrce z řad „starých“ chirurgů zvučných jmen, nicméně jeho pevné přesvědčení a preciznost mu proti nim byly dokonalým štítem. V roce 1867 publikoval souborný článek Systém antisepse: O nové metodě léčby otevřených zlomenin, abscesů apod., s pozorováním podmínek hnisání v prestižním chirurgickém časopisu Lancet. Úspěšnost a smysluplnost Listerových metod při operacích a jím zavedený systém převazů v pooperační péči byly snadno doložitelné statisticky, a proto je přebírali jeho asistenti i studenti. Lister zpočátku používal 5% roztok kyseliny karbolové, později postupně snižoval koncentrovanost roztoků pro zmenšení podráždění pokožky. Pach kyseliny karbolové, fenolu, se stal charakteristickou „vůní nemocnic“ a rychle nahradil smrtonosný hnilobný zápach.

Látkou odvozenou od fenolu je chlorhexidin, který je účinný nejen proti bakteriím, ale i kvasinkám, a byl popsán roku 1954. Mezi další antiseptika, která se začala později používat, patří formaldehyd (1886) a peroxid vodíku (1891).

Kvíz:

Na počest J. Listera byl pojmenován:

• a) Bakteriální rod Listeria monocytogenes
• b) Ústní voda Listerine^® 
• c) Fiktivní postava anglického seriálu Červený trpaslík

Tipy a odpovědi zasílejte na: jmartinaskova@seznam.cz

Správné odpovědi z minulého čísla:

1. Náprstkovo muzeum vystavuje kurare v tykvičce ze stromu Crescentia cujete, které ze svých cest přivezl Enrique Stanco Vráz (1860?–1932)
2. Jako „Lovec kaktusů“ byl znám český cestovatel Alberto Vojtěch Frič (1882–1944)

Mgr. Jana MARTINÁSKOVÁ