Hemoroidy – civilizační onemocnění postihující velkou část dospělých

Úvod

Hemoroidy jsou uzlovitě rozšířené žilní pleteně v oblasti konečníku a řitního kanálu, které většinou vznikají sekundárně na podkladě perzistentní elevace venózního tlaku v hemoroidálních žilních pleteních. Podle odhadů postihují více než polovinu jedinců starších 50 let, častěji jsou přitom postiženi muži. U řady lidí je onemocnění asymptomatické a přesný výskyt tak nelze spolehlivě určit. Alespoň jednu symptomatickou ataku však prožije během svého života téměř každý druhý dospělý jedinec.

Mezi nejčastější příznaky hemoroidálního onemocnění patří krvácení, dyskomfort, svědění, pocit vlhkosti v oblasti anu, výtoky a bolesti po defekaci. Podle rozsahu jsou hemoroidy rozděleny do 4 stupňů dle závažnosti výhřezu sliznice rekta. Podle lokality se dělí na hemoroidy vnitřní a vnější, přičemž téměř vždy se jedná o postižení vnitřních hemoroidů s možnou kombinací se zevními hemoroidy.

Léčba hemoroidálního onemocnění

Léčba hemoroidů je komplexní a odvíjí se od symptomatologie, závažnosti a délky trvání obtíží a úspěchu předchozí terapie. Základem léčby jsou režimová a dietní opatření v podobě péče o pravidelnou stolici (například dostatečný příjem tekutiny a vlákniny, pravidelný pohyb). Z farmakoterapie je na prvním místě vhodné užívání takzvaných venotonik neboli látek zvyšujících tonus žilních stěn. Venotonika se používají v udržovací terapii i v léčbě akutních atak onemocnění. Jejich působení je navzdory názvu většinou mnohem komplexnější a venotonika také představují heterogenní skupinu léků a doplňků stravy.

Mezi nejčastěji užívané patří flavonoid diosmin, a to buď jako čistá látka, nebo v kombinaci s dalšími bioflavonoidy, jako je například hesperidin. Podle recentních poznatků dominantní účinnou složku představuje právě diosmin, díky delšímu biologickému poločasu v porovnání s hesperidinem a lepší biologické dostupnosti, která je dále zvýšena pomocí procesu mikronizace.

Mezi další metody farmakoterapie patří metody zaměřené na lokální péči o konečník. Jedná se například o sedací koupele z hypermanganu či odvaru z dubové kůry nebo různé masti, krémy a čípky. Lokální léčba vykazuje adstringentní a lokálně anestetické účinky redukující nepříjemné symptomy onemocnění.

Invazivní metody terapie spočívají v lokálních výkonech (ligace, injekční sklerotizace, kryoterapie atd.) nebo v klasické chirurgické léčbě v podobě hemoroidektomie, ligatur a řady dalších zákroků. Obecným trendem operačních výkonů je miniinvazivnost s krátkodobou rekonvalescencí. Chirurgická terapie je indikovaná především u hemoroidů 3. a 4. stupně.

Závěr

Hemoroidální onemocnění představuje nečastější afekci v anorektální oblasti u dospělých jedinců. Terapie onemocnění je komplexní a obecně se rozděluje na konzervativní, semiinvazivní a operační terapii. Indikace jednotlivých modalit léčby se odvíjí od symptomatologie, závažnosti nálezu a úspěchů předchozí terapie. Důležitou úlohu napříč všemi stupni postižení zaujímají venotonika, která jsou indikovaná v udržovací léčbě i terapii akutních atak. Mezi venotoniky má přitom výsadní postavení diosmin, a to díky příznivým farmakologickým vlastnostem. 

(holi)

Zdroje:
1. Perera N., Liolitsa D., Iype S. et al. Phlebotonics for haemorrhoids. Cochrane Database Syst Rev 2012; 8: CD004322, doi: 10.1002/14651858.CD004322.pub3.
2. Vlček P., Korbička J., Diviš P a kol. Co nového v léčbě hemoroidů? Praktické lékárenství 2010; 6 (5): 236–239.
3. Lohsiriwat V. Treatment of hemorrhoids: a coloproctologist's view. World J Gastroenterol 2015; 21 (31): 9245–9252, doi: 10.3748/wjg.v21.i31.9245.
4. Russo R., Chandradhara D., De Tommasi N. Comparative bioavailability of two diosmin formulations after oral administration to healthy volunteers. Molecules 2018; 23 (9): 2174, doi: 10.3390/molecules23092174.