Nová technologie učí zdravotníky říkat pacientům zprávy, které nechtějí slyšet

K čemu slouží vaše technologie?

K nácviku náročné komunikace ve zdravotnictví, při níž musí lékař nebo zdravotník pracovat se silnými emocemi, ať už se svými, či s emocemi pacienta nebo jeho rodinného příslušníka. Prostřednictvím naší technologie, v níž využíváme virtuálního pacienta, kterého sami programujeme, jsou zdravotníci schopni si kdykoliv a kdekoliv vyzkoušet náročný rozhovor nanečisto a být pak lépe připraveni na ten reálný. Obecně nejpoužívanější jsou standardizovaní pacienti, což jsou dobře připravení herci, kteří hrají roli pacienta, který se například dozví závažnou diagnózu. My je nevyužíváme, ale nahrazujeme je právě virtuálními pacienty.

Jak dlouho vám trval vývoj technologie až po její uvedení do praxe?

První scénář trval tři čtvrtě roku a objevili jsme při jeho vývoji dost slepých uliček. Naším cílem je, aby vytvoření dalších situací a scénářů v budoucnu stálo míň a míň úsilí. Abychom například byli schopni pokrýt i situace, které jsou specifické pro konkrétní specializaci ve zdravotnictví.

Kolik osob a s jakým profesním zaměřením se na ní podílelo?

Základem jsou experti na komunikaci ve zdravotnictví, tedy většinou lékaři a sestry, společně se scénáristou a režisérem. Poté nahrajeme, podobně jako ve filmech, pohyby a hlas budoucího virtuálního pacienta s hercem či herečkou. Finální vývoj pak mají na starosti technické profese: animátor, vývojář, expert na umělou inteligenci, zvukař a další. Celkem se na vývoji podílelo přibližně 15 osob, i když zdaleka ne všichni na plný úvazek. Tím ovšem vývoj nekončí, neustále aplikaci upravujeme podle připomínek zdravotníků, kteří naší virtuální realitou projdou.

Jak vytváříte scénáře pro nácvik komunikace?

Nejprve je třeba se shodnout na tématu či situaci. To není jednoduché, protože takových potenciálních situací už máme identifikovaných téměř stovku. Poté řešíme s experty, jaký je na důkazech založený postup zdravotní péče (evidence-based), jaký protokol je správný a jak ho pedagogicky co nejlépe předat frekventantům kurzu.

Co aktuálně trénujete nejvíc?

Obecně práci s emocemi, k níž využíváme části komunikačního protokolu NURSE (= zkratka anglických pojmů Naming, Understanding, Respecting, Supporting a Exploring), a to z toho důvodu, že tento protokol je široce použitelný ve většině případů, kdy pacient nebo jeho rodinný příslušník prožívá silné emoce. To je pro nás teď na začátku důležité, protože jednak máme něco, co je použitelné pro široké spektrum zdravotníků, jednak zjišťujeme, jak se management nemocnic staví k tomu, že bychom mohli v náročné komunikaci trénovat v podstatě všechny jejich pracovníky. viz obrázek.

Obr. Workshop v Nemocnici České Budějovice. Foto: ComGuide

Jak pokročilo zdokonalování vaší aplikace od jejího prvního praktického použití v jihlavské nemocnici loni v listopadu?

K tomu povím takovou kratší historku: Při našem prvním workshopu s využitím virtuální reality (workshopu VR) pro šest zdravotníků jsme zjistili, že když mluví každý ke svému virtuálnímu pacientovi, zároveň slyší všechny ostatní. Sice jsme tušili, že to může být problém, ale nebyli jsme si jisti, jak velký. A byl to velký problém. Takže jsme nakoupili tlumicí sluchátka, přidali jsme do aplikace více zvuků na pozadí a celé nastavení otestovali na workshopu, kam jsme pozvali spřátelené zdravotníky. Celý problém jsme vyřešili přibližně za týden.

Naši technologii neustále zdokonalujeme v rámci umělé inteligence, která poslouchá zdravotníka a rozhoduje, co bude virtuální pacient říkat. Vyvíjíme samozřejmě i další scénáře a situace. Aktuálně je pro nás ale nejdůležitější zlepšovat naše workshopy směrem k zákazníkům, tedy k nemocnicím. Zjišťujeme, co potřebují, aby pro ně aplikace měla co největší hodnotu a aby byly schopny zajistit, že jejich zdravotníci na kurz přijdou.

Narazili jste v nemocnicích i na nějaké problémy?

Ano. Například jsme zjistili, že je třeba dopředu zdravotníky ujistit, že budou mít svůj bezpečný prostor, že je nikdo nebude hodnotit a že budou mluvit sami se svým virtuálním pacientem. Že se nemusejí bát a že virtuální realita není nic uživatelsky náročného, jenom dostanou brýle a budou mluvit na pacienta.

V čem vidíte hlavní přínos spolupráce se zahraničními univerzitami?

V informacích. V rámci projektu VR-talks vedeme konsorcium zahraničních univerzit, a tak už jenom to, že jim ukážeme naši aplikaci a zjistíme jejich názor na ni, má pro nás velkou hodnotu. Co se týče tréninku komunikace ve zdravotnictví, jsou totiž tyto zahraniční univerzity o několik let dál než naši partneři v Česku. Například v průběhu studia na lékařské fakultě na Univerzitě v Leidenu mají studenti povinných hned několik předmětů, které se týkají komunikace, na rozdíl od českých fakult, kde jsou to zatím jen první vlaštovky.

Zahraničních univerzit se ptáme, zda to, co vytváříme, je pro ně použitelné v praxi. Tyto informace jsou pro nás zásadní pro budoucí expanzi do Evropy a Severní Ameriky. Díky našim partnerstvím jsme také schopni zjistit, jestli existují nějaké zásadní rozdíly v doporučovaných postupech mezi zeměmi transatlantického světa.

A existují?

Jsou minimální, což je pro nás dobře. Rádi bychom totiž vytvořili standardizované pacienty na základě evidence-based dat. Zdá se, že můžeme počítat s tím, že jak pacienti, tak postupy napříč Evropou a Severní Amerikou jsou si hodně podobné.

Plánujete využít aplikaci třeba na středních zdravotnických školách?

Ano, pro nás je důležité zasáhnout celý systém učení náročné komunikace, nebo spíš budoucí systém, protože v současné době například v České republice všechno teprve vzniká. Abychom byli schopni učit zdravotníky, potřebujeme spolupracovat se středními a vysokými školami, ale i s nemocnicemi v rámci celoživotního vzdělávání. Naším cílem je, aby se zdravotníci s virtuálním pacientem potkávali od té doby, co zahájí studium, a dále po celou dobu praxe.

Audio: Jan Hrdlička shrnuje, co by si měli lékaři a sestry odnést z worshopu.

Video: Ukázka, jak funguje popisovaná technologie.

Eva Presová

redakce MeDitorial